Rozhovor se zajatcem: Je mu 18, Rusové si z něj udělali štít před Ukrajinci

Bojovat nechtěl, studoval robotiku a o to, co se děje mezi Ruskem a Ukrajinou, se až do nástupu na frontu nezajímal. Seznam Zprávy získaly exkluzivní rozhovor s jedním z proruských bojovníků, kteří padli do ukrajinského zajetí, jménem Maksym.

Nezájem o politiku, který dává najevo tento člen milic samozvané Doněcké lidové republiky (DLR), dokresluje, proč mohla být ruská propaganda tak úspěšná a přesvědčit Rusy o oprávněnosti „speciální vojenské operace“. Ani teď, po několika měsících v zajetí, neví, jak by měl to, co se děje na Ukrajině, správně nazvat.

Redakce zná Maksymovu celou identitu, ale rozhodla se ji nezveřejňovat. Jednoznačnou identifikaci válečných zajatců kritizují lidskoprávní organizace z obavy, že by bojovníky mohla v budoucnu poškodit. Maksym navíc sám požádal, aby nebylo zveřejněno celé jeho jméno – ze stejného důvodu neodhalujeme ani jeho celou tvář.

Rozhovor s Maksymem vznikl díky předchozímu setkání reportérů SZ s Volodymyrem Zolkinem, který má jako jediný novinář přístup k lidem v ukrajinském zajetí. Po několika měsících takřka každodenního vyjednávání a prověrce ze strany ukrajinských tajných služeb Kyjev uskutečnění rozhovoru povolil, jako předtím například americké CNN.

Redakce neměla vliv na výběr zajatce ani termín rozhovoru, jeho realizace byla několikrát odložená. Rozhovor se uskutečnil na dálku a dohlíželi na něj pracovníci ukrajinských bezpečnostních složek, přítomný byl i Zolkin a jeho spolupracovník. Nikdo z nich ale do rozhovoru v jeho průběhu nezasahoval, nijak nenaváděl novináře k otázkám nebo Maksyma ke specifickým odpovědím. Redakce zajistila, aby byl po celou dobu přítomen rodilý mluvčí, který její otázky překládal do Maksymova rodného jazyka.

Odkud jsi, kde jsi sloužil a ve které jednotce?

Dlouhou dobu jsem žil v Doněcku, ale pocházím z Charcyzku, což je v Doněcké oblasti. Povolali mě do lidové milice DLR ke 115. pluku do čety odstřelovačů. 23. února v deset hodin večer mi zavolali z univerzity a řekli, abych dorazil na vojenskou správu v místě trvalého bydliště s věcmi a doklady.

Vladimir Putin tvrdí, že na Ukrajině není válka, nazývá to speciální operací. Jak to vidíte vy na Donbase?

Upřímně řečeno nevím, jak by se to dalo přesně pojmenovat. Nechci k tomu nic říkat, protože nevím, co říct.

Kdy jsi vstoupil na území Ukrajiny a kdy tě zajali?

Na Ukrajinu jsem vstoupil 7. března a zajali mě 27. dubna.

Co ti řekli nadřízení? Měl jsi informace o tom, kam jdeš a co budeš dělat? Jaké bylo zadání tvého úkolu?

Říkali nám, že to nebude trvat dlouho, tři týdny nebo měsíc. Pak jsme dostali rozkaz kopat zákopy, stát na stráži, kontrolovat doklady místních. To je vše.

Existují zprávy o tom, že branci z DLR jsou používáni jako potrava pro ukrajinská děla, že je ruští vojáci neberou příliš vážně.

Poprvé jsme se s Rusy setkali, když nás přivezli do Charkovské oblasti. A oni se dokonce divili, že jsme dorazili. Zpočátku se k nám nechovali nijak dobře, ale když s námi prohodili pár slov, chápali, že nás povolali a dovezli proti naší vůli.

Jak vidíš pozici samozvané Doněcké a Luhanské lidové republiky (LLR)? Chceš, aby zůstaly pod správou Ruska?

Na tuto otázku nechci podrobně odpovídat, protože se o to tolik nezajímám. Jediné, co mě zajímá, je, abych byl s rodinou. Za Ukrajiny to bylo normální. Žili jsme si dobře. Když vznikly DLR a LLR, bylo to ze začátku náročné, ale během těch osmi let se vše víceméně normalizovalo. Oni (rodiče, pozn. red.) k tomu všemu také neměli žádný vztah. A já… Je mi teprve osmnáct a o politiku se nijak nezajímám a ani nechci.

Narukoval jsi relativně pozdě. Sledoval jsi v televizi, jak probíhá válka? Zvěrstva, která se děla v Buči a Irpini? Co si o tom myslíš?

Ano, viděl jsem zprávy v televizi. Dávají nám v zajateckém táboře možnost se dívat na ukrajinské zprávy. A stavím se k tomu velice negativně, protože trpělo velké množství civilistů, podle mě za nic. Když mě povolali, vyměnil jsem svůj dotykový telefon za tlačítkový a neměl jsem přístup k internetu. A nijak jsem se o zprávy nezajímal a nedíval jsem se na ně ani v televizi, ani na internetu.

Zajímá mě, jestli jsi sledoval zprávy, ať už z ruské, nebo ukrajinské strany, předtím, než jsi narukoval.

Ne, nesledoval. Prostě jsem žil svůj život a učil se. Studoval jsem na polytechnické univerzitě, obor robotika.

Vraťme se do doby, kdy ses dostal do Charkovské oblasti. Co jste tedy měli za úkol? Pokud to chápu, tak jste měli stát na checkpointech, je to tak? Jak se stalo, že jsi skončil v zajetí?

V kamazech označených písmenem Z nás 7. března převezli do Charkovské oblasti do vesnice Vesjoloje. Tam nás ubytovali v lyceu, pokud si dobře pamatuji, kde jsme dva dny žili, a pak nás přesídlili do volného domu, který opustili místní obyvatelé. A u něj jsme kopali zákopy а budovali kryt. Bylo to kontrolní stanoviště, kde se kontrolovaly doklady místních, auta. To je všechno, prostě jsme tam žili.

Čekali jsme, až se stane něco, aby nás vrátili, přijdou nějaké zprávy. Tehdy jsme už začali cítit, že nejde o správnou věc, a snažili jsme se do toho příliš nenamočit. Strávili jsme tam tři týdny, než nás převezli o něco blíže k frontové linii. Snažili jsme se to odmítnout a najít cesty, abychom nemuseli na frontovou linii. Vyhrožovali nám popravou.

Před zajetím nás umístili tak, aby lidová milice DLR byla před ruskou armádou, ta byla za námi.

Kolik vás bylo a jak jste byli vyzbrojení?

Podle toho, co si pamatuji, nás bylo méně, než je prapor, tedy zhruba 100 nebo 150 lidí. Měl jsem Dragunovovu odstřelovací pušku, trochu nábojů a mundúr, sovětskou přilbu ročník 1941, neměl jsem žádnou neprůstřelnou vestu, už jen osobní věci.

Jak vypadal ten boj, po kterém ses dostal do zajetí?

Do boje jsme nevstoupili, ale zažili jsme minometné a dělostřelecké ostřelování. Dokonce jsme měli oběti. Dříve jsem střílel pouze na střelnici. Na civilisty ani představitele ozbrojených sil Ukrajiny jsem nestřílel. 27. dubna od 5:30 ráno do 13 nebo 14 hodin trvalo minometné a dělostřelecké ostřelování, po kterém jsme z našeho stanoviště viděli další ukrajinské síly, ale nepřišli jsme s nimi do kontaktu. Poté přivedli jednoho z kolegů z mé čety, kterého zajali. Běžel k nám a říkal, ať složíme zbraně, že jen takto zůstaneme naživu.

Kde se podle tebe bere ta nenávist vůči Ukrajincům? Kdy si myslíš, že válka skončí?

Nedokážu říct, proč vznikla ta nenávist. Myslím si, že v zimě válka přejde do pasivního stadia, bude méně vzájemného ostřelování. Domnívám se, že oblast DLR je součástí Ukrajiny. Jenže národnosti se promíchaly a ukázalo se, že v regionu mluví rusky a více se vztahují k Rusku.

Jak s tebou v zajetí zacházejí?

Nestěžuji si, máme jídlo, práci a volný čas. A dokonce o víkendech hrajeme fotbal. Nevím, jak se v Rusku zachází s ukrajinskými zajatci, ale pokud špatně, není to správně, protože je třeba respektovat i toho, proti komu bojuješ, musíte se k němu chovat normálně. Říká se, že dostávají pouze jídlo a vodu, ale takhle by to být nemělo.

Jaká je tvoje budoucnost? Máš nějaké plány?

Čekám na výměnu a plánuji se vrátit zpátky do života. Pokud mě znovu mobilizují, pokusím se dostat do nemocnice, aby mě zase neposlali do války. Chci se vrátit ke svým rodičům, dostudovat, najít si práci a žít normálně. Slyšel jsem, že se někteří střelili do nohy, aby se dostali do nemocnice a nešli bojovat. Moji rodiče zjistili, že pokud mám status válečného zajatce, čeká mě rehabilitace a pak mě vrátí domů, tedy do Charcyzku.

Teď v zajetí se díváš na zprávy a vidíš, co všechno se děje. Co si myslíš, že si teď svět myslí o vás a o Rusku?

Svět se k tomu samozřejmě staví negativně, protože zabíjejí civilisty. Podle zpráv se k tomu všichni staví negativně a snaží se Ukrajině vojensky i finančně pomoci. Chápu, že Ukrajinu není třeba osvobozovat a Rusko se ve vztahu k Ukrajině a jejím obyvatelům zachovalo velmi špatně.

DLR a LLR nejsou uznané republiky, takže jsi vlastně občan Ukrajiny, a tudíž bojuješ proti svým spoluobčanům, bratrům. Chápeš to taky tak?

Souhlasím s tím, že jsem se ukázal být proti vlastnímu národu. Dokonce si myslím, že Rusko, Ukrajina a Bělorusko by měly být přáteli a nebojovat proti sobě.

Co bys vzkázal těm, kteří ještě nenarukovali?

Těm, koho ještě nenarukovali, doporučuji nezvedat hovory od neznámých čísel, přepnout mobil do režimu letadlo a nevycházet z domu. Ozývaly se zvěsti, že kluky zatýkají v autobusech, na ulicích nebo na univerzitách.