Rozdělená, křehká, snadno zranitelná. I to je jedna z příčin války na Ukrajině

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V letech 1932–33 umřelo na Ukrajině několik milionů lidí hladem. Mezi nimi desítky tisíc dětí.

„Strážníci měli za úkol sbírat vyhladovělé děti ulice, aby na sebe neupozorňovaly, a tak v městech sovětské Ukrajiny policie zatýkala několik set dětí denně – jednoho dne na počátku roku 1933 ohlásila charkovská policie dvě tisícovky takových zadržení,“ popisuje Timothy Snyder v knize Krvavé země. „V charkovských kasárnách čekalo tou dobou na smrt kolem dvaceti tisíc dalších. Děti policisty zapřísahaly, aby je nechali aspoň dožít pod širým nebem: ‚Dovolte mi umřít v klidu, nechci umírat v baráku smrti.‘“

Holodomor. Ukrajinský termín pro hladomor, který je uměle vyvolaný. Na Ukrajince ho seslal Stalin. Historici se neshodnou, zda to byla cílená genocida, trest pro odbojný ukrajinský národ. Nebo „jen“ vedlejší efekt kolektivizace.

Na počtu mrtvých ty neshody ale nic nezmění. Ani na nenávisti, která prostupuje dějiny vztahů mezi Ukrajinou a Ruskem.

Nebudeme tu dějiny Ukrajiny probírat do detailů. Podstatné je, že Ukrajina se po většinu svých dějin stávala kořistí sousedních velmocí. Polska, na začátku novověku mocné Litvy, Ruska, Rakouska a Pruska, respektive Německa.

Pokus o vytvoření samostatného státu po konci první světové války zmařila nejednotnost ukrajinských politiků. A především Rusko, které obsadilo většinu Ukrajiny a postupně z ní vytvořilo jednu ze sovětských republik.

Na začátku 30. let Ukrajince zabíjel holodomor. O deset let později tam vtrhnul Hitler. Část Ukrajinců ho vnímala jako menší zlo, jako osvoboditele. Hitler, nebo Stalin? Se Stalinem už zkušenost měli. Zabíjel je po milionech.

A tak část Ukrajinců – ostatně i pod hrubým nátlakem německých vojáků – pomáhala Němcům při masových vraždách Židů, například v rokli Babí Jar nedaleko Kyjeva. A i v tehdejších polských provinciích Volyni a Haliči.

A některé ukrajinské nacionalistické organizace viděly nejlepší přípravu na poválečné vyhlášení nezávislé Ukrajiny ve vyvražďování Poláků. Jeden z velitelů Ukrajinské povstalecké armády Dmytro Klačkivskyj vyzýval: „… jsme povinni provést velkou akci k likvidaci polského prvku. S odchodem německých vojsk by se měl využít příhodný čas k odstranění celé mužské populace ve věku 16 až 60 let.“

„Volyňský masakr“ – ukrajinští nacionalisté vyvraždili v letech 1943–44 okolo 60 tisíc Poláků.

Po druhé světové válce se prakticky celá Ukrajina stala opět součástí Sovětského svazu. Na vyhlášení nezávislosti si musela počkat do roku 1991.

Ale dědictví nenávisti, masových vražd a vztahu k Rusku doléhá na Ukrajince dodnes. A rozděluje je.

A poskytuje příležitost Putinově propagandě: Dokázala se Ukrajina vyrovnat se svou „nacistickou minulostí“? Není nezbytné ji „denacifikovat?“.

Ještě než se vrátíme k dědictví ukrajinského extrémního nacionalismu, podívejme se na důsledky opakovaného historického „dělení“ Ukrajiny. Obě tato témata se totiž propojují v revolucích a krizích, které ze zpětného pohledu už nezadržitelně vedly k ruské invazi. „Oranžová revoluce“ 2005, „Majdan“, anexe Krymu a válka na východě Ukrajiny v roce 2014.

Velká část západní Ukrajiny se od „dělení Polska“ na konci 18. století stala součástí střední Evropy v rámci Rakouského císařství. Střední a východní Ukrajina se naopak rozvíjely v rámci carského Ruska.

Už samo o sobě toto rozdělení založilo velké kulturní rozdíly. Nicméně to zdaleka není všechno. Především: Východ Ukrajiny, Donbas, má specifické dějiny. Po polovině 19. století se tu ve velkém začalo těžit uhlí.

Největší město Donbasu Doněck založil v roce 1869 velšský podnikatel John Hughes. Postavil tu také ocelárny.

Podle sčítání lidu z roku 1897 žilo v regionu 52,4 % Ukrajinců a 28,7 % Rusů. Značný podíl na místním obyvatelstvu měli ještě Židé, Němci, Tataři a Řekové.

Donbas byl nejvíc postižený holodomorem v letech 1932–33.

Donbas trpěl i během druhé světové války: Tisíce lidí byly odvlečeny na nucené práce do Německa. Historici odhadují, že Němci zabili na východě Ukrajiny na 300 tisíc civilistů.

Po konci války přesídloval Stalin do zdevastovaného a vylidněného regionu ruské dělníky. V roce 1926 žilo na Donbase necelých 640 tisíc Rusů. O třicet let později to bylo přes dva a půl milionu. Podle sčítání z roku 1989 tvořili Rusové už 45 % obyvatelstva oblasti. A rusifiksci podporoval Sovětský svaz i ve školách, z nichž mizela ukrajinština jako vyučovací jazyk.

V roce 1991 měla většina ruských přistěhovalců na Donbas ze vzniku nezávislé Ukrajiny obavy.

A Rusko se postupně učilo, jak je využít.

V referendu v roce 1991 hlasovalo přes 80 % obyvatel Luhanské i Doněcké oblasti – tedy Donbasu – pro nezávislost Ukrajiny. Místní politici ale stále důrazněji přicházeli také s požadavkem federalizace Ukrajiny.

Ekonomicky a sociálně patřil Donbas opět k nejvíce trpícím ukrajinským regionům. Pokles průmyslové výroby, privatizace, zrod třídy všemocných oligarchů, gigantická korupce. Reálné mzdy klesly o 80 %…

V roce 1993 vyhlásili donbasští horníci stávku. V regionu sílil pocit, že Kyjevská vláda se o problémy Donbasu nestará. A že jen vyměnili diktaturu Moskvy za necitlivou centrální moc Kyjeva.

V rámci parlamentních voleb v roce 1994 proběhlo v Doněcké oblasti referendum. Přibližně 90 % jeho účastníků se vyslovilo pro federalizaci Ukrajiny a pro status ruštiny jako druhého úředního jazyka na Ukrajině.

Odpověď centrální vlády? Ukrajina zůstane unitárním státem, Donbas nedostane žádnou autonomii a ruština nebude druhým úředním jazykem. Jistě, obezřetnost kyjevské vlády byla pochopitelná. Mnozí politici, komentátoři, intelektuálové už tehdy vnímali Donbas jako proruskou „pátou kolonu“.

Byla ale toto cesta, jak zastavit její radikalizaci?

V minulém textu jsme citovali historika Jaroslava Kučeru, který hodnotil chování vítězných mocností po první světové válce. Chování, které přispělo ke vzestupu německého revanšismu a nástupu Adolfa Hitlera. „Poučení by mělo znít, že nelze mírové uspořádání udělat v jakémsi opojení z vítězství pouze na úkor jedné strany, čili té strany, která prohrála…,“ napsal Kučera.

Poučili se ukrajinští politici?

Relativně umírněná 90. léta se překlopila do nového tisíciletí. Vláda Borise Jelcina ještě dokázala světu více méně přesvědčivě tvrdit, že směřuje k demokracii, tržní ekonomice a míru. Od roku 2000 je ale ruským prezidentem Vladimir Putin. A křehkost Ukrajiny se začala projevovat v plné síle.

Nejprve v prezidentských volbách v roce 2004. Zjednodušeně řečeno: Ve druhém kole proti sobě stáli favorit proruských sil Viktor Janukovyč a reprezentant orientace na Evropu a radikálního rozchodu se sovětskou minulostí Viktor Juščenko.

Oba už měli za sebou vysoké státní funkce. Oba už zastávali pozici premiéra. Janukovyč byl i gubernátorem Doněcké oblasti. Voličské skupiny byly poměrně jasně rozděleny: Starší lidé a lidé z východní Ukrajiny sázeli většinou na Janukovyče. Mladší obyvatelé západní a střední Ukrajiny chtěli za prezidenta Juščenka.

Na konci listopadu 2004 nejprve vyhrál Janukovyč. Ale podezření na manipulaci výsledků byla silná. Nejenom od stoupenců Juščenka, ale i od mezinárodních pozorovatelů. Začala „oranžová revoluce“ – statisícové demonstrace na podporu Juščenka. Mezitím se na Donbase odehrávaly demonstrace na podporu Janukovyče.

Nejvyšší soud nakonec výsledky voleb jako nedůvěryhodné zrušil a druhé kolo bylo opakováno. Zvítězil v něm Juščenko s přibližně 52 % hlasů. Za premiérku si vybral druhou nejvýraznější tvář „oranžové revoluce“ Juliji Tymošenkovou.

Podle ruských nacionalistických kruhů byla „oranžová revoluce“ organizována fašisty a CIA. Argumenty? Protestů na straně Juščenka se účastnili i extremisté a „američtí Ukrajinci“, mezi nimi i Juščenkova manželka, která se narodila ve Spojených státech.

Juščenko navíc prohlásil ukrajinské nacionalisty v čele se Stěpanem Banderou za národní hrdiny. Je mimo pochybnost, že se kromě snahy o vytvoření nezávislé Ukrajiny podíleli na teroristických činech, masových vraždách a holocaustu.

„Rusko se snaží šířit absurdní mýty o narůstajícím fašismu a antisemitismu v současnosti, ale Juščenko rozvinul neméně absurdní pohádku o krajně pravicových nacionalistech minulosti jako o dokonalých hrdinech a nevinných mučednících,“ napsali profesoři historie z istanbulské Koc University a švédské univerzity v Lundu Tarik Cyril Amar a Per Anders Rudling.

Formovala se tak argumentace ruské propagandy, která se naplno rozvinula v roce 2014: Ukrajinu ovládají nacionalisti a fašisti, které řídí Západ. Je třeba proti nim chránit ruskojazyčnou menšinu na Ukrajině. A před jejich případnou expanzí je třeba hájit Rusko jako takové.

Další politický osud Juščenka a Tymošenkové je velice smutný. Juščenko sice skutečně pracoval na sbližování Ukrajiny s Evropou, v domácí politice však úspěšný nebyl. Nedařilo se mu v boji s korupcí. Jeho popularita strmě klesala. Rozhádal se s Tymošenkovou a v prezidentských volbách v roce 2010 získal necelých 5,5 %.

Z hrdiny oranžové revoluce se během pěti let stal naprostý outsider.

Na druhém místě se v těch volbách umístila Tymošenková se slušnými 45,5 %. O rok později ale skončila ve vězení za překročení pravomocí při vyjednávání kontraktů s Ruskem. Podle Evropské unie politický proces.

No a kdo myslíte, že prezidentské volby v roce 2010 vyhrál? Správně – Viktor Janukovyč. Z proruského agenta legálním prezidentem. A nastoupila fáze sbližování s Ruskem spíše než s Evropou.

Rozdělená a extrémně křehká Ukrajina.

20. listopadu 2013 odmítla ukrajinská vláda podepsat asociační dohodu s Evropskou unií. Pro proevropsky orientovanou část Ukrajinců poslední kapka. Den poté začaly masové protesty, které se proměnily v revoluci známou pod názvem „Euromajdan“.

Není třeba zacházet do detailů, je to dobře známá historie. Takže jen základní kostra. Vláda se tentokrát rozhodla potlačit protesty násilím. Proti demonstrantům nasadila policii a tajné služby. Zemřely desítky lidí. Jenže každé další krveprolití a násilí intenzitu protestů jen zesílilo. Demonstrace se navíc záhy přelily z Kyjeva i do dalších velkých ukrajinských měst.

Demonstranty se zlomit nepodařilo a v únoru roku 2014 bylo jasné, že se to už ani nepovede. Prezident Janukovyč a několik dalších vysokých politiků uprchl do Ruska. Parlament vyhlásil termín nových prezidentských voleb. Julija Tymošenková byla propuštěna z vězení a oznámila, že bude kandidovat.

Oficiální ruské propagandě bylo jasné, že jde o „fašistický puč“. A tentokrát Rusko přistoupilo už i k „obranné akci“: Obsadilo Krym a vojensky podpořilo separatisty z Donbasu s cílem připojit území východní Ukrajiny k Rusku.

Krvavé boje na Donbasu trvaly až do února 2015, kdy křehký klid zbraní nastolila „druhá minská dohoda“.

Ze zpětného pohledu to ale vypadá, že válka neskončila.

V květnových prezidentských volbách vyhrál Petro Porošenko. Julija Tymošenková získala necelých 12,5 %.

Petro Porošenko šel v oslavě ukrajinských nacionalistů ještě dál než Juščenko. Jeho vláda přijala „zákon paměti“, který mimo jiné prohlašuje, že s Banderou spojené nacionalistické organizace patří mezi bojovníky za nezávislost Ukrajiny. A je trestné o nich lhát a urážet je.

V prezidentských volbách v roce 2019 získala Julija Tymošenková 13,4 % a skončila v prvním kole třetí. Stávajícího prezidenta drtivě porazil Volodymyr Zelenskyj, který se v kampani profiloval jako nezávislý kandidát bojující proti korupci. Ve druhém kole získal přes 73 %.

A zatím bojuje především proti Putinovi.