Ruská propaganda na Krymu: Děti se učí, že Ukrajinci jako národ neexistují

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Je tomu deset let, co se na ukrajinském poloostrově Krym objevili takzvaní zelení mužíčci – neoznačení ruští vojáci. Nedlouho poté následovala anexe Ruskou federací.

„Od prvního dne ruské okupace se vzdělávání stalo zbraní,“ popisuje rodačka z krymské Jalty a aktivistka Marija Suljalina, která stojí v čele lidskoprávního a edukačního centra Almenda.

Nejdříve podle ní z osnov zmizely všechny předměty věnující se ukrajinskému jazyku, historii a literatuře. Nahradily je ty, které se snaží v dětech a mladistvých posilovat přesvědčení, že Krym je a vždycky byl ruský.

Následovala militarizace školství, která nabrala na obrátkách po začátku plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu.

„V podstatě děti připravují na to, aby se staly mobilizační rezervou,“ upozorňuje Suljalina v druhé části rozhovoru, který poskytla Seznam Zprávám.

Vaše organizace monitoruje, jak ruská propaganda proniká do škol na okupovaném Krymu, odkud vy sama pocházíte. Můžete popsat, jak tato mašinérie funguje?

Od prvního dne ruské okupace se vzdělávání stalo zbraní. Na Krymu Rusko otestovalo, jak může implementovat svou propagandu a tuhle příručku teď používá i v nově okupovaných oblastech.

Začalo to tím, že ze škol odebrali všechny ukrajinské učebnice a z osnov odstranili předměty věnující se ukrajinskému jazyku, historii a literatuře. V prvních letech také přidali speciální propagandistické předměty týkající se Krymu a jeho historie, jejichž cílem bylo dokázat, že Krym byl vždy součástí Ruska.

Všechny zmínky v učebnicích zeměpisu, dějepisu, literatury se snaží v žácích budovat přesvědčení, že jsou Rusy, všechno je ruské a Ukrajinci jako národ neexistují. Mluví se v nich neustále o ruské kultuře a monumentech.

Zhruba v roce 2016 pak začala militarizace školství. Ve školách se otevřely kurzy pro kadety, které většinou vedou představitelé armádních složek nebo zpravodajských služeb a děti v nich nosí uniformy.

Ve školách visí ruské symboly, obrázky ruského prezidenta. A zatímco dříve byly volně přístupné, teď se do nich nedostanete, pokud tam nestudujete. U vchodu stojí ochranka a do škol často nemohou ani rodiče žáků.

Všechny tyhle propagandistické aktivity – od knih, setkání s vojáky, po různé akce na připomínku úspěchů ruské a sovětské armády – mají kumulativní efekt. Děti se jim nemohou vyhnout.

Nabraly propagandistické aktivity ve školách na intenzitě, když Rusko odstartovalo rozsáhlou invazi na Ukrajinu?

To se všechno ještě zhoršilo. Do osnov se přidal předmět, který má žáky učit ochraně jejich rodné země. Tento předmět má podle pravidel učit člověk, který prokázal, že je patriot, ideálně tedy bývalý voják. Děti, často už v předškolním věku, se tak čím dál častěji začaly setkávat s vojáky.

Nedávno se k nám donesl příběh sedmileté holčičky, které do hodiny přišli ranění ruští vojáci, kteří bojovali na Ukrajině a teď se zotavují na Krymu. Dětem vyprávěli, jak je důležité podporovat vojáky a pak je vyzvali, aby nakreslily obrázky, které pošlou těm na frontě. Rodiče to zjistili, až když se děti vrátily ze školy.

Takové věci se dějí na denní bázi a rodiče téměř nemají možnost děti před ruskou propagandou chránit. Ve škole jim dávají do hlavy, že největší poctou je bránit svou rodnou zemi – podle nich Rusko – a sloužit v ruské armádě. V podstatě děti připravují na to, aby se staly mobilizační rezervou.

Vojáci navštěvují i střední školy a studenty se snaží přesvědčit o výhodách vstupu do armády, mluví o finančním zabezpečení. Chtějí, aby přemýšleli o tom, že po střední půjdou do armády a ne na vysokou. Nepotřebují, aby šli mladí studovat, ale aby je mohli poslat na frontu.

Pracujete se studenty, kteří chtějí Krym opustit a studovat vysokou školu na Ukrajině. S čím se vám svěřují?

Pro mnohé je to opravdu traumatizující zážitek. Na exkurzích jim dávají zadarmo jídlo, ukazují všechny výhody, ale nemohou se na nic ptát, jelikož by se dostali do nebezpečí. Čelí i tlaku vrstevníků, kteří se jich ptají, proč nevstoupili do armády. Nemůžou říct, že nechtějí. Musejí si vymyslet, že mají jiné aktivity. Nikdy totiž nevíte, kdo se vás ptá.

Mnozí vstupují do armády, protože jim opravdu vymyli mozky. Někteří jsou ale v armádě jen proto, že podlehli společenskému tlaku a je pro ně jednodušší tam být než nebýt. Je to těžké, když jste pořád dítě a budujete si svou vlastní identitu a je na vás takový tlak. Ne každý je natolik silný, aby mu odolal.

Nemůžeme jim to mít za zlé, už deset let jsou pod ruskou propagandou. Mnozí skoro nic jiného nezažili. Někteří rodiče o tom navíc s dětmi nemluví, protože nevědí jak. Hlavně s těmi opravdu malými.

Moje kolegyně má sestru, která stále žije na Krymu a její syn šel v roce 2022 do první třídy. V první den školy jim řekli, aby nakreslili obránce své domoviny a on nakreslil armádní vozidlo s ruskými vlajkami. Pro jeho matku, která zastává proukrajinské postoje, to bylo těžké. Věděla, že musí mluvit se svým dítětem a všechno mu vysvětlit. Myslela si ale, že má pořád čas. Nevěděla, pod jakým vlivem propagandy byl už ve školce.

Je to velmi složitá situace. Přeci jen je to malé dítě, které neumí filtrovat, co může říkat na veřejnosti a co ne. Pokud by řekl, že stojí na straně Ukrajiny, k nim domů by vtrhly speciální jednotky. Jde o nastavení hranic vlastní bezpečnosti. Otázkou je, kdy o tom s dítětem začít mluvit. Myslím, že na to neexistuje správná odpověď. Taková je ale realita života pod okupací.

Spolu s tím, jak se Ukrajině podařilo osvobodit některá území, která Rusko zabralo během plnohodnotné invaze, sílí naděje, že by se mohlo podařit osvobodit také Krym. Jak těžké by bylo obyvatelstvo, které je už deset let pod vlivem ruské propagandy, začlenit zpátky do ukrajinské společnosti?

Když začala ruská invaze na Ukrajinu, všichni jsme to brali, jako by šlo o poslední boj. Nemysleli jsme na deokupaci, spíš jsme nechtěli prohrát jako zbabělci. Věděli jsme, že možná nevyhrajeme, že možná všichni umřeme, ale chtěli jsme alespoň zabojovat.

Ti, kteří se na začátku války hlásili do bojů, věděli, že v podstatě půjdou zemřít. Po chvíli jsme si ale uvědomili, že se stále držíme, že stále bojujeme. Začala přicházet pomoc ze zahraničí, vojáci získali obranné prostředky. Spolu s tím začala růst i naděje, že se nám podaří osvobodit okupovaná území.

Myslím, že všem Ukrajincům je teď jasné, že nemůžeme mít mír, pokud nedojde k deokupaci všech území. Dříve byly ruské narativy, že Krym stojí o připojení k Rusku, poměrně silně přítomné i na Ukrajině.

Vlastní zkušenost s okupací ale lidem pomohla pochopit, jak to doopravdy je. K pochopení toho, že bez osvobození Krymu nemůže být na Ukrajině mír, přispělo i to, že ho Rusko využilo k odstartování invaze a odpalování raket.

Před ruskou invazí také v mezinárodním společenství panovalo poměrně silné přesvědčení, že by bylo snazší Krym Rusku nechat, že mu to bude stačit a přestane. S invazí se ale ukázalo, že to tak není. Dříve se mluvilo jen o diplomatickém osvobození Krymu. Teď jsou na stole varianty dvě, kromě diplomatické i vojenská, díky které je větší šance, že se to nakonec podaří.

To ovlivňuje, jak Ukrajina přemýšlí o reintegraci. Plán na znovuzačlenění Krymu existoval už před invazí, prošel ale mnohými úpravami. Je potřeba si uvědomit, že pokud bude Krym osvobozen vojenskou cestou, může být v podstatě srovnaný se zemí. Těžké bude vůbec na místo dostat vodu, jídlo a zdravotnický personál.

Kousek od Armansku (města na severu Krymu, pozn. red.) je navíc zařízení s velmi jedovatými elementy. Pokud to vybuchne, ovlivní to celý region, nebude tam možné nic pěstovat. Určitě také bude potřeba vyřešit problém s minami v moři a spousta dalších věcí.

Můžete popsat, jak by reintegrace Krymu podle vás měla probíhat?

Po osvobození Krymu bude důležité nejdříve lidem zajistit všechno, co potřebují k přežití. Pak se budou muset na Krym vrátit ukrajinští představitelé a úřady. Přechodné období bude složité. Ukrajina nemá tolik úředníků, které by tam mohla jednoduše poslat, aby tam všechno změnili.

Nebude moci také prolustrovat všechny lidi, vyhodit všechny učitele a zdravotníky. Ano, je tu řada takových, kteří šířili propagandu a vítali ruské vojáky. Spousta jich ale prostě jen učí a snaží se dětem poskytnout vzdělávání, jelikož ví, že pokud to neudělají oni, může přijít někdo mnohem horší.

Všechny tyhle procesy budou složité, ale Ukrajina se na ně připravuje už teď. Probíhají diskuze mezi vládou a občanskou společností, jelikož vláda někdy nepřemýšlí v rámci lidských práv, ale spíš v rovině politických sloganů.

Pro nás je důležité, aby reintegrační strategie byla transparentní. Aby lidé na Krymu věděli, co se s nimi stane, jak získají ukrajinské dokumenty, kdo bude trestán za kolaboraci, jak bude pokračovat vzdělávání a tak dále.

Důležité bude na změnu připravit i ukrajinskou společnost tak, aby byla schopná přijmout lidi, kteří mají jiné postoje, a připravená s nimi mluvit.

Většina populace na Krymu nejspíš zůstane. Pro mladé lidi bude ale po otevření hranic důležité odtamtud vyjet, aby se nestali segregovanou skupinou, mohli získat kvalitní vzdělání a tak dále.

Myslíte, že se podaří opět sblížit obyvatele Krymu se zbytkem ukrajinské společnosti?

Jsem v tom docela optimistická. Máme tady příklady, jak se postupovalo při jiných konfliktech. Můžeme se z nich poučit a neopakovat například chyby, ke kterým došlo v Bosně a Hercegovině, kde zůstali lidé uzavřeni ve svých komunitách a nemluvili spolu. Doteď tam je společnost rozdělená.

Lidé, kteří na Krymu zůstali, budou mít velmi jinou zkušenost než my, kteří jsme ho opustili. Nejde říct, čí zkušenost je horší, každý musel přežít něco jiného. Budeme se muset naučit žít s různými zkušenostmi. Stejné to ale bude i v případě celé Ukrajiny a těch, co tam zůstali a těch, kteří prchli před válkou.

Bude proto důležité vést dialog a sjednotit zemi. To je jediný způsob, jak můžeme jít vpřed a zotavit se. Bude to těžký proces, my ale vidíme, že jsou tady stále noví a noví lidé, kteří do toho chtějí jít.

Naše organizace komunikuje se studenty z okupovaných oblastí, kteří odcházejí studovat na školy na Ukrajině. To jsou samozřejmě ti vůbec nejvíc proaktivní, jelikož to chce hodně úsilí. Mnohem jednoduší by pro ně bylo odejít studovat do zahraničí, ale oni se rozhodli pro Ukrajinu. Pak se chtějí vrátit na Krym a pomáhat překonat ruský vliv.

Když vidíte všechny ty lidi, kteří ke svému domovu cítí takovou vnitřní zodpovědnost, naplňuje vás to nadějí.