Článek
Spojené království má za sebou první rok, kdy stálo po dlouhých dekádách v Evropské unii znovu jen na vlastních nohách. Z evropského bloku sice oficiálně vystoupilo už na konci ledna 2020, první rok ale strávilo v přechodném období. Teprve v roce 2021 si země tvořila pravidla úplně sama.
Ve spojení s koronavirovou pandemií to nebyl jednoduchý rok. Pro Seznam Zprávy se politolog Russell Foster z King’s College v Londýně ohlédl za rokem 2021 z různých úhlů. V rozhovoru mluví o vztahu Británie s Evropskou unií, zmiňuje i pře s Francií. Vysvětluje, proč se Spojené království možná nachází „v oku hurikánu“, a pokouší se najít i pozitiva a negativa prvního pobrexitového roku Velké Británie.
Jak byste zhodnotil uplynulý rok? Tedy ten první skutečně pobrexitový.
Samozřejmě je dost těžké ho nějak hodnotit, vzhledem k pandemii nešlo o normální rok. A covid-19 samo sebou ovlivnil i to, jak jsme se vypořádali s brexitem. Mohu ale říct, že v letošním roce představovalo rozvázání vazeb na Evropskou unii mnohem menší problém, než tomu bylo loni. Když se vrátíme do 31. ledna roku 2020, šel jsem se v jedenáct večer, kdy došlo oficiálně k brexitu, podívat na Trafalgarské náměstí. Půlka Británie brexit oslavovala, půlka jej oplakávala. Takové emoce ale letos zcela vymizely – upřímně se s trochou generalizace zdá, že Britům je to už jedno.
Částečně za to může pandemie, částečně jsme ale vnímali takzvané „brexhaustion“ (vyčerpání z brexitu) už předtím. V době, kdy jsme ještě byli součástí EU, to byl pro všechny obrovský problém. Pak jsme ji ale opustili a lidi to přestalo zajímat – tedy kromě zapřisáhlých příznivců probrexitového tábora, kteří se nesmířili s výslednou podobou brexitové dohody. A lidí na opačných barikádách, kteří stále trpí tím, že jsme z EU odešli. Většina země ale, zdá se, už řeší jiné věci.
Russell Foster
Russell Foster působí jako politolog na King's College v Londýně.
Politolog Foster se ve svém výzkumu zabývá mimo jiné otázkami brexitu, evropské identity a nacionalismu. V současné době zkoumá například zobrazení pobrexitové Británie v kultuře a fikci. Často vystupuje k tématům brexitu a domácí politiky v britských i zahraničních médiích.
Což ale neznamená, že jsou spokojení, je to tak?
Ano, sice je to už nezajímá, nikdo ale nedostal ten brexit, jaký si přál. Pro lidi, kteří hlasovali pro odchod z EU, je výsledek příliš mírný. No a pro ty, co v ní chtěli setrvat, jde zase o moc tvrdý brexit. Britové spokojení nejsou. Nedávno jsem v novinách četl, že Nigel Farage (jedna z hlavních tváří tvrdého jádra probrexitového tábora, pozn. red.) chystá návrat do politiky.
Možná to znamená, že jak se z pandemie stal status quo a už tolik nevíří vody, lidé se začínají vracet zpátky k brexitu, který neuspokojil prakticky nikoho. A s tím, že pandemie už není takovou novinkou a že Boris Johnson je jednou nohou z Downing Street 10, se debata o brexitu možná začne vracet. Nejde totiž o něco konečného, brexit je dlouholetý proces – možná se teď tedy jen nacházíme v oku hurikánu a další emoce zase přijdou.
Říkáte, že Boris Johnson je možná na odchodu. Proč by k něčemu takovému mělo dojít? Jde mu o místo kvůli nynějšímu skandálu s vánočními večírky uprostřed loňského lockdownu?
Tenhle skandál je jen špička ledovce – Borise Johnsona mají už všichni plné zuby. Předloni vyhrál prosincové volby kvůli tomu, že Britové opravdu nechtěli Jeremyho Corbyna (tehdejšího šéfa labouristů) za premiéra. Velmi je navíc unavoval brexit, část zastánců setrvání v EU proto hlasovala pro konzervativce, aby to už konečně bylo za námi. Johnson byl vždycky až druhou volbou. Když si k tomu připočteme jeho naprosto otřesný přístup k pandemii a to, že si čím dál více lidí myslí, že se pro pozici ministerského předsedy prostě nehodí… On lže, je líný a často ani neví, co dělá – před pár týdny mluvil ve svém projevu o Prasátku Peppě a přirovnal se k Mojžíšovi.
Národ na to koukal a říkal si: „Co se to sakra děje.“ Je tedy jednou nohou venku, ačkoliv parlamentní volby nás v blízkém budoucnu nečekají. Spíš jde o to, že konzervativci nesnáší dobře hlupáky. Konzervativní strana je tou nejdéle přežívající politickou stranou na světě díky tomu, že se nenechá vést idioty. A nemá problém se jich zbavit. V novém roce bychom tedy mohli být svědky mocenských bojů mezi Johnsonem a například Rishim Sunakem (ministrem financí) nebo Liz Trussovou (ministryní zahraničí). Konzervativci mají v Dolní sněmovně většinu, takže si můžou dovolit vyměnit premiéra.
Nedostatek paliva ve Velké Británii
„Omlouváme se, mimo provoz.“ Vzkaz, který na podzim čekal na zákazníky na spoustě benzinových stanic.
Velká Británie řešila na podzim loňského roku nedostatek pohonných hmot kvůli nedostatku řidičů nákladních vozů – zejména těch s povolením převážet rizikové materiály. Marie-Magdalena, Češka žijící ve Velké Británii, Seznam Zprávám popsala, jak situace vypadala. „Londýn zmatkoval. Poslední zářijovou sobotu jsme se celý den snažili natankovat, benzin ale nikde nebyl, nebo všude naopak stály extrémní fronty aut. Palivo jsme nakonec vyrazili hledat znovu o půlnoci, měla jsem pocit, že je apokalypsa,“ popsala.
„Britská společnost se proměnila v tu z Mad Maxe. Ucpané vozovky, křižovatky, agrese, rvačky… Člověk vůbec nechápal, co se děje. Na místě jenom chaos a žádná státní pomoc nebo organizace,“ pokračovala. „Nakonec jsme to vzdali a jeli zpátky domů. Pro benzin jsme znovu vyjeli po šesté ráno, zařadili se do fronty asi 100 aut, a když v 7 pumpa, jež celou noc čerpala, otevřela, dostalo se i na nás,“ dodala.
Nedostatek pracovních sil se neprojevuje jen v dopravě. Zemi na podzim chyběli třeba i řezníci. Britská hospodářská zvířata, někdy už poražená, proto putovala do Evropské unie ke zpracování a maso se pak zase vracelo do britských obchodů. Kvůli tomu už se ale nemohlo prodávat jako britský produkt.
Zpět k brexitu: Chápu, že není snadné a nejspíš ani možné oddělit dopady koronavirové pandemie na Británii od těch brexitových. Mohl byste se nicméně pokusit rozebrat, co šlo s ohledem na brexit v tomto roce dobře a co ne?
Začal bych tím, že se objevilo plno věcí, které jsme nečekali. V roce 2016 jsme řešili úplně jiné věci, třeba to jak se vypořádat s právy britských usedlíků z členských zemí EU. Postupem času se vynořila témata, na která jsme předtím nepomysleli – například hranice v Severním Irsku. Teď se po mnoha letech objevily otázky, které jsme nečekali. Třeba naše válka s Francií o rybolov. A pozor: Britská média příliš nerozlišují Francii od zbytku evropského bloku. Takže rozšířený pohled na věc je takový, že Emmanuel Macron zastupuje Evropu. Nečekali jsme také, že budeme řešit migranty plující přes Lamanšský průliv. Pořád se tedy objevují nové a nové věci a následky.
Není to jen kvůli brexitu, opět za to může i pandemie, řešíme v Británii nicméně nedostatek pracovní síly z východní Evropy. Ukazuje se, jak moc jsme byli závislí na vykořisťování levné pracovní síly. Nesklízíme si vlastní pole, neřídíme vlastní nákladní vozy. Britové zlenivěli a spoléhali se na pracovníky, co tu dělali za almužnu.
Je těžké vymyslet nějakou vyloženě pozitivní věc, na to je ještě brzy. Dá se ale říct, že ačkoliv zastánci setrvání v EU – a já jsem jedním z nich – před pár lety vyhrožovali, že se celá země rozpadne, pokud dojde na brexit, nestalo se to. Ne, že bychom nějak prosperovali, ale rozhodně jsme se nerozpadli. Což je pozitivní. A co se negativ týče, to je skutečně složité. Myslím, že třeba podzimní palivová krize byla důsledkem pandemie i brexitu. Každopádně pozitivní je, že jsme přežili, protože vyhlídky skutečně nebyly příznivé.
Třeba otázka hranice v Severním Irsku je pořád nevyřešená – a budí velké vášně.
Věděli jsme, že to potrvá, nicméně současná situace je vážně strašný chaos. V roce 2017, kdy expremiérka Theresa Mayová přišla o svou většinu a spojila se s Demokratickou unionistickou stranou (DUP), se začalo mluvit o Severním Irsku. Jenže DUP chtěla něco, Mayová něco jiného… O dva roky později, kdy konzervativci získali v Dolní sněmovně pohodlnou většinu, se na DUP už nikdo neohlížel. Plán byl dosáhnout dohody s Bruselem a severoirský protokol nechat v platnosti navždy. A to se teď začíná hroutit.
V Londýně se dokonce začíná mluvit o aktivaci článku 16 brexitové dohody, tedy o odstoupení od protokolu. A jasně, severoirský protokol se nikomu nelíbí, neexistuje k němu alternativa, tedy kromě návratu do sedmdesátých let a odpalování aut (odkaz na severoirský konflikt zvaný v Británii Troubles).
Křehká stabilita Severního Irska
Tekutá hranice, která po brexitu vznikla v Irském moři mezi Severním Irskem a zbytkem Spojeného království, rozvířila diskuzi i v samotném Ulsteru. Přes rok se tam konaly násilné protesty, které v mnohých vyvolaly vzpomínky na třicetiletý konflikt z minulého století.
Frustrace veřejnosti probublala do ulic například na začátku dubna, kdy v Belfastu létaly vzduchem zápalné lahve a shořel tam i autobus. Oheň vzplál u mírových zdí, které od dob krvavé občanské války oddělují oblasti, v nichž separovaně žijí nacionalisté a loajalisté. A to na obou stranách – u bariér se sešly stovky členů obou táborů.
Od loňského ledna se zejména v okolí východního pobřeží Severního Irska, kde leží ona tekutá hranice se zbytkem Británie, začaly objevovat různé výhrůžné bannery. „Naši předkové bojovali za naše práva a svobodu. V moři nebude hranice, nebo budeme pokračovat v boji,“ stálo třeba na jednom z nich. A nechyběly ani výhrůžky smrtí.
Zatím tedy není jasné, jak to dopadne se severoirským protokolem ani třeba s rybolovem. Myslíte, že někdy přijde konec těchto sporů?
To je právě ta otázka: Bude to mít konec? Možná je tohle takový nový normál. Žádný suverénní stát před námi Evropskou unii neopustil, nevíme tedy, jak by to mělo vypadat. Kdyby v nějakém paralelním vesmíru odešly z EU Řecko nebo Itálie, prošly by si možná něčím srovnatelným. A Británie je pořád ostrovní stát, je pro nás tedy jednodušší blok opustit. Česko by to mělo mnohem těžší.
Napadá mě ještě jeden problém, který letos dost ožil. Jak je to nyní se skotskou nezávislostí?
Vezměme to popořadě: Wales problém nepředstavuje, tam nikdy žádné silné hnutí za nezávislost nebylo, Severní Irsko je naopak vysoce problematické, protože nevíme, co s ním. Část lidí chce být v EU a součástí Irska, část naopak fanaticky členem Spojeného království. No a pak je tu Skotsko. Trochu se zdá, že tamní hnutí za nezávislost ztrácí oproti vývoji na jaře dech. Skotská národní strana uspěla ve volbách v roce 2019 i letos, její lídryně Nicola Sturgeonová se ale nachází v nezvládnutelné pozici. Pokud teď začne tlačit na referendum o nezávislosti, bude na to kvůli pandemii a brexitu příliš brzy.
Pokud ho vypíše nyní a lidé nezávislost odmítnou, je snahám o osamostatnění nejméně pro tohle století konec. A pokud ho nevypíše, vzbouří se proti ní tvrdé jádro jejích spolustraníků, kteří po nezávislosti Skotska velmi touží. Ti říkají, že pokud bude Sturgeonová vyčkávat příliš dlouho, v čele Británie do té doby stane někdo kompetentní, pod kým to nebude tak hrozné jako pod Johnsonem. Navíc ani nevíme, jak by to bylo s Evropskou unií – členství tam Skotsko rozhodně nemá jisté. A v nejhorším případě by mohlo osamostatněné Skotsko zůstat izolované od EU i Británie.
Prázdné regály v obchodech
Prázdné regály, nedostatek surovin… Taková byla v některých oblastech pobrexitová realita.
Nedostatek řidičů nákladních vozů nezpůsobil pouze palivovou krizi – v obchodech vinou toho chyběly základní potraviny a produkty. „V Yorku je to znát, zejména v těch menších obchodech. Chybí hlavně ovoce, zelenina, ale třeba i müsli,“ uvedla Marie-Magdalena na začátku října. Problémům ale čelila Británie už od ledna, kdy byly regály v supermarketech skutečně napůl prázdné.
Češka Tereza, jež žije s rodinou v jižní části metropole, také zaznamenala problémy s dodávkami: „V supermarketu občas chybí úplně náhodné a konkrétní artikly. Jednou neseženeme polotučné mléko a musíme koupit jiný druh než obvykle, jindy chybí losos. Vždy se dá improvizovat nebo zkusit jiný obchod.“
Podle Russella Fostera je tento problém už vyřešený a regály v obchodech opět plné. Nedá se podle něj ale říct, co krizi způsobilo: Podle některých ji mohlo odstartovat už jarní zablokování Suezského průplavu.
Zmiňujete Evropskou unii. Jaké jsou nyní vztahy Británie s EU? Když Spojené království Unii opouštělo, slibovaly si přátelství. To ale, zdá se, dost ochladlo.
No, kdybych tvrdil, že se ten vztah přeměnil z přátelství na nepřátelství, byl bych vlastně ještě dost srdečný. Jsme spíš jako sousedé, jejichž mrazivé vztahy ještě více promrzly. Nemyslím si, že jsme po roce 2016 měli s EU přátelský vztah, spíš jsme se tolerovali. Fakt je, že většinu Evropanů brexit už dávno přestal zajímat. Klidně ale řeknu do éteru, že ten nepříliš vřelý vztah není jen chybou Britů. Na to potřebujete dvě strany.
Jasně, my jsme se k EU nechovali pěkně. Ale předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová se neměla pokoušet zavřít naši hranici s Irskem, což pak navíc svalila na někoho jiného, když se vůči tomu ohradil Dublin. A jak už bylo řečeno, velký problém teď máme s Emmanuelem Macronem, francouzským prezidentem. Ten teď podle mnohých převzal otěže Evropy poté, co odešla bývalá německá kancléřka Angela Merkelová. Macrona teď navíc čekají prezidentské volby, ve kterých potřebuje vypadat tvrdě, když proti němu stojí Eric Zemmour, Marine Le Penová a Valérie Pécresseová.
