Ruská armáda u Kursku použila poprvé drony, které za sebou táhnou kabel

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když ukrajinské síly 6. srpna zahájily útok na území ruské Kurské oblasti, měly nad sebou protidronový deštník. Podle ukrajinských i ruských zdrojů (třeba kanálu Trojka) využili Ukrajinci na začátku u Charkova v menším měřítku vyzkoušený postup, jak své jednotky ochránit před jinak všudypřítomnými drony.

Zahrnuje to několik kroků. Ukrajinské síly údajně nejprve poslaly k zemi ruské průzkumné okřídlené drony. Takové stroje mohou nad bojištěm létat dlouhé hodiny a poskytovat o něm dobrý přehled. Díky tomu útočící síly v podstatě oslepily ruské velení v okolí hranice. Je poměrně pravděpodobné, že k ničení průzkumných strojů Ukrajinci využili „kamikadze“ drony jako malé stíhací letouny, protože to je taktika, na které pracují již delší dobu.

Pak se postupně k frontové linii (a podle některých informací i za ni – tedy až na ruské území) přesunuly ukrajinské jednotky vybavené rušičkami. Tato zařízení obvykle nemají až tak velký dosah, proto v tomto případě zřejmě týmy postupovaly vpřed ještě před hlavními silami.

Rušičky přitom byly naprogramovány na základě údajů získaných předchozím průzkumem. Podle ruských zdrojů měli Ukrajinci pečlivě zaměřeno, které frekvence jednotky v pohraniční oblasti používají ke komunikaci i k řízení dronů, a pak tomu přizpůsobili jak rušení, tak i navádění vlastních dronů (aby ty naopak rušeny nebyly).

Situace byla přitom nepochybně ovlivněná tím, že oblast nebyla považovaná za prioritní. V této válce totiž probíhá neustálý souboj mezi obranou a útokem: obě strany se snaží rušit drony nepřítele a zároveň neustále hledají způsoby, jak obejít rušení vlastních dronů. Ale protože oblast byla v podstatě klidná a daleko od hlavních míst bojů, ruské jednotky a jejich operátoři byli poněkud pozadu.

Výsledkem bylo, že ruské bezpilotní letouny v prvních hodinách a dnech neměly takový vliv na průběh bojů, jak bývá obvyklé. Ruské drony sice viděly některé ukrajinské jednotky přecházet hranici, ale nefungovaly tak dobře a spolehlivě, aby dokázaly poskytnout kvalitní přehled o situaci na bojišti.

Snížila se také efektivita ruských kamikadze FPV dronů (tedy dronů řízených z pohledu první osoby). Ty v současnosti přitom mají na svědomí velkou část zničené těžké techniky a jsou jedním z hlavních prostředků pro zastavování útoků mechanizovaných jednotek. Tedy přesně toho typu útoků, který se u města Sudža první den ukrajinské armádě povedl.

Svou roli v tom pochopitelně měla řada dalších zbraní a jednotek, šlo o vzájemnou souhru různých jednotek, specialistů a techniky. Ale bez účinného rušení ruských dronů by ukrajinské kolony měly v prvních dnech vyšší ztráty. Rušení je dnes prostě stejnou nezbytností jako třeba detektory min nebo radary.

Protivník pochopitelně reagoval. Ukrajinský elektronický „deštník“ byl v následujících dnech narušen. Rusové se přizpůsobili, poslali na místo nepochybně další vybavení i muže a situace v Kurské oblasti se začala více podobat tomu, co známe z jiných částí bojiště: tedy věčný souboj mezi obranou a útokem a hledání nových způsobů, jak protivníka v jednom či druhém předběhnout.

Ruská armáda přitom do boje nasadila i novinku, která dosud nebyla v boji spolehlivě doložena. Z Kurské oblasti totiž poprvé máme k dispozici poměrně dobré doklady o výskytu dronů, které se jen tak rušit nedají – jsou totiž řízeny „po drátě“, přesněji řečeno po optickém vlákně.

Rusko nasadilo do akce drony, které za sebou táhnou dlouhý, lehký „kabel“ ze skleněných vláken, který se používá například pro rychlé internetové připojení. Řídící signál v takovém případě není jak rušit: přenáší se vodičem, pro který rušička rádiového signálu nic neznamená.

První záběry, které ukazovaly nasazení dronů řízených tímto způsobem, máme až z letošního 12. srpna. Byly pořízeny při přepadení kolony zřejmě osmi ukrajinských bojových vozidel ve vesnici Giri. Pro Ukrajinu to byla velmi bolestivá taktická porážka, která skončila zřejmě zničením šesti vozidel a zajetím zbylých dvou.

Záběry z útoků ruských „kamikadze“ dronů nasazených při úderu mají jednu zvláštnost: jsou velmi ostré. Obvykle se na nich objevuje v závěrečné fázi (a někdy i dříve, pochopitelně) typické „zrnění“, které neznamená nic jiného, než že signál mezi dronem a jeho pilotem něco ruší.

18. srpna sdílel ruský vojenský telegramový kanál Sibiřská armáda další video, které přidalo podrobnosti. Tvrdí, že nasazený dron se označuje jako „Kníže Vandal z Novgorodu“ a byl vyvinut firmou právě z tohoto města.

Nasazení vlastně není takovým překvapením. Ukrajinské síly se letos v březnu zmocnily prototypu jiného ruského dronu naváděného po optickém vlákně. Nesl na sobě cívku s kabelem. Podle značení na cívce na ní původně mohlo být 10 813 metrů kabelu. Zda dron startoval s plnou cívkou, či nikoliv, pochopitelně vědí jen ruští operátoři.

Navíc jde o osvědčený princip, který se už používal u některých typů řízených střel. Například u sovětské střely Majlutka, kterou používala i armáda socialistického Československa.

Metoda se využívala méně a méně s tím, jak se zlepšovaly možnosti bezdrátové komunikace se střelou, a munice se stávala stále „chytřejší“. Ovšem intenzivní rušení na ukrajinském bojišti poskytuje dobrou motivaci, proč se ke starému nápadu znovu vrátit. Ukrajinští vývojáři na podobném zařízení údajně také pracují a německá společnost HIGHCAT tento měsíc na Ukrajině předváděla svůj po optickém kabelu řízený dron HMX.

Kabel nepochybně omezuje dolet stroje a zvyšuje cenu, ovšem v některých případech může být velkou výhodou. Nehodí se určitě k úderům daleko za frontou, třeba proti zásobovacím vozidlům, která jsou častým cílem útoků FPV dronů z obou stran. Ovšem v prostředí intenzivního rušení přímo na linii doteku umožňuje operátorům bezpečně zasahovat i cíle, k nimž by se drony třeba vůbec nedostaly. Ztráty dronů v důsledku rušení jsou totiž velmi vysoké, velká většina úderů podle informací z obou stran končí neúspěchem.

I kvůli omezení doletu lze ovšem těžko předpokládat, že navádění dronů po kabelu převládne. Rušičky je navíc možné obcházet i jinak. Můžeme se mýlit, ale větší budoucnost v tomto ohledu předvídáme u využití softwarového „samonavádění“: tedy dronům, které zvládnou najít či se navést na cíl samy, bez spojení s operátorem.

Pokud dron dokáže sám sledovat objekt, který mu operátor na dálku označí, nebo dokonce najít vhodné cíle úplně samostatně, tak ho rušení signálu nezastaví – vše důležité se totiž odehrává přímo na palubě.

Tenhle postup má pochopitelně také své nevýhody. Především vyžaduje výkonnější a dražší hardware s příslušným softwarem. Ale výkon jak samotných počítačů, tak i „umělé inteligence“ rychle roste. To znamená, že nezbytné komponenty se budou dál zlepšovat: výkon bude stoupat, cena a spotřeba energie (u dronů důležitá) budou naopak klesat. A to nejen u dronů určených pro ukrajinské bojiště.