Gigantický meteorit „pohnojil“ Zemi a přispěl k rozvoji života, tvrdí vědci

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Dopad velkého vesmírného tělesa na naši planetu je typicky spojován s vymíráním. V době, kdy toho ale na Zemi ještě moc nežilo, mohly asteroidy podle nové vědecké studie životu na planetě naopak pomáhat.

Příkladem katastrofy je asteroid Chicxulub, který měl před 66 miliony let dopadnout do oblasti dnešního Mexického zálivu a výrazně přispět k vymření dinosaurů.

Nová studie ale hovoří o úplně jiné době.

Meteorit nazvaný S2 měl naši planetu zasáhnout před dlouhými zhruba 3,26 miliardy let. Země samotná je stará asi 4,5 miliardy let a ve vědci zmíněné době ji pokrývaly tzv. archejské oceány, z nichž jen ojediněle vystupovaly oproti dnešku nevelké kontinenty.

Ve vodě ani na souši přitom nebylo zrovna živo.

„Tou dobou ještě neexistovala žádná komplexní forma života, jen jednobuněčné organismy jako bakterie a archey (typ jednobuněčných organismů, pozn. red.). V oceánech pravděpodobně existoval život, ale nebylo ho tam tolik jako dnes. Částečně kvůli nedostatku živit,“ přiblížila pro CNN Nadja Drabonová, hlavní autorka studie a profesorka zemské planetární vědy na Harvardu.

Oceánům oné éry proto prý někteří její kolegové přezdívají „biologické pouště“.

Základním sdělením nové studie je, že meteorit S2, který byl odhadem 50krát až 200krát větší než Chicxulub, mimo jiné způsobil rozdmýchání ingrediencí, jež mohly obohatit tehdejší bakteriální život.

Drabonová a její tým tak usoudili z geologických důkazů z jihoafrického pohoří Makhonjwa v podobě takzvaných sferulí, tedy malých krystalických nebo sklovitých kuliček, které vznikají při dopadů meteoritů a tvoří vrstvy v sedimentu.

Naleziště těchto pozůstatků prastaré události tam vědci podle BBC objevili v roce 2014.

Odborníci tvrdí, že se jim podařilo zrekonstruovat, že meteorit měl při nárazu do Země průměr 37 až 58 kilometrů. Dopad tak jistě způsobil megatsunami s globálními dopady. Uvařil a odpařil část vody z oceánu, ohřál atmosféru a zdeformoval oceánská dna.

Následoval podobný proces, jaký známe ze zjištění o ostatních meteoritech.

Do atmosféry se dostalo množství prachu a vytvořily se tmavé mraky. Přes ty se nemohlo dostat světlo ze Slunce, takže mikroorganismy na souši či v méně hlubokých vodách neměly z čeho žít.

V hlubinách oceánů se ale podle studie odehrál zcela opačný proces. Exploze a tsunami ve vodě rozvířily železo a fosfor a jednobuněčné organismy žijící z těchto prvků se podle laboratorní analýzy začaly okamžitě po dopadu množit.

„Střet uvolnil základní živiny v globálním měřítku. Pro evoluci raného života na Zemi byla tato událost velmi příznivá,“ řekla Drabonová a dodala, že jeden z jejích studentů meteorit trefně přirovnal k bombě s hnojivem.

Vědci se navíc domnívají, že k podobným procesům docházelo v rané historii naší planety opakovaně. Podle autorů studie se odhaduje, že v této fázi byla Země vystavena srážkám s velkými vesmírnými tělesy častěji než v mladších obdobích.