Ruská invaze odhalila slabinu, NATO ji musí rychle vyřešit, říká analytik

Pokračování takzvané opotřebovávací války, v níž zcela klíčovou roli sehraje schopnost zásobovat svou armádu dostatkem zbraní a lidí. Tak vidí pro nejbližší období vývoj konfliktu na Ukrajině expert na evropskou bezpečnost a Rusko Sean Monaghan z vlivného amerického think-tanku Centrum pro strategická a mezinárodní studia (CSIS).

V rozhovoru, který redakci Seznam Zprávy poskytl Monaghan u příležitosti ročního výročí ruské invaze, analytik přiznává, že ho vývoj posledního roku – stejně jako většinu světa – překvapil. Události podle něj nicméně kromě výborných schopností ukrajinské armády a pevnosti západní podpory obnažily i jednu slabinu, se kterou se teď musí NATO rychle vypořádat.

Situace na frontě se přes zimu zasekla a i přes neutuchající intenzitu bojů nedošlo už měsíce k větším posunům. Očekává se ale, že se obě strany už brzy mohou pokusit o velkou ofenzivu, která by mohla trend posledních měsíců zvrátit. Věříte, že jsme skutečně blízko nějakému rozhodujícímu momentu, který dramaticky a rychle změní situaci a odstartuje novou fázi války?

Je to velmi těžké předvídat, ale já si myslím, že k žádnému jednomu rozhodujícímu momentu v příštích několika měsících nedojde. A pokud ano, nebude se odehrávat na bojišti, ale v politice a ve společnosti.

Takže podle vás v tuto chvíli nemá ani jedna strana kapacitu na proražení dobře připravených obranných linií?

Ano, přesně kvůli tomu předpokládám, že budoucnost bude vypadat hodně podobně jako to, co sledujeme v poslední době. Válka se dostala do určité fáze patu, kdy sice obě strany někde brání a jinde útočí, ale ve větším měřítku se nic moc nehýbe. Aby se tato situace na bojišti změnila, musí dojít k nějaké náhlé a rozhodující změně, která přinese něco nového – nové zbraně, technologie, víc lidské síly nebo něco takového. A to se zatím moc neděje.

Rusko sice do války přivádí mobilizované brance, ale ti nejsou dobře trénovaní a nebudou platní při kombinovaném boji, který je pro prolomení obrany potřeba. Ukrajinská armáda je dobře vybavená a zkušená, ale opět nevidím nic, co by jí najednou mělo propůjčit skokově lepší schopnosti.

I kdyby Kyjev dostal vytoužené stíhačky, tak si myslím, že to není dost pro nějakou rychlou a významnou změnu vývoje na bojišti. Rusko má stále schopné letectvo a protivzdušnou obranu.

Nevidím tedy vůbec nic, co by se teď mohlo stát na bojišti a dramaticky změnilo vývoj války. Záměrně z toho vynechávám použití jaderné zbraně, protože si myslím, že něco takového i přes ruské výhružky nezapadá do jejich doktríny a nedojde k tomu.

Očekáváte tedy další a zřejmě dlouhé pokračování opotřebovávací války?

Očekávám válku, která bude podobná dění na Donbase ještě před velkou ruskou invazí. Myslím, že půjde o takový dynamický pat plný útoků, ústupů a dalších protiútoků bez větších územních zisků. Oproti válce, která začala už v roce 2014, se to ale samozřejmě liší a bude lišit mnohem větší intenzitou, delší frontou a tak dále.

Takovému scénáři nahrává i oboustranná neochota vyjednávat. Války totiž mohou skončit jen dvěma způsoby – buď jeden vyhraje a druhý prohraje, anebo se vyjednává. Tady si však zřejmě obě strany myslí, že mohou vyhrát, a jsou připravené na dlouhou válku.

Kdyby vám někdo loni 24. února řekl, že se tady za rok budeme bavit o takových věcech, co byste si o tom myslel?

Válka je vždycky velmi nepředvídatelná a musím říct, že současný vývoj bych před rokem nečekal. Na začátku konfliktu nedával Ukrajině nikdo moc velké šance, Rusko mířilo na Kyjev a mělo převahu, ale všechno se rychle změnilo. Ukázalo se, že bojovnost Ukrajinců a schopnosti jejich armády byly podceňovány. Určitě to překvapilo Moskvu a řekl bych, že i celý svět.

Druhým překvapením, které nás dostalo tam, kde jsme dnes, byla úroveň západní podpory. Tohle Vladimir Putin jistě také podcenil. Solidarita a jednota Západu a zemí NATO vedla k neskutečné podpoře. A nejde jen o zbraně a zpravodajskou spolupráci, ale například i o protiruské ekonomické sankce. Ty mají zcela jistě velký vliv. Rusko už má uzavřenou ekonomiku a i přesto, že do jisté míry zvládlo první bouři, dlouhodobý výhled pro celou ekonomiku i schopnost dál financovat válku tam nevypadá dobře.

Stále víc se ukazuje, že s takovou mírou podpory ale nepočítala ani samotná Severoatlantická aliance. Zpráv o těžkostech se sháněním dalších zbraní a munice přibývá, jak dlouho podle vás může NATO v podpoře ještě pokračovat?

To je klíčová otázka. Řekl bych, že v tuto chvíli v ní nejde o politickou podporu. Ta je stále velmi silná a jasná. NATO prohlašuje, že za Ukrajinou bude stát tak dlouho, jak to bude potřeba. To jsou slova generálního tajemníka Jense Stoltenberga. Podobně se vyjádřil i americký prezident Joe Biden a další. Otázkou však je reálná technická a průmyslová kapacita.

Jde o to, že evropský i americký obranný průmysl od konce studené války zásoboval jen vojenské operace menších rozměrů. Zajišťoval také sice zásobu, která byla nastavená jako záloha pro různé nečekané události, ale ne na velkou a dlouhou válku v Evropě, v níž se munice používá v takovém množství jako na Ukrajině.

Vyřešit tento problém je teď největší výzva. Zrovna ve středu bylo toto téma vyzdvihováno na jednání zástupců NATO. Nedokážu říct, jestli jednání přineslo nějaký pokrok v řešení, ale je jisté, že si ten problém uvědomují a na řešení pracují velmi tvrdě.

Jaké by to řešení mělo být?

Základ je samozřejmě udělat víc zbraňových objednávek, investovat do kontraktů s obranným průmyslem víc peněz a politické síly a sjednat dlouhodobé kontrakty.

V USA už můžeme vidět, že se to děje. Evropa bude nejspíš potřebovat svůj fragmentovaný obranný průmysl víc propojit a prohloubit spolupráci firem. Potřebuje spolupráci, jakou teď navrhuje například Estonsko, které usiluje o společnou objednávku 155mm munice pro artilerii s dalšími zeměmi EU.

Otázka je, jestli dost rychle…

Ano. Navíc nejde jen o samotnou výrobní kapacitu, ale i o vztah k vlastní obraně a odstrašující síle. NATO totiž není součástí války na Ukrajině; role Aliance spočívá v tom, že by měla zamezit další eskalaci a rozšíření konfliktu do dalších částí Evropy. A proto je důležitá i její vlastní zastrašující síla.

Přiznejme, že pokud bude podpora Ukrajiny pokračovat stejným tempem, existuje riziko, že tato vlastní zastrašovací síla NATO bude ohrožena.

Jak je vůbec možné, že NATO tuhle situaci dopustilo? Není to všechno, co jste zmínil, důsledkem fatálního selhání, kterému se dalo předejít?

K tomu můžu říct jen to, že ti, kdo plánují vojenské a obranné strategie, to mají velmi těžké. Aby byli úspěšní, musí totiž předpovídat budoucnost. Jedině tak mohou nakoupit správné množství zbraní, které jim umožní lepší pozici v konfliktu, o kterém nikdo neví, jak bude vypadat. Řekl bych, že obranné plánování, obzvlášť pak co se zásob zbraní týče, není věda, ale umění.

Jde o to, že válka se s příchodem nových technologií neustále mění a opravdu není snadné odhadnout, jak by nějaká budoucí válka měla vypadat. Když to vztáhneme na Ukrajinu, můžeme sice vidět, že válka se opravdu změnila a nové technologie v ní hrají důležitou roli. V něčem se ale možná změnila méně, než se čekalo.

Chcete tedy říct, že hlavní chybou bylo přecenění významu nových technologií a předpoklad, že ve válce 21. století už nebude hrát klíčovou roli artilerie chrlící na nepřítele tisíce ne nutně superpřesných či naváděných střel…

Přesně tak. Válka na Ukrajině místy vypadá stejně jako zákopová válka před sto lety. Musíme se z toho poučit. Důležitost zbraňových systémů s dlouhým dostřelem a munice pro ně je zjevně jedna z největších lekcí.

Že válku často vyhraje ten, kdo má nejen dobrou armádu, ale dokáže mobilizovat i svou ekonomickou moc, nicméně není nic nového. Už pruský generál Carl von Clausewitz říkal, že válka je „společenská záležitost“.

Jak jste sám řekl, tento problém si NATO už jistě přinejmenším uvědomuje. Napadá vás ale ještě něco, v čem by se měl Západ poučit?

Myslím si, že invaze ukázala, že hodně lidí a zemí nebralo dost vážně předešlé varovné signály. Už vstup Ruska na Krym v roce 2014 byl v podstatě invazí. Nedošlo tam k bojům, ale vojáci tam byli. Od roku 2014 také po celou dobu zuří skutečný konflikt na Donbase. Válka na Ukrajině nezačala loni 24. února, ale už v roce 2014. To, co začalo loni, je jen její masivní eskalace a pokračování.

Další varovné signály se navíc objevovaly ještě dřív. Invaze do Gruzie v roce 2008, masivní kybernetický útok na Estonsko v roce 2007, proslov pana Putina v Mnichově, kde řekl, že chce změnit evropský a světový řád. To všechno byly varovné signály.

Co si myslíte o výzvách, aby se Evropa v obraně víc osamostatnila? Někteří odborníci i politici varují, že Spojené státy se možná brzy budou muset víc věnovat Číně a Evropa si bude muset bezpečnostně poradit sama.

Je pravda, že situace už není stejná jako za studené války. Evropa je sice v bezpečnostních zárukách nadále závislá na Spojených státech, rozdíl je ale v tom, že USA teď mají „čínský problém“. Čína vyrostla velmi rychle, posiluje své vojenské schopnosti, chová se velmi agresivně například v Jihočínském moři a soupeří s USA. To znamená, že Washington tomu bude postupně muset věnovat stále víc pozornosti a zdrojů.

Na druhou stranu však nadále platí, že americká bezpečnost závisí na evropské bezpečnosti. Co se stane v Evropě, nezůstane v Evropě. Tohle se nezměnilo a americká veřejnost to chápe. Sami navíc můžeme vidět, že Spojené státy teď do Evropy poslaly víc svých vojáků a zdaleka nejvíc investují do podpory Ukrajiny. Jisté riziko snižování bezpečnostních závazků USA k Evropě tady sice je, ale já nevěřím, že v blízké době k nějakému ochabnutí podpory evropské bezpečnosti ze strany USA dojde.

Nezapomínejme také na to, že problém s indopacifickým regionem není jen problémem americkým, ale i evropským. Nejednou jsme sledovali čínské vměšování se do evropských záležitostí a byznysu, nebo dokonce kyberútoky a pokusy o krádeže duševního vlastnictví a tak dále.

Je něco, co se vám nelíbí na tom, jak je válka na Ukrajině mediálně pokrývána? Můžete zmínit nějaký trend, ale klidně i jednu konkrétní mylnou představu, která i rok po začátku invaze přežívá…

V první řadě jsem vděčný za to, jak rozsáhle je tento konflikt pokrýván. Je to nejdůležitější válka, kterou jsme za našich životů mohli vidět, a jedna z nejdůležitějších událostí od konce druhé světové války.

Jestli mi něco vadí, je to ta věc, kterou už jsem zmínil – hodně lidí si myslí, a nahrává tomu i způsob informování hodně médií, že tato válka začala 24. února 2022. To podle mě není dobrý způsob nahlížení na tuto válku. Podle mě jde o nejpozdější fázi konfliktu, který vypukl před mnoha lety. Samozřejmě, že se toho po 24. únoru hodně změnilo, protože Rusko se pokusilo obsadit Kyjev, došlo k masivní eskalaci a tak dále. Jádro je ale pořád stejné – je to ruská ambice obnovit sféru vlivu v Evropě a fakt, že Kreml zjevně nenahlíží na Ukrajinu jako na legitimní nezávislý stát a nedbá na mezinárodní právo. A tohle přeci trvá už mnohem déle.