Článek
„Tati, střílejí,“ řekla otci mladší dcera Daryna a ten si uvědomil, že je na čase utéct. Spolu s manželkou a starším synem sbalili věci a odjeli stovky kilometrů od domova. Rodina Rezničenkových opustila rodný Bachmut v Doněcké oblasti na konci loňského roku. Častější ostřelování vyhnalo čtyřčlennou rodinu do města Čerkasy na střední Ukrajině.
Někteří obyvatelé Bachmutu už vědí, jaké je to žít pod ruskou vlajkou. Okupační mocnost město ovládala už v roce 2014.
„Před osmi lety Bachmut neostřelovali. Mysleli jsme si, že to tak bude i tentokrát, proto jsme nějakou dobu v rodném městě zůstávali. Teď ale některá města v Doněcké oblasti mažou z povrchu země,“ popisuje Ukrajinec serveru War Monolog ničivé dopady ruské invaze.
Je jedním z více než 80 tisíc Bachmuťanů, kteří ještě před rokem vedli poklidný život. Po začátku ruské invaze na Ukrajinu se ale z jejich „rodinného krbu“ stal jeden z nejdůležitějších cílů Ruska.
O druhé ovládnutí města se Rusové snaží od loňského června. Bitva o Bachmut se tak už táhne déle než předchozí okupace (tehdy to byl ještě Artemivsk, v roce 2016 ukrajinská vláda město přejmenovala v rámci dekomunizačních zákonů), která trvala necelé tři měsíce.
Za těch 85 dnů v roce 2014 správa samozvané Doněcké lidové republiky uspořádala pseudoreferendum, ničila tamní budovy a šířila proruskou propagandu. Ukrajinští vojáci ale nakonec „pevnost“ na frontě osvobodili.
Dnes je Bachmut nazýván pevností symbolicky – pro vytrvalost ukrajinských vojáků v bojích proti Rusům. V 17. století byl skutečnou obrannou pevností na jižní hranici s Krymským chanátem. Téměř každý rok odolával tatarským nájezdům, poslední z nich se odehrál v roce 1769.
„Orkové před mýma očima obsadili budovu Azovsko-Donské banky a udělali si z ní sídlo. Chodil tam tehdy Igor Girkin (povstalecký vůdce odsouzený za sestřelení letu MH17, pozn. red.). Když jsem viděla, jak tam tihle šmejdi přišli se zbraněmi, byla jsem velmi rozčílená. Chodila jsem tam každý večer. Naivně jsem věřila, že to mohu ovlivnit a vysvětlit cizincům, že toto je naše země, že nebudeme zrádci či otroci. Po nějaké době mě varovali: ‚Nechoďte sem, sledují vás,‘“ vzpomíná na okupaci z roku 2014 Svitlana Kravčenková, osmapadesátiletá žena z Bachmutu.
Za okupace neutekla, během bitvy ano
Tehdy byla součástí hnutí Bachmut ukrajinský. Patřila mezi ty, kteří v noci vylepovali proukrajinské letáky a veřejné budovy natírali žlutou a modrou barvou. Říká, že jediným místem s ukrajinskou vlajkou bylo centrum města, kde zůstalo v obklíčení 30 ukrajinských výsadkářů. Těm tehdy tajně házeli přes plot jídlo a vše potřebné.
Tenkrát navzdory ruské přítomnosti na evakuaci nepomýšlela. Po devíti letech však Svitlana musela své město opustit. Ubytovala se v rodinném domě na vesnici v Dněpropetrovské oblasti, kde se cítí v bezpečí. Chybí jí ale pohodlí vlastního domova.
„V tomto regionu není válka, lidé si zde vydělávají peníze a podnikají. Moje přítomnost je obtěžuje a dávají to otevřeně najevo,“ svěřuje se žena ukrajinské stanici Hromadske. „Chápu lidi, kteří do poslední chvíle zůstávají v Bachmutu,“ dodává.
Kromě vysokých cen nájmů narazila i na další potíže uvnitř vlastní země, hlavně při hledání práce. V Bachmutu pracovala jako účetní a ve volném čase dělala průvodkyni městem. I přes bohaté zkušenosti jí ale firmy nechtějí zaměstnat. Obávají se totiž, že jakmile válka skončí, vrátí se domů.
A to je jediné, o čem Ukrajinka sní. „Jakmile vyhrajeme, okamžitě se vrátím do Bachmutu a pokud nebudu mít kde bydlet, postavím stan. Neustále myslím na své město, protože tam je můj život. Je tam 19 hrobů mých předků,“ popisuje Svitlana.
Rozhovor s ukrajinskou nobelistkou
Na zbožná přání není čas, k vítězství nad Ruskem musí Ukrajinci mířit s pomocí přesného plánu a jasné vize. Je o tom přesvědčena držitelka Nobelovy ceny míru a výkonná ředitelka kyjevského Centra pro občanské svobody Oleksandra Romancovová. Její organizace už shromáždila podklady k více než třiceti tisícům případů možných válečných zločinů spáchaných na území Ukrajiny.
Výhrůžkám kvůli proukrajinským postojům v roce 2014 čelila i Halyna Olijnykovová, se kterou mluvila veřejnoprávní stanice Suspilne. A proto si po začátku ruské agrese řekla, že nebude riskovat a město opustí.
V rodném Bachmutu se věnovala ochraně životního prostředí, nyní pomáhá ukrajinským vojákům. Město opustila v polovině března a přestěhovala se k příbuzným do Dnipra.
Před únorovou invazí pracovala v ateliéru. Své zkušenosti v oboru krejčovství uplatnila i v Dnipru. Nyní pracuje v šicí dílně, kde se podílí na výrobě vojenských uniforem a vybavení pro ukrajinské obránce. A věří, že se jednou vrátí do rodného města.
Hra na vyčerpání
„Pozice ruské a ukrajinské armády u Bachmutu jsou tak blízko od sebe, že jsou často slyšet nepřátelské rozhovory,“ popisuje v rozhovoru pro list Ukrajinská pravda jeden z ukrajinských vojáků.
Naráží tím zřejmě i na to, že Bachmut je nyní místem nejkrvavější bitvy a nejžhavějším bodem frontové linie. Ruští okupanti se nevzdávají své ambice město dobýt. Podle Kyjeva je úkolem ukrajinské armády vyčerpat nepřítele a způsobit mu těžké ztráty. I proto se v souvislosti s Bachmutem často používá označení „mlýnek na ruské maso“.
„Rusové se snaží soustředit své hlavní úsilí směrem k Bachmutu. Nevzdávají se pokusů město obklíčit a dobýt. Nepřítel nyní používá všechny své nejlepší jednotky, aby dosáhl úspěchu. Naším úkolem je zničit co nejvíce nepřátel a vytvořit podmínky pro útočné akce,“ uvedl v úterý ráno velitel ukrajinských pozemních sil Oleksandr Syrskyj.
Den před tím zdůraznil, že situace ve frontovém městě je velmi obtížná a nyní tam probíhá nejintenzivnější fáze bojů.
Podle ukrajinských médií ruští okupanti zničili 80 procent města a pokračují v jeho ostřelování. Šéf doněcké oblastní vojenské správy Pavlo Kyrylenko uvádí, že ve městě už zůstávají necelé čtyři tisíce lidí.
Mezi nimi jsou i děti, podle dostupných informací je jich 32. Šéf vojenské správy mimo jiné zdůraznil, že lidé, kteří ve městě zůstávají, nejen odmítají odejít, ale dokonce se skrývají před policií a dobrovolníky, protože nechtějí svůj domov opustit.
