Válka dělí Evropu, část zemí drží s Izraelem, další straní Palestincům

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Zatímco v reakci na ruskou invazi na Ukrajinu byla Evropská unie nebývale jednotná, v otázce konfliktu na Blízkém východě se členským zemím hledá společná řeč těžko. Některé z nich věrně stojí na straně Izraele, jiné historicky tíhnou k podpoře Palestinců.

Disharmonii názorů na izraelsko-palestinský konflikt, která dlouhodobě vládne napříč Evropskou unií, stvrdilo i hlasování Valného shromáždění OSN z minulého pátku.

Členské země Organizace spojených národů se shodly na přijetí rezoluce vyzývající k humanitárnímu příměří ve válce mezi Izraelem a radikálním palestinským hnutím Hamás. Pro hlasovalo celkem 120 zemí, 45 se zdrželo hlasování a 14 bylo proti.

Když se podíváme na to, jak hlasovaly členské země Evropské unie, zjistíme, že nejvíce z nich, celkem 15, se zdrželo hlasování, osm hlasovalo pro, mezi nimi například Francie, Španělsko a Irsko, proti byly pouze čtyři – Česko, Maďarsko, Rakousko a Chorvatsko. Česku vadilo zejména, že rezoluce neobsahuje jasné odsouzení teroristických útoků, které členové Hamásu 7. října spáchali v Izraeli.

„Viděli jsme, že v rámci EU se střetly představy České republiky, Německa a Rakouska s těmi španělskými ohledně toho, jaká má být evropská pozice. Jestli se má klást důraz na humanitární pauzu či příměří a jak by měly tyto případně vypadat, nebo na právo Izraele na sebeobranu,“ vysvětluje vedoucí Centra pro studium globálních regionů Jan Daniel, který se věnuje evropské politice vůči zemím Blízkého východu.

Hlasování Česka, Maďarska a Rakouska nebylo příliš překvapivé, jelikož všechny tři platí v Evropské unii za blízké spojence Izraele. Do této skupiny obvykle patří také Německo. Tentokrát se ale přidalo k většině a zdrželo se hlasování, čímž si mimo jiné vysloužilo kritiku ze strany Izraele.

Podle Daniela není příliš překvapivé, že se Německo rozhodlo proti rezoluci nevystoupit. „Německo kritizovalo absenci silnějšího odsouzení Hamásu či práva na sebeobranu, ale chtělo dát najevo i ohled na humanitární otázky,“ vysvětluje Daniel v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

„Myslím si také, že některé z těch větších států nechtějí v rámci OSN zastávat vyhraněné diplomatické pozice, protože vědí, že budou potřebovat spolupracovat s dalšími státy, zatímco země jako Česká republika, Maďarsko nebo Rakousko se nebojí zastávat velmi silně proizraelské postoje a jejich diplomacie v rámci OSN pro ně nemusí být tak důležitá,“ dodává.

Jak připomíná agentura Reuters, vládnoucí Rakouská lidová strana zaujala v minulých letech jeden z nejvíce proizraelských postojů v Evropské unii.

Po tom, co palestinští teroristé začátkem října zaútočili na Izrael, nad pracovnou rakouského kancléře a nad budovou tamního ministerstva zahraničí zavlály izraelské vlajky. Kancléř Karl Nehammer pak na znamení podpory vyrazil spolu s českým premiérem Petrem Fialou na návštěvu Izraele.

Rakousko také v reakci na útok Hamásu na Izrael pozastavilo pomoc, kterou posílá Palestincům. „Rozsah teroru je tak strašlivý, že se nemůžeme vrátit k běžnému chodu věcí,“ vysvětloval krok ministr zahraničí Alexander Schallenberg.

Podle Daniela se musíme pro to, abychom pochopili pohnutky, které stojí za proizraelským postojem Rakouska, ohlédnout do dob druhé světové války.

„V případě Německa a do jisté míry i Rakouska hraje důležitou roli historická zkušenost s holokaustem a antisemitismem,“ vysvětluje Daniel s tím, že zejména Německo, ale také Rakousko mají pocit, že musí napravit svou historickou vinu a židovský stát chránit.

Co se týče Maďarska, situace je o poznání jiná. Podle Daniela panují vřelé vztahy mezi Izraelem a Maďarskem zejména od doby, kdy se k moci dostali maďarský premiér Viktor Orbán a jeho izraelský protějšek Benjamin Netanjahu.

Silná podpora Izraele ze strany Maďarska je podle něj do jisté míry výsledkem velmi dobrých osobních vztahů, které si mezi sebou státníci vybudovali, a názorové shody, která mezi nimi panuje v ideologických otázkách.

Maďarský premiér Orbán si začátkem roku pochvaloval, jak se Maďarsku a Izraeli podařilo dosáhnout „skvělých výsledků“ v jejich společných snahách o budování „konzervativního společenství“.

Server The Times of Israel tehdy upozornil, že na tom, že jsou si země stále bližší, se podepsaly mimo jiné snahy Izraele omezit pravomoci nejvyššího soudu ve prospěch vlády, jelikož tato iniciativa se nápadně podobá krokům, které se v minulých letech snažil prosadit Orbán v Maďarsku.

Podporu Izraeli Maďarsko vyjádřilo i potom, co ozbrojenci Hamásu začátkem října zaútočili na Izrael. Orbán vzkázal, že Izrael má právo bránit se, je ale třeba ohlídat, aby se konflikt nepřelil do dalších zemí v regionu. V zemi následně zakázal demonstrace na podporu „teroristických organizací“.

Proti rezoluci vyzývající k příměří hlasovalo také Chorvatsko, které má na rozdíl od Německa, Rakouska a České republiky s Izraelem o poznání komplikovanější vztahy. „Bylo to pro mě trochu překvapení. A podle toho, co jsem se dočetl ve zdrojích, které analyzují chorvatskou pozici, to bylo překvapení i pro část Chorvatů,“ uvádí Daniel.

Po tom, co Izrael zahájil odvetný úder, chorvatský prezident Zoran Milanović prohlásil, že země „během 15 minut“ přišla o jeho sympatie. Kritizoval také chorvatské ministerstvo zahraničí, které před svou budovu na znamení solidarity vyvěsilo izraelskou vlajku.

Milanović je ale vůči chorvatské vládě v opozici. Prezident vzešel ze sociální demokracie, zatímco kabinetu Andreje Plenkoviće dominují konzervativci.

Podle Daniela může způsob, jakým nakonec Chorvatsko hlasovalo, odrážet zejména jeho snahu vypořádat se s vlastní minulostí a rolí, kterou sehrálo během holokaustu. V Chorvatsku za války vznikl loutkový stát Německa a Itálie, kterému vládli místní fašisté.

Mezi nejhlasitější zastánce práv Palestinců na poli Evropské unie dlouhodobě patří zejména Irsko a Španělsko.

Obě tyto země hlasovaly pro přijetí rezoluce vyzývající k příměří na Blízkém východě. Tuto variantu řešení konfliktu se snažily prosazovat také na úrovni Evropské unie.

Jak připomíná server Politico, nezvykle přímé výroky na poli EU pronesl zejména španělský premiér Pedro Sánchez. Ten vyzval „k zastavení bojů a zavedení humanitárního příměří“, které by umožnilo „urychlené zavedení humanitární pomoci v Gaze způsobem, který je systematický, trvalý a přiměřený mimořádným potřebám palestinského lidu“.

Sánchez připomněl, že jeho vláda útok Hamásu jednoznačně odsoudila a podpořila právo Izraele bránit se agresi, dodal ovšem, že zároveň bere v potaz smrt tisíců Palestinců, kteří zahynuli během izraelských odvetných útoků.

Řada vrcholných levicových politiků dokonce počínání Izraele otevřeně kritizovala. „Bombardováním nemocnic, uprchlických táborů, dětí, bezbranných starých lidí Izrael ukazuje to nejhorší z lidskosti. Jak dlouho z nás budou evropští lídři dělat spoluviníky tohoto barbarství?“ napsala například na sociální síti X Ione Belarraová, šéfka krajně levicové strany Podemos a ministryně pro sociální práva.

Napříč Španělskem se také od začátku války mezi Izraelem a Hamásem konala řada propalestinských demonstrací. Před týdnem španělským hlavním městem Madrid pochodovalo okolo 35 tisíc lidí s palestinskými vlajkami a transparenty s hesly „Svobodu Palestině“.

Hledat kořeny španělského postoje podle Daniela není jednoduché. „Myslím, že rozhodnutí vychází z podoby současné španělské vlády, ale i toho, že Španělsko vždycky chtělo hrát silnou roli ve Středomoří a má dlouhodobý vztah s palestinskou samosprávou,“ vysvětluje.

Připomíná, že Španělsko hrálo v minulosti roli v mírových jednáních mezi oběma stranami a i nyní se snaží být jakýmsi prostředníkem, který akcentuje pohled obou znepřátelených stran.

Také Irsko tradičně patří v rámci EU k zemím, které akcentují práva Palestinců.

Po tom, co ozbrojenci Hamásu zaútočili na Izrael, prohlásil irský premiér Leo Varadkar, že Izrael má právo bránit se proti útoku Hamásu, ale „nemá právo dělat špatnosti“. Odvetné útoky na Pásmo Gazy pak přirovnal ke „kolektivnímu trestu“.

„U Irska hraje poměrně silnou roli, z toho, co víme, vlastní historická zkušenost s britským kolonalismem a útlakem ze strany Velké Británie. V irské veřejné debatě se propojuje palestinský boj a boj Irů za nezávislost na Británii,“ vysvětluje Daniel.

Připomíná, že tato vazba nabrala během studené války například i podobu tajných vztahů mezi Irskou republikánskou armádou a Organizací za osvobození Palestiny, a zdůrazňuje, že Irsko má zároveň silnou pacifistickou tradici.

Kořeny sympatií s utrpením Palestinců, které jsou některým evropským zemím vlastní, lze podle něj hledat i jinde. „V Irsku a zároveň některých dalších zemích jižní i západní a severní Evropy je poměrně silně akcentovaný křesťanský humanitarismus, který dává důraz na lidskoprávní situaci Palestinců, jejich dlouhodobý útlak a špatnou sociální situaci,“ uvádí Daniel.

Pro rezoluci vyzývající k příměří hlasovala také Francie, která se nachází v poměrně komplikované situaci, jelikož je domovem početné židovské a zároveň arabské komunity (psali jsme zde).

Francouzská vláda a většina politických stran útok Hamásu jednoznačně odsoudily a postavily se na stranu Izraele, kterému přiznaly právo bránit se proti agresi. Na levicové části politického spektra se ovšem ozvaly i hlasy, které připsaly část viny za útok izraelské okupaci palestinského území.

Francouzská ministryně zahraničí Catherine Colonnaová minulé úterý na zasedání Rady bezpečnosti OSN zopakovala, že „Izrael má právo bránit se“. Dodala ovšem, že přitom musí respektovat mezinárodní humanitární právo a ochránit životy všech civilistů.

Pro přijetí rezoluce se vyslovilo také Slovinsko, které dlouhodobě patří v rámci EU k zemím se spíše propalestinským postojem.

Slovinský premiér Robert Golob řekl, že Slovinsko a další země, které rezoluci podpořily, vyslaly „silný a jasný signál“, aby byli chráněni civilisté na obou stranách, nikdo nepáchal válečné zločiny a všichni dodržovali mezinárodní právo.