Rusko hrozí jadernými zbraněmi. Kdy je může Putin skutečně použít?

Pouhý den po ceremoniálu anexe čtyř ukrajinských oblastí k Ruské federaci Ukrajina obsadila město Lyman a Moskvě se dostalo velké porážky. Je tak velká, aby v očích Kremlu ospravedlnila nasazení nukleárních zbraní?

Zároveň stále platí, že situace ruských oddílů okolo Chersonu je také neradostná. I když ukrajinský postup v této oblasti není rychlý, není jasné, jak by se situace mohla změnit v ruský prospěch.

Zatím kusé informace z fronty nasvědčují tomu, že nasazení nově mobilizovaných Rusů zatím velkou změnu nepřineslo. A není jisté, že notně „prorezlý“ ruský mobilizační systém bude fungovat tak, jak by měl, a z odvedenců udělá skutečně funkční armádu.

Když tyto konvenční prostředky selžou, zbývá Vladimiru Putinovi ještě jeden nekonvenční prostředek, o kterém ruští představitelé i propagandisté velmi rádi mluví: jaderné zbraně.

Řada z Ruska přicházejících prohlášení o jaderném útoku na západní státy je zcela nesmyslná. Ovšem ani seriózním ruským stratégům není představa využití jaderných zbraní tak cizí, jak byste si mohli myslet.

Rusko má svou oficiální jadernou doktrínu. V roce 2020 také vydalo „Zásady státní politiky Ruské federace v oblasti jaderného odstrašování“. Jde o relativně stručný dokument, který má pouze několik stránek.

Obsahuje krátký popis tří podmínek, za kterých Moskva údajně použije jaderné zbraně: start balistických jaderných zbraní protivníka, útok jinými zbraněmi hromadného ničení na Rusko či jeho spojence a naposledy pak i konvenční útok, který ohrožuje samu existenci státu.

Situace ovšem není tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát. V dokumentu se také zmiňuje, že jedním z principů jaderného odstrašování je „nepředvídatelnost“. Moskva nechce, aby potenciální protivník měl jasnou představu o tom, jaké jaderné síly, kdy a jak případně nasadí.

Nejednoznačnost je výhodou: zvyšuje nejistotu protivníků a zároveň rozšiřuje manévrovací prostor ruského vedení. Neexistuje tedy žádná jasně narýsovaná červená linie, které nebude problém se vyhnout.

Při vyhlašování mobilizace Vladimir Putin řekl: „Pokud bude ohrožena teritoriální integrita naší země, pokud bude třeba bránit Rusko a náš národ, tak zcela určitě použijeme všechny zbraně, které máme k dispozici.“

Když ale bývalý prezident Ruska, dnes místopředseda ruské národní Rady bezpečnosti Dimitrij Medveděv na Telegramu před časem varoval, že „Rusko má právo použít jaderné zbraně“, nezmínil se ve svém příspěvku o nějaké „teritoriální integritě“. Mluvil o právu na jejich použití v případě „ohrožení existence státu“.

Byla by třeba ztráta Luhanské oblasti po úspěchu ofenzívy u Lymanu pro Rusko „existenciální hrozbou“? Na pohled těžko, Rusko bez ní existovalo posledních 30 let docela dobře. Ale můžeme si tím být opravdu jistí, zvláště ve světle Putinových grandiózních prohlášení o velké válce proti Západu?

Co z toho je pravda, a co ne? Mluvil Putin hlavně k domácímu publiku, zatímco Medveděva Kreml využívá spíše ke komunikaci směrem do zahraničí? Nebo se třeba názor Kremlu během těch několika dní změnil? Nebo… možností je téměř nepřeberné množství.

To, i vzhledem ke zmíněným výhodám „nepředvídatelnosti“ jaderného zastrašování, nelze vědět s jistotou. Ale měli bychom považovat za jisté, že Rusko o využití těchto zbraní uvažuje: jeho stratégové a bezpečností analytici to v posledních desetiletích mnohokrát otevřeně napsali.

Velká část z nich nepovažuje jaderné zbraně nutně za zbraň „posledního soudu“. Ruští vojenští teoretici a ruská doktrína pracují s předpokladem, že využití jedné či několika jaderných hlavic nutně nepřeroste v globální atomovou válku a do jisté míry může být „mírotvorné“.

Podle analytiků je toto ruské strategické uvažování založené (mimo jiné) na pochopení vlastní slabosti. Ruští vojenští teoretici si už v 90. letech celkem jasně uvědomovali, že v čistě konvenční válce by mohla jejich země snadno prohrát.

Nejde o to, že ruská armáda je v porovnání se silami NATO relativně malá a nevýkonná. Panovala také obava, že moderní přesné zbraně by mohly útočníkovi (zase nejspíše Západu) dát možnost porazit rozhodně Rusko ještě předtím, než se armády vlastně střetnou. Například s využitím přesných zbraní a letectva naprosto rozvrátit infrastrukturu a ekonomiku země natolik, že bude poražena předtím, než se vůbec rozběhne boj na frontě.

V ruských odborných kruzích tak vznikla myšlenka na využití menších, tedy taktických, jaderných zbraní, a to nejen po jedné, ale třeba i na několik úderů: „Analytici považovali použití jaderných zbraní za způsob, jak dát potenciálnímu protivníkovi najevo, že je třeba zastavit eskalaci nebo ukončit konflikt […], nebo za prostředek, jak odepřít protivníkovi vzdušnou a/nebo námořní převahu v rozhodujícím počátečním období války,“ shrnuje debatu několika americkými odborníky zpracovaný přehled ruského uvažování v této oblasti (v PDF).

Jinak řečeno, podle těchto představ jsou jaderné zbraně způsob, jak zabránit protivníkovi, aby dosáhl rychlého vítězství, například po překvapivém útoku konvenčními zbraněmi. Použití jaderných zbraní mu má v takové situaci dát najevo, že případné vítězství se prostě nevyplatí – Rusko se třeba i v porážce postará, aby protivník neskončil „v plusu“, tedy aby více ztratil, než získal.

Vhodně načasované a připravené nasazení jaderných zbraní podle této myšlenkové školy mělo vlastně přispět k uklidnění situace. Podle těchto představ Rusko mělo dobře uváženým využitím (i) jaderných zbraní protivníka přesvědčit, že silou svých cílů nemůže dosáhnout, respektive že cena bude příliš vysoká – a to ho v důsledku mělo dostat k jednacímu stolu.

Ruští stratégové neříkají, že podobný „šokující“ útok musí nutně být jaderný. Jejich strategie nevolá po nasazení jaderných sil za každou cenu. Situaci vnímá spíše tak, že ruské velení (ze svého pohledu) nebude mít jinou možnost.

V případě konfliktu s Ukrajinou by se tak Rusko možná mohlo pokusit „přesvědčit“ Ukrajinu s pomocí dalších úderů na ukrajinskou energetickou infrastrukturu v drastičtější podobě energetické války, kterou vede s Evropou. Nebo by se mohlo pokusit zničit mosty přes Dněpr, a tak rozdělit Ukrajinu prakticky ve dví – to je patrně těžší než zničení elektráren, efekt by byl ovšem citelný.

Ale je možné, že Rusko nemá dost konvenčních sil k provedení takového úderu. Například už nemusí mít dostatek přesných a dostatečně silných střel ke zmíněnému zničení mostů. V takovém případě je jaderný úder samozřejmě zase o něco lákavější možností.

Už jsme to ostatně v minulosti viděli. Jak totiž poznamenávají znalci ruských debat, představy ruských stratégů o využití jaderných zbraní v rámci konvenční války se v posledních desetiletích vyvíjely. Opakovaně se v nich objevovala představa, že roli jaderných zbraní v odstrašování by mohly stejně dobře sehrát přesné a moderní zbraně – takové, jaké NATO mohlo použít proti Rusku.

Alespoň podle některých tedy role jaderných zbraní v ruském „odstrašovacím arzenálu“ měla klesat a jejich místo měly zaujmout moderní zbraně. A to různé od „energetických“ po nejrůznější hypersonické střely.

Válka na Ukrajině však ukázala slabost ruských ozbrojených složek. Nejen, že má málo a ještě nepříliš dobře vycvičených a připravených sil, zjevně má také potíže zasahovat přesně cíle hluboko v týlu protivníka.

Ruskému letectvu a řízeným střelám se například nepodařilo zničit ukrajinskou dopravní infrastrukturu a narušit dodávky vojenské materiálu ze Západu. Přitom měly výhodu prvního úderu a protivník disponoval spíše starší protivzdušnou obranou, z velké části ještě sovětského původu.

Nové ruské „zázračné zbraně“, které měly mít zastrašovací potenciál, se tedy zatím příliš neosvědčily. Což by mohlo zvýšit přitažlivost právě těch jaderných v očích prezidenta Putina a jeho okolí.

Navíc i atomové zbraně jsou různé a dají se různě používat. Rusko má stále k dispozici poměrně velký arzenál malých jaderných zbraní od jaderných dělostřeleckých granátů po řízené střely. Ty nejmenší z nich mají opravdu pouze lokální účinek (zhruba v okruhu kilometru) a nezamoří zasažené území na dlouhou dobu.

Dokonce by zbraň nemusela být nasazena poprvé ani přímo na Ukrajině. Moskva by se třeba mohla domnívat, že už i pouhý jaderný test na jejím vlastním území – samozřejmě v rozporu se Smlouvou o zákazu jaderných zkoušek – by mohl rozklížit protiruskou koalici. A třeba alespoň právě konflikt na chvíli minimálně pozastavit a poskytnout Rusku čas, aby vyřešilo nejhorší potíže s mobilizací.

Další možností by bylo třeba odpálení jaderné nálože nad, nejspíše Černým, mořem. I v tomto případě by šlo o demonstraci bez velkého vojenského efektu, také ovšem bez ztrát na životech.

Z vojenského hlediska by bylo pro Moskvu jistě cennější použít jadernou munici přímo na bojišti. Například k zastavení ukrajinského postupu v některé oblasti fronty. Z vojenského hlediska by to byl nejspíše jasný úspěch. Ze strategického hlediska by to ovšem snadno mohla být poslední chyba současného ruského prezidenta – a nejen jeho – a těžko si představit, že k ní Kreml přistoupí lehkovážně. A to ani když se situace podle všeho vůbec nevyvíjí podle jeho plánů.

Jen si s danou možností pohrávat, předhazovat ji Ukrajině a celému Západu, je výrazně bezpečnější strategie. Zvláště když kvůli desetiletím trvajícím debatám na téma jaderných zbraní mezi ruskými vojenskými špičkami nemůže zbytek světa hrozbu považovat za zcela nepravděpodobnou.

Ale jistotu mít nebude. Tak už to v téhle „hře“ chodí.