Rusko opět jaderně hrozí. Teď ale jde o opravdový závod ve zbrojení

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Nevylučuji žádné možnosti,“ citovala nedávno ruská agentura Interfax vyjádření náměstka ruského ministerstva zahraničí Sergeje Rjabkova. Vyjadřoval se k tomu, jakou reakci Moskva připravuje na nedávno oznámený plán rozmístit v Německu americké rakety středního doletu.

Zpráva ruské agentury přímo zmiňuje, že podle Rjabkova není vyloučeno ani rozmístění (zdůrazňujeme, že není řeč o použití) nových jaderných zbraní.

Ačkoliv jaderné hrozby ze strany Ruska v posledních letech nejsou ojedinělým úkazem a často bývají interpretovány jako součást snahy o odrazení Západu od podpory Ukrajiny, tentokrát se dá předpokládat, že Rusko skutečně chce alespoň nějaké nové rakety rozmístit.

Ruská hrozba totiž přichází poté, co USA s Německem na okraj summitu NATO oznámily plán umístit do Německa americké rakety středního doletu. Tento typ zbraní přitom z Evropy začal ve velkém mizet v letech následujících po podpisu Smlouvy o likvidaci raket středního a kratšího doletu (INF) mezi USA a Sovětským svazem v roce 1987.

USA se je ale nyní rozhodly vrátit a do Německa je chtějí postupně rozmístit do roku 2026. Podle expertů je téměř jisté, že Rusko bude minimálně v prvním sledu reagovat rozmístěním vlastních raket.

Společné prohlášení uvádí, že USA plánují rozmístit hned tři konvenční druhy raket.

Konkrétně se bude jednat o rakety s plochou dráhou letu Tomahawk, víceúčelové rakety SM-6 ve verzi země-země a nové hypersonické rakety označované „Dark Eagle“ nebo LRHW (Long-Range Hypersonic Weapon). Poslední z vyjmenovaných typů sice prohlášení nevyjmenovává přímo, ale žádný jiný známý systém popisu v dokumentu neodpovídá.

Takhle daleko tyto rakety dostřelí:

Dosud přitom měli Američané na evropské půdě nasazené rakety odpálitelné z raketometů HIMARS nebo MLRS s dostřelem asi 150 km (pro úplnost dodejme, že se v tomto článku nezabýváme mezikontinentálními raketami).

Krok tedy z vojenského hlediska NATO poskytne novou možnost zasahovat raketami odpálenými ze země cíle hluboko za ruskými hranicemi. Ať už byl zamýšlen jakkoliv, ponese s sebou i politickou reakci.

„V každém případě se jedná o zbraňové systémy, které mají v rámci širší obranné strategie NATO v Evropě své vojenské uplatnění,“ okomentoval pro Seznam Zprávy význam zbraní analytik Michal Smetana z Institutu mezinárodních studií FSV UK.

Rusko podle něj bude reagovat rozšiřováním vlastních kapacit střel středního doletu, konkrétně například rozšířením arzenálu raket 9M729 (ruské označení pro již výše zmiňovanou SSC-8), nebo konverzí některých námořních systémů pro odpalování ze země.

„Hlavním cílem americké armády zjevně je mít možnost úderu na dlouhou vzdálenost. Tu totiž v tuto chvíli nemá vůbec žádnou, protože příslušné systémy spadají pod letectvo nebo námořnictvo. Armáda chce mít vlastní systém, a jelikož je to armáda, musí být pozemní,“ popsal Seznam Zprávám vlastní chápání hlavního záměru kroku Pavel Podvig, mimo jiné expert Institutu OSN pro výzkum odzbrojení (UNIDIR) a ředitel nezávislého projektu Russian Nuclear Forces.

Armádou je v tomto případě myšlena jedna ze šesti složek Ozbrojených sil USA. Dalšími jsou zmíněné letectvo a námořnictvo a vedle nich také námořní pěchota, pobřežní síly a vesmírné síly.

„Mít takovou schopnost zřejmě dává smysl, když se na to díváme čistě z vojenského pohledu. Znovuobjevení se pozemních střel středního doletu v minulosti eliminovaných dohodou INF ale bude samozřejmě mít i politické dopady,“ dodal Podvig s tím, že stejně jako Smetana očekává ruskou reakci v podobě rozmístění vlastních raket. Není podle něj navíc vyloučené, že na rozdíl od USA Rusko rozmístí i střely jaderné.

Podobně se k věci vyjadřují i další experti pro zahraniční média.

„Definitivně směřujeme k novému závodu ve zbrojení,“ řekl například pro Deutsche Welle Tim Thies z Institutu pro výzkum míru a bezpečnostní politiky při Hamburské univerzitě s tím, že ruská reakce podle něj bude zahrnovat další rozmísťování i vývoj vlastních raket, avšak i jaderných. Ani takový vývoj se ale podle Thiese nevylučuje s tím, že by rozmístění raket v Německu mohlo být „důležitým prostředkem strategie NATO“.

Novinář a analytik Kyle Mizokami v článku pro Popular Mechanics uvádí, že zejména rakety LRHW přinesou novou schopnost zasahovat cíle klidně až v Moskvě. Ačkoliv něco takového je podle něj nepravděpodobné, má to „symboliku, kterou Putin nemůže ignorovat“.

Mizokami vyzdvihuje proklamované technické parametry LRHW, které jsou lepší než u ruských hypersonických raket, a odhaduje, že vyvinout novou a lepší raketu tohoto typu by Rusku trvalo roky a těžko by se mu na to sháněly zdroje.

Přesto podle Mizokamiho Rusko nebude chtít ustoupit, a proto přijde s vlastní odpovědí, která „bude možná typickým způsobem přehnaná“ a bude zahrnovat jaderné zbraně.

Rozpačitě americko-německý plán působí na uznávaného odborníka na jadernou a raketovou problematiku z Federace amerických vědců Hanse Kristensena. „Rusko nejdřív vyvine a rozmístí rakety a poruší INF. Pak z ní USA odejde a rozmístí je taky. Rusko pak odpoví rozmístěním více raket. Potom… Má tady někdo plán, nebo všichni jedou na autopilota?“ napsal na sociální síť X.

Část analytiků se nicméně domnívá, že v dlouhodobějším horizontu by americké rakety v Německu mohly mít i deeskalační výsledek. Podobně tomu ostatně bylo i za studené války, kdy smlouvě INF předcházelo rozhodnutí USA rozmístit v západní Evropě jaderné střely Pershing II, které ale bylo doplněné o nabídku Sovětskému svazu na smluvní regulaci tohoto typu raket.

Podle Smetany by NATO mohlo „v ideálním případě“ aktuální rozmístění raket v Německu využít podobně jako před desítkami let k tlaku na budoucí dohodu, která by INF nahradila a pozemní systémy raket středního doletu opět zregulovala.

Na to samé upozornil i Thies, který nicméně druhým dechem dodal, že ani v minulosti nebyla cesta k odzbrojení vůbec jistá a mimo raket Pershing II v tom hrál roli i mimořádný vztah mezi tehdejšími prezidenty Ronaldem Reaganem a Michailem Gorbačovem.

Mizokami pak možnost, že Rusko ustoupí a vrátí se k INF, rovnou označil ze „nepravděpodobnou“.

Společné prohlášení USA s Německem se nevyjadřuje k tomu, jestli státy k rozhodnutí rozmístit rakety došly v přímé souvislosti se zhoršením vztahů s Ruskem v posledních letech. Jen stručně uvádí, že rakety potvrdí plnění amerického „závazku k NATO“ a přispějí k „evropskému integrovanému odstrašení“.

Přímo s Ruskem krok spojují němečtí vrcholní politici. Například ministr obrany Boris Pistorius řekl ARD, že se Německo „domnívá, že Rusko tyto zbraně (rakety středního doletu) již nějakou dobu má v Kaliningradu, což znamená, že Německo a další evropské státy jsou v jejich dostřelu“.

Podobně i mluvčí strany SPD kancléře Olafa Scholze Nils Schimd pro NYT sdělil, že krok je potřeba udělat kvůli „modernizaci ruského jaderného arzenálu a ruské agresivní politice, která ohrožuje Německo a evropskou bezpečnost“.

Je ale dost možné, že rozhodnutí umístit tento typ raket do Evropy mohlo být učiněno ještě před 24. únorem 2022.

Podle Podviga jde nejspíš o součást dlouhodobého plánu, který vznikl už před ruskou invazí a nyní na něj „prostě došlo“. „Že se to rozhodnutí udělalo mimo kanály NATO a bez větší diskuze, to jen potvrzuje. Vypadá to jako byrokratický proces, který prostě postupuje dál,“ odhadl expert.

Cílem podle Podviga nejspíš ani není ohrožení konkrétních strategických cílů v Rusku, což ale podle něj nebrání Moskvě vyložit si to jako politické gesto ukazující, že se nemá v plánu vracet k limitům a dohodám.

Dodejme, že o plánu armády na vyplnění „mezery ve schopnostech dosáhnout na cíle ve vzdálenosti 500 až 2000 kilometrů“ v Evropě i Pacifiku mluvil už v roce 2020 v rozhovoru pro Defense News americký generál John Rafferty. V Pacifiku by podle něj takové schopnosti byly hodnotné proti námořním cílům a v Evropě by zase ohrožovaly protivníka hluboko v jeho území.

Seznam Zprávy se analytiků zeptaly i na otázku, proč americké rakety mají skončit zrovna v Německu, a ne například v Polsku nebo jiné východnější a Rusku bližší zemi.

Podle Smetany pro Spojené státy mohlo být rozhodující, že má Německo pro rozmístění těchto systémů vhodnější infrastrukturu a že se může zároveň potenciálně jednat o méně politicky citlivý krok, než by bylo rozmístění například v Polsku. Podvig k tomu dodal, že právě v Německu sídlí evropská multidoménová pracovní skupina armády, do jejíhož ranku záležitost spadá.