„Rusko ho upálilo zaživa.“ Rodiny vojáků z Olenivky volají po spravedlnosti

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Chci, aby moje dcera poznala svého otce,“ odpovídá Ukrajinka Anna Lobová na otázku, co ji motivuje dál bojovat za osvobození svého manžela, který je už přes dva roky v ruském zajetí.

Oleh Lobov viděl svou dceru naposledy, když jí byl měsíc. Když ruské jednotky v únoru 2022 zahájily invazi na Ukrajinu, zapojil se totiž do obrany Mariupolu na jihovýchodě země. Od té doby s ním Anna byla v omezeném kontaktu. Vyměnili si jen několik krátkých SMS zpráv, ve kterých ji ubezpečoval, že je v pořádku.

Spolu se svým bratrem a dalšími vojáky bránil obléhané ocelárny Azovstal. Nakonec ale neměli jinou možnost a v květnu prvního roku války museli kapitulovat. Anna vzpomíná, že v ukrajinských médiích se tehdy psalo o tom, že budou evakuováni, ona sama tomu ale nevěřila. Byla přesvědčená, že její manžel míří do ruského zajetí.

„Byla jsem trochu klidnější. Alespoň jsem věděla, že už nebude pod neustálým ostřelováním a raketovými útoky, jako byl v Azovstalu,“ popisuje Anna v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Naději jí dodávalo také to, že mezi ukrajinskou a ruskou stranou i mezinárodními aktéry probíhala vyjednávání.

O tom, že její manžel skončil v Olenivce –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ věznici, která leží v Rusy okupované části Donbasu a stala se jedním ze symbolů ruského útlaku –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ se Anna dozvěděla až po tom, co se místo stalo koncem července 2022 dějištěm masakru.

Na místě zahynulo 50 válečných zajatců, další desítky utrpěly zranění. Co přesně se na místě odehrálo, se s jistotou neví ani po dvou letech. Ruská strana nadále blokuje nezávislé vyšetřování. Podle nedávno vydané zprávy OSN dokonce kontaminovala důkazy na místě.

Ku příležitosti druhého výročí exploze v Olenivce se na kyjevském náměstí Nezávislosti sešly stovky vojáků a civilistů. Na ukrajinskou vládu apelovali, aby se více snažila přimět Rusko k propuštění válečných zajatců a zasadila se o to, že se dočkají jasného výsledku vyšetřování.

Rusko tvrdí, že explozi v Olenivce způsobila raketa vypálená ukrajinskými silami, která zasáhla jednu z vězeňských budov. Podle vyšetřování agentury Associated Press však stále více důkazů naznačuje, že výbuch způsobily ruské síly.

Kyjev obvinil Moskvu, že útok spáchala s cílem zakrýt mučení a popravy vězňů. O tom, že má masakr v Olenivce na svědomí Rusko, nemá pochyby ani Anna a rodiny dalších vojáků, kteří tam skončili. Podle nich šlo o úmyslný teroristický útok na ukrajinské válečné zajatce.

Krátce po explozi se začaly na ruských sociálních sítích objevovat seznamy se jmény těch, kteří byli uvnitř. Anna našla jméno svého manžela mezi mrtvými i zraněnými. Že je naživu, se dozvěděla až v polovině srpna, kdy v ruských médiích narazila na jeho video. Na hlavě měl zranění od střepiny, další rány si všimla na jeho ruce.

Další téměř dva roky o svém muži neměla žádnou zprávu. Až letos v červnu se přes ruské sociální sítě dozvěděla, že se s ní manžel snaží navázat spojení. Krátce na to jí ze zajetí zatelefonoval.

„Trvalo to jen několik minut, moc jsme si toho neřekli. Naše malá dcerka pořád plakala a byla vyděšená, jelikož si otce téměř nepamatuje. Dozvěděla jsem se ale alespoň, že je naživu,“ popisuje Anna.

Právě malá dcerka ji motivovala k tomu, aby se spojila s dalšími příbuznými těch, kteří v Olenivce zemřeli nebo utrpěli zranění a dodnes setrvávají v ruské zajetí. V březnu 2023 společně založili neziskovou organizaci Komunita Olenivka, která nyní čítá okolo 160 členů.

„Snažíme se v této záležitosti nastolit spravedlnost. V současné době neprobíhá žádné mezinárodní vyšetřování, OSN pro to nic neudělala a my se to snažíme napravit,“ popisuje další členka sdružení Ksenia Prokopenková.

Ona sama při masakru v Olenivce přišla o bratra. „Můj bratr Ihor byl v budově, kterou Rusové odpálili do vzduchu. Víme, že byl zabit v noci z 28. na 29. července 2022. Bylo mu 21 let,“ říká pro Seznam Zprávy Ksenia.

V kontaktu s ním byla naposledy, když bránil Mariupol a následně obléhané ocelárny Azovstal. „Nebyl to člověk, který si často stěžuje. Psal mi, že je v pořádku, že všechno mají. Z médií jsem ale věděla, že situace je hrozná, že obránci nemají jídlo ani pití a umírají kvůli nedostatku lékařské pomoci,“ vzpomíná.

Že byl její bratr v Olenivce, se dozvěděla stejně jako Anna až po červencovém masakru, kdy jeho jméno našla na jednom z neoficiálních seznamů kolujících internetem. Tragickou zprávu následně potvrdil test DNA provedený ukrajinskou stranou.

„Rusko upálilo mého bratra zaživa,“ stálo na plakátě, se kterým Ksenia vyrazila na demonstraci na připomenutí obětí masakru v Olenivce, která se před časem konala ve Stockholmu.

Jak sama říká, je velmi frustrovaná z toho, jak se k událostem v Olenivce postavily mezinárodní organizace. OSN se podle ní ukázala jako „zbytečná organizace“ a situaci se tak s ostatními rodinami rozhodly vzít do vlastních rukou.

Navázaly spolupráci s mezinárodními lidskoprávními organizacemi, začaly vystupovat na konferencích a poskytovat rozhovory. Prioritou je pro ně momentálně kromě vyšetření masakru zejména zajištění návratu 120 vojáků, kteří ve věznici utrpěli zranění a dodnes zůstávají v ruském zajetí, kde se jim údajně nedostává řádné lékařské péče.

„Je velmi náročné žít s vědomím, že můj manžel je v zajetí,“ svěřuje se Seznam Zprávám Anastasiia Hondiulová a přiznává, že bere antidepresiva. „Pro mě a ostatní ženy a příbuzné zajatých vojáků je to těžké, ještě mnohem těžší je to ale pro naše manžele a příbuzné, kteří jsou skutečně v zajetí,“ dodává.

Její příběh v podstatě do detailu kopíruje ten Annin. Také její manžel bránil Mariupol a pak skončil v Olenivce, kde utrpěl zranění, což se dozvěděla až se zpožděním díky videu na sociálních sítích. Artem v něm říkal, že je v pořádku. Zmiňoval také, že jim slíbili, že se za tři až čtyři měsíce budou moci vrátit na Ukrajinu.

To se ale, jak brzy zjistila, nestalo. Další zprávu o manželovi Anastasiia dostala až téměř po dvou letech, když od něj v létě obdržela krátký telefonát ze zajetí.

„Řekl, že nejdůležitější je, že je stále naživu. Měl ale velký strach o svého desetiletého syna, bál se, že zapomene jeho hlas. Vzkázal mu, aby na něj stále pamatoval a počkal na to, až se s ním v budoucnu setká,“ vzpomíná Anastasiia.

Členky organizace tvrdí, že jejich boji za osvobození blízkých mnozí zpočátku nevěnovali příliš pozornosti. To se zlepšilo, jak byly na veřejnosti víc a víc vidět. Přesto doufají, že do budoucna se jim podaří získat více podpory a jejich snahy budou mít brzy jasné výsledky.

„Nemáme čas čekat. Máme příbuzné v ruském zajetí. A víme, jaké podmínky tam panují. Na pozvolný progres není čas,“ vzkazuje členka organizace Komunita Olenivka Oleksandra Mazurová, jejíž příbuzný během exploze ve věznici přišel o život.