Rok v umírajícím ráji. „Proměnil jsem se v ducha, co čeká, až bude lépe“

Srí Lanka. „Perla Indického oceánu“… Tady by se hodil otazník. Nejsem si totiž jistý, že je to stále pravda. Mohla by být, ale poslední roky mi ukázaly opak.

Na tomhle ostrově stále pracuji a žiji. Je to skutečně úžasné místo, mám skvělou práci – dělám v cestovním ruchu; plním lidem sny o jejich dovolené na Srí Lance a Maledivách.

Jmenuji se Šivanta Peiris, je mi 27 let a tohle je můj ohled za absurdním rokem ze života v ráji.

Věděli jste, že Srí Lanka kdysi dávno poskytovala půjčky Britům? A teď nejsme schopni splácet ani vlastní dluhy zemím jako Indie, Čína nebo dokonce Bangladéš.

Řekl jsem, že je Srí Lanka úžasná a za tím si stojím – i přes to všechno. Pořád je můj ostrov jedním z nejlepších míst pro život. Jenže ho ničí lidé a zkorumpovaný systém.

Srí Lanka v různých ukazatelích lidského rozvoje, včetně hlavních aspektů, jako je zdravotnictví a vzdělání, vítězila nad celou jižní Asií. Ale jen do té doby, než miliony Srílančanů začaly bojovat o dvě jídla denně a nejnutnější léky.

Už několik měsíců trpíme vážným nedostatkem pohonných hmot, potravin a léků. Já sám jsem jednou z obětí této katastrofy.

Plně viním předchozí vlády i současnou garnituru spolu se všemi zkorumpovanými politiky, kteří neustále kradli a podváděli, až jsme se dostali tam, kde jsme nyní. Každá země má své špinavé politiky. My ale máme ty nejodpornější ze všech.

Inflace vyletěla do nebes a v důsledku toho lidé trpí všemi možnými způsoby.

Pro mě jako člověka, který zná krásy Srí Lanky zevnitř i zvenčí, je velmi smutné a drásající vidět, jak se moje rodná země pomalu hroutí kvůli chybám našich vlastních lidí. Já i spousta dalších si přejeme, abychom se v téhle potápějící se lodi nikdy nenarodili.

Při všech těch šílenostech, které se dějí, si denně připadám jako v noční můře. Vidím, jak nevinní lidé a děti umírají hlady, vidím těhotné ženy rodit na kraji silnice, protože nemohly sehnat palivo do vozidla, vidím, jak starší lidé dostávají infarkty a umírají při čekání v kolonách s palivem.

Tyto tragické události jsou tak traumatizující, že většinou trnu strachy o život svůj i své rodiny. Jako malé dítě jsem míval velký strach z války, které jsme čelili po tři desetiletí, ale to, čemu čelím nyní, je desetkrát horší.

Situace nabrala zásadní obrat, když vláda začala využívat lidi jako vedlejší ztráty za své chyby, což přimělo miliony Srílančanů k odvetě. Já si nikdy v životě nepředstavoval, že půjdu a zúčastním se veřejného protestu. Ale všechno je jednou poprvé a v tomto případě i doufám, že naposledy.

Máme za sebou drsnou historii kritizování špatných činů politiků a vytváření humbuku za účelem jejich sesazení, ale ke skutečným činům nikdy nedošlo.

Poprvé v životě tady každý pocítil příval korupce. V důsledku toho došlo k největšímu a nejbrutálnějšímu protestu, který trval několik měsíců, až musel prezident Gotabaja Radžapaksa odstoupit ze své funkce. Musel také uprchnout ze země, aby si zachránil život. Lidé byli připraveni ho na místě zabít, pokud se někde objeví, a stejný osud by potkal i ostatní členy rodiny Radžapaksů.

Upřímně: já sám jsem byl připraven nadobro ukončit život všech Radžapaksů. To oni nás do tohoto stavu přivedli.

Myslím, že jsme tou nejšťastnější a zároveň nejnešťastnější zemí na světě. Máme všechny předpoklady k tomu, abychom se stali jednou z nejúspěšnějších zemí, ale bohužel politici a většina našich vlastních lidí si zahrávají s každým zdrojem, který máme, jen aby získali více moci a bohatství pro sebe.

Bohatí u nás bohatnou, chudí chudnou a ti, kteří jsou kdesi mezi, stojí celý život na místě. Přál bych si, aby to bylo jinak. Abychom měli rovná práva a příležitosti pro všechny, aby ti nejtalentovanější a nejchytřejší jedinci nemigrovali do jiných zemí za lepším životem. Přiznávám, že jsem sám nad emigrací přemýšlel. Teprve nedávno jsem od té myšlenky upustil a jen se modlil za to, aby přišly lepší časy.

Abychom se v budoucnu měli dobře, musí se lidé individuálně změnit, aby podpořili a pozvedli národ zpět k tomu, čím byl. Poučit se z minulých chyb a hlavně přestat být sobecký.

Naši lidé si tak rádi vydělávají jen na svůj vlastní majetek a nemyslí na to, co se děje kolem nich. Jako Sinhálci je mi tak trapné se vůbec zmínit o tom, že moje vlastní národnost je na tom ze všech nejhůře.

Dalším důvodem, proč jsme v této šlamastyce, je to, že na Srí Lance žije spousta úzkoprsých lidí, kteří nikdy nepřemýšlejí jinak. Takovým lidem tady říkáme „žáby ve studni“.

Nicméně vše, co se v uplynulých dvou letech stalo, má i pozitivní dopad. K mému překvapení vidím, že se lidé nějakým způsobem přizpůsobují a snaží se pro zemi udělat maximum. Není pochyb o tom, že současná hospodářská krize uvrhává miliony lidí do chudoby, ničí jejich práva na zdravotní péči, vzdělání a minimální životní úroveň.

Já osobně jsem během krize prožil nejhorší a nejnepříjemnější období svého života a udělal bych cokoli, abych si tím hrůzným obdobím už nikdy nemohl projít znovu. Třeba jsem musel čekat pět dní ve frontě na palivo, jen abych dostal benzín. V mém oboru si nemůžeme dovolit přestat pracovat ani na den. Jen si představte, že byste museli 5 dní pracovat v autě, zatímco u krajnice čekáte na benzín.

Já a moji přátelé jsme se snažili pohonnými hmotami šetřit. Ale nešlo to. Navíc celou dobu víte, že je před vámi 389 aut a od čerpací stanice vás dělí několik kilometrů. Když v celé zemi dojdou pohonné hmoty, téměř vše se zastaví. Nemůžou ani vyjíždět sanitky. Nikdy v životě jsem se necítil tak bezmocně jako při nešťastném a dlouhém čekání ve frontě. Pořád jsem si říkala, že „důsledky svých chyb poznáváme tím nejtvrdším možným způsobem“.

A ono to přišlo. Dlužíme teď zahraničním věřitelům více než 51 miliard dolarů, z toho 6,5 miliardy dolarů Číně, která zahájila jednání o restrukturalizaci svých půjček.

Ceny potravin a všech ostatních základních položek vzrostly na trojnásobek toho co dříve. Více než 22 milionů lidí si nemůže koupit zboží denní spotřeby. Kvůli masivním výpadkům elektřiny na celém ostrově jsou zavírány školy a vzdělávací systém je rozvrácený. Pacienti, kteří nutně potřebují léky, jsou v nemocnicích, ale neléčí je, protože není čím.

Celá země byla po určitou dobu v plně nefunkčním režimu.

Pro mnoho lidí včetně mě to bylo v určitém okamžiku životu nebezpečné a mnozí zemřeli nebo spáchali sebevraždu, protože to, co se dělo, nemohli unést. Zkrátka šlo o to, jak se uživit a přežít další den.

Právě tehdy jsem přemýšlel nad emigrací. Nezvládal jsem ten tlak a chaos kolem sebe hlavně proto, že všechny tyto problémy přímo ovlivňují cestovní ruch. Přišly zákazy cestování z mnoha zemí a turisté samozřejmě dostali strach a rušili své dovolené, což pro mě byla velmi nejistá doba.

Je děsivé s těmito myšlenkami žít. Dost jsem se toho ale naučil. Hlavně se přizpůsobit.

Omezil jsem výdaje na minimum a naučil se umění šetřit. Vlastně nám všem nic jiného nezbylo. Žádné sobotní kluby, žádné víkendové výlety a žádné večeře v krásných restauracích. Vlastně jsme ani nic podnikat nemohli, když bylo všechno zavřené.

V podstatě jsem se stal duchem do doby, dokud tady neuvidím něco pozitivního. Jsem velmi pragmatický člověk s velkou dávkou trpělivosti, takže se mi i z takového prostředí podařilo nějakým způsobem posbírat každou pozitivní entitu. Je mi moc líto lidí, kteří se cestou ztratili a života se vzdali.

Přemýšlím, co by se stalo, kdybychom v roce 1948 nedostali od Britů svobodu. Možná teď někdo zpochybní mé vlastenectví, ale vzhledem k současnému stavu bych řekl, že jsme mohli být v úplně jiné situaci. Možná, že kdyby nám vládl někdo jiný, tolik bychom netrpěli.

Lidi z cestovního ruchu, jako jsem já, můžou při záchraně z dolarové krize hrát významnou roli. Odvětví cestovního ruchu je největším řešením ekonomické krize, a proto usilovně pracuji na tom, abychom cestovatelům nabídli co nejlepší dovolenou na Srí Lance.

Rád bych vás všechny pozval, abyste navštívili Srí Lanku a poznali její krásy. Později mi poděkujete. Podle toho, co slyším a vidím, vytvářejí mezinárodní média po celém světě o srílanském cestovním ruchu velmi negativní obraz. Ano, je to pro nás složitá situace a ano, je to tady dole trochu vnitřně rozhárané, ale lidé, kteří sem cestují, tyto problémy neřeší. A potvrdí vám to více než 50 tisíc turistů, kteří sem v listopadu zavítali.

Nedávno mě překvapilo, když se mě turisté ptali, jestli máme dost jídla na to, abychom nasytili i je. Lidé si přečtou zprávy v médiích a pak není divu, že ruší své plány na dovolenou. Turistů se tohle netýká. Hotely a resorty jsou otevřené, jídla máme samozřejmě dost pro všechny. Lidé, kteří Srí Lanku znají, vědí, o jakou dovolenkovou destinaci se jedná. Ačkoli jsme jedním z nejmenších ostrovů, prozkoumat celou zemi zabere minimálně měsíc, protože jsme tak bohatí na přírodní krásy a kulturu nebo jakýkoli druh zajímavostí, na které si vzpomenete.

Doufám, že „perla Indického oceánu“ bude zase činit čest svému jménu a my se budeme moci prezentovat jako hrdý národ, kterým jsme bývali kdysi. Až sem jednou zavítáte, vzpomeňte si i na mě. Moc rád budu tím, kdo vás přesvědčí o tom, že je Srí Lanka stále ráj na zemi.