Mladí lidé se svěřili, z čeho dnes mají opravdu strach

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ruta žije v litevském Vilniusu. Než začala válka na Ukrajině, kvůli které miliony Ukrajinců uprchly do zahraničí – včetně Litvy –, trápila ji především klimatická změna. To se ale 24. února, kdy ruské jednotky překročily hranice sousední země, změnilo.

„Děsí mě válka. Před určitou dobou bych ti řekla, že se nejvíc obávám klimatické krize, ale teď je to válka. Pro mě je obecně otázka svobody hodně citlivá. Můj děda prošel gulagem, a i když jsem se s ním nikdy nesetkala, vím od mámy, co prožil,“ svěřila se.

Kvůli ruské invazi teď zcela jinak vnímá to, co lze považovat za úspěch. „Každé ráno se vzbudit a vědět, že mám dobrý život. Že mi nic nechybí – jídlo, střecha nad hlavou, láska. Také si uvědomuju, jaké mám štěstí, že se nemusím skrývat před bombami, i když je to všechno tak blízko. Že mám kolem sebe lidi, u kterých vím, že mě podporují,“ řekla mladá Litevka.

Katarína žije v Bratislavě. I v ní vyvolává pár desítek kilometrů vzdálená válka neklid. „Ještě nikdy jsem se kvůli celosvětovým tématům, jako je pandemie a válka na Ukrajině, která na Slovensku tolik rezonuje, nesetkala s takovým pocitem globálního strachu. I toho se obávám,“ popsala své pocity.

Kromě války má poslední dobou obavu z toho, jak se vyvíjí mezilidské komunikace: „Nerespektující komunikace ve vztahu rodič a dítě nebo i mezi neznámými lidmi. Taky despekt a nelidskost.“

Dopady konfliktu, byť sám žije tisíce a tisíce kilometrů od Ukrajiny, pozoruje i mladý Srílančan Shivantha. „V problémech je celý svět. Vezmi si potravinovou krizi a rostoucí ceny paliv… Jako člověka, co pracuje v turismu, mě to hodně postihlo, protože když jsou problémy, lidé nejdříve přestanou cestovat. To je děsivý,“ řekl během rozhovoru.

Válka navíc začala v době, kdy se Srí Lanka definitivně propadla do hluboké ekonomické a politické krize. (Zde najdete reportáže přímo z místa.)

„Nejdřív jdeš na osm hodin do práce, pak přijdeš domů a několik hodin ti nefunguje elektřina. Máme tu pravidelné výpadky na tři až čtyři hodiny denně. Nemůžeme nikam jet, protože není benzin, takže žádná socializace, žádní kámoši, žádný život. Jen jsi pořád na tom stejném místě. Taky tu kvůli potravinové krizi neseženeš zdravé potraviny nebo třeba čokoládu. A peníze na dovoz některých dalších potravin zkrátka nejsou,“ popisoval před několika měsíci svůj život.

Vír změn, které rozpoutala válka, zasáhl i Kambodžu, jak popisovala Sreynich. „Válka na Ukrajině… dopadá na tolik ekonomik a tolik lidí je v problémech – roste inflace a někteří si nemůžou dovolit pokrýt běžné náklady na život,“ posteskla si.

Podobně závažně nicméně vnímá i  klimatickou krizi. „U nás (v Kambodži) strašně rostou teploty a pro lidi z venkova to znamená sucho a nemožnost pracovat na poli… Když nemůžou (lidé na venkově) pěstovat, zvyšuje se chudoba a podvýživa,“ vylíčila realitu mnoha tamních zemědělců.

I to ji motivovalo k tomu, aby odjela studovat zemědělství do Austrálie. Plánuje, že po studiích začne udržitelným způsobem podnikat v zemědělství a dá lidem práci a naději na lepší život.

Měnící se klima vnímá i argentinský průvodce v Andách Ramiro. Přiznává, že ho situace, kdy v létě v Mendoze, kde žije, není voda, a bývá proto vyhlašován i nouzový stav, trápí.

Společnost podle něj nedělá dost, aby situaci zvrátila. „V Argentině jíme strašně moc masa, tím jsme známí. Já jsem ale vegetarián, protože tím bojuju proti systému. Jelikož opravdu musíme (ohledně klimatické krize) změnit naši mentalitu. Pokud ji nezměníme, tak nás to dostane. Navíc nemáme moc času,“ popsal, jak se snaží přispět ke změně on sám.

Obavy má i kvůli ekonomické situaci v zemi. Také Argentina se totiž letos potýkala s rekordní inflací. „Máme to tu těžký, nemůžeme si našetřit, protože tu máme vysokou inflaci, a tím pádem každý den nejistotu. Když jdeš do práce, nemáš jistotu, že dostaneš stejné peníze, a ve všech sektorech máme nízké platy – ať jsi doktor, nebo průvodce.“

Ani tak nedá na svůj život v Argentině dopustit a zdůrazňuje, jak moc je pro něj důležitá role komunity.

Kam se její život bude dál ubírat v době, kdy se podle prognóz budou dál zhoršovat klimatické podmínky, trápí i Francouzku Gabrielle. „Pokud nedojde k určité změně do dvou nebo tří let, je konec. Ne že skončí svět, ale přijde zlom, kdy nepůjdou věci zvrátit. Dopady (klimatické změny) pak pocítíme všichni… My ve Francii možná ne tak zásadně, protože nejsme první na ráně, ale budou sem kvůli klimatické krizi migrovat lidi a ty my vítat nebudeme,“ popsala své obavy.

Životní prostředí je podle ní téma důležité pro mnoho dalších mladých Francouzů a Francouzek. Ti mají podle ní „povědomí o měnícím se klimatu a minimálně jednou kvůli tomu vyšli i do ulic“.

„My mladí vnímáme a máme obavy kvůli tomu, co se děje ve světě, ale i co nás čeká po konci studií. Jsme nejistí, jak se s našimi životy popereme,“ řekla dále studentka prestižní Sciences Po.

Obavy z budoucnosti má i angolský medik Lucas, který měl možnost vystudovat medicínu na Kubě díky stipendiu od tamní vlády. V dnešním světě má největší strach z rasismu. „Jsem černoch a navíc queer. Co se týká rasismu, jako společnost jsme se sice posunuli, ale stále dochází k incidentům,“ popsal svoji zkušenost.

Bojí se také homofobie. „Jsem Afričan a představ si, že se budu chtít vrátit zpátky do Angoly. Do země, kde je homofobie běžná a na queer lidi jako já se kouká jinak. Jak si tam mám s někým vybudovat život? Lidé mě budou soudit.“

Jak bude vypadat jeho každý další den, řeší dlouhodobě Jason, který vyrostl a žije v africkém království Eswatini. „I když se snažím být, co se týká mého života, konzistentní, nemám jistotu, že se další den probudím. Nebo nevím, jestli budu mít k dispozici inzulin. Takže můj život s cukrovkou je to, co mě děsí nejvíc,“ vylíčil život diabetika s omezeným přístupem ke zdravotní péči.

Drenusha se narodila a vyrostla v Kosovu. Je vystudovaná zubařka, která by se ráda prosadila v Americe. V zemi, odkud pochází, totiž podle svých slov nemá kariérní perspektivu – scénář, který je podle ní v Kosovu častý.

„Mladí, ambiciózní, motivovaní, plní energie a síly makat na svých plánech. Jsem přesvědčená, že mladí etničtí Albánci (majoritní etnikum v zemi, pozn. red.) – a odpusť, že nejsem skromná – by mohli být mezi světovou elitou. Ale bohužel nemáme příležitost světu ukázat svoje schopnosti, protože jsme velmi izolovaní od okolního světa,“ trápí ji.

Obává se také o psychické zdraví mladých. „Jde o téma, kterému moc nedáváme prostor. Tolik mladých, co mají deprese, se každý den potýká s tím, že je někdo soudí. Bohužel jsou lidé taky diskriminovaní kvůli pohlaví, rase, etnicitě, národnosti, věku, ale třeba i kvůli socioekonomickému postavení. A sociální sítě na to všechno poukazují ještě víc,“ myslí si.

Celý život ji pak provází napětí ve vztahu její vlasti se sousedním Srbskem. „Vztahy se Srbskem jsou pro mě traumatizující. Nesnáším, že neustále žiju v obavě, že se něco může stát. Máme hranice se Srbskem a jsou s tím neustále problémy. Neuznávají naše dokumenty. My s tím ale nic nezmůžeme, řešení by měl najít svět. Také je blbé, že pořád žijeme v obavě z toho, že nás Srbsko napadne. Potřebujeme dýchat. Ať nás nechají dýchat.“

Zhoršující se mentální zdraví, byť především v kreativním prostředí, vnímá i Jihoafričan Matthew, který aktuálně studuje na jedné z nejprestižnějších uměleckých škol světa – na Královské akademii výtvarných umění v belgických Antverpách.

„(Bojím se) špatného směru, jakým se odvíjí povědomí o duševním zdraví. Jasně, lidi trpěli depresemi a úzkostmi i dříve, ale teď mi přijde, že se to zhoršuje. Řekl bych, že možná kvůli sociálním sítím a tomu, že jsou jim mladí vystaveni moc brzo,“ prohlásil během rozhovoru.

Ze zhoršujícího se psychického stavu ve společnosti má strach i Jamajčan David. „Mým největším strachem je apatie. Pokud bude růst, nemůžeme se jako země rozvíjet. Také zklamání. Oboje se může přelít v celospolečenský problém,“ odpověděl na otázku, z čeho má největší obavy.

Podobně jako ostatní i jeho tíží měnící se životní prostředí v zemi, kde se narodil. „Změnu klimatu na Jamajce vnímám. Za posledních pár let tu například méně prší a je tu teplejší počasí,“ popsal.

Budoucnost vidí především v udržitelném rozvoji; rád by se tomuto oboru v budoucnu věnoval.

Slovinka Sabina cítí, že zásadní události ve světě (válka, covid-19) by brzy mohly vést k rozsáhlé transformaci společnosti. „Přijde mi, že brzo dojde k nějaké revoluci nebo kolapsu světa, jak ho známe… Vnímám taky takovou globální nespokojenost a nemyslím si, že můžeme takhle pokračovat. Nicméně vždycky, když přijde nějaká společenská změna, může se stát i hodně špatných věcí. Nikdy zkrátka nevíš,“ řekla Seznam Zprávám.

Sama se nejvíce obává války a dění na Ukrajině. Zdůrazňuje ale, že by svět neměl zapomínat ani na další konflikty a bezpráví, ke kterému dochází jinde ve světě.

„Koukni na Írán, jak tam ženy bojují za svoje práva, která nemají, nebo Afghánistán, který je na tom taky tak špatně… Přijde mi, že lidi, kteří jsou zodpovědní za špatné věci ve světě, za to nejsou nikdy potrestáni. A z toho mám obavu taky.“