Rocker odložil uniformu. Jeho hit je monologem těch, kdo znají hrůzu války

Když jsme se s Tarasem Topoljou, frontmanem úspěšné ukrajinské hudební skupiny Antytila, spojili poprvé, bylo to loni v červenci a na obrazovce se objevil ve vojenském. Válka na Ukrajině tehdy trvala už pět měsíců a on se spolu s dalšími členy kapely nacházel na frontě, kde pomáhali jako nelékařský zdravotnický personál pod praporem teritoriální obrany.

O více než půl roku později konflikt v jeho rodné zemi stále trvá, kapela se však vydala na menší evropské tour, jehož cílem bylo vybrat peníze nejen na podporu ukrajinské armády. Jednou ze zastávek byla i Praha, kde se koncert odehrál minulý týden v klubu Retro Music Hall; fronta na Antytilu se táhla téměř za dva rohy.

„Když začala válka, bylo nejdůležitější nenechat padnout Kyjev, a proto jsme vzali do rukou zbraně. Po celou dobu jsme ale nezapomínali na to, že jsme hudebníci,“ vzpomíná během druhého rozhovoru pro Seznam Zprávy zpěvák, který si zazpíval s Edem Sheeranem i legendárním Bonem z U2.

Rozhovor vznikl jen pár hodin před tím, než se pražským klubem rozezněly písně kapely a křik fanoušků. Tentokrát již osobně jsme si povídali o tom, proč členové Antytily vlastně z fronty odešli, jak válka ukrajinským umělcům změnila život nebo o věcech, které mu z předválečného života chybí nejvíce.

Když jsme spolu mluvili v červenci, byli jste ještě na bojišti. Teď už ale máte za sebou koncerty i za hranicemi Ukrajiny. Kdy jste se rozhodli pro tuhle změnu?

Nebylo to zcela naše rozhodnutí. Šlo o rozkaz vrchního velitele našich ozbrojených sil Valerije Zalužného, se kterým jsme ale – upřímně řečeno – souhlasili. Došlo k tomu v srpnu loňského roku, kdy nás Ed Sheeran pozval, abychom vystoupili na jeho koncertě ve Varšavě. Šli jsme s tím tehdy za našimi veliteli a snažili se vymyslet, jak to zařídit.

Sedli si s námi a sdělili nám, že už stačilo a že se musíme vrátit na pódium, kde budeme opět hrát. Kdyby nás totiž ve válce zabili, kdo by to dělal místo nás? Poté, co nás stáhli z přední linie, jsme tak opět začali koncertovat a opět můžeme skrze melodie a slova mluvit k lidem.

Jednotka, ve které jste byli, pokračuje ve své činnosti i bez vás. Víte, jak se jí daří?

Ano, pokračuje, momentálně se ale neúčastní bojů na frontě, jelikož byla stažena, aby její členové nabrali síly, zotavili se ze zranění a doplnili své řady. Poslední místo, kde působili, bylo severní předměstí Bachmutu. To ovšem bylo před dvěma měsíci, následně byli přesunuti do Kyjevské oblasti.

Až budou opět připraveni, vydají se naši bratři ve zbrani zpět na bojiště. A pokud vrchní velitel v budoucnu zavelí, samozřejmě se k nim zase přidáme. Stále jsme totiž vojáci, i když se nyní neúčastníme bojů. Jednotce pomáháme třeba tím, že se snažíme vybrat peníze jak pro ni samotnou, tak i pro děti jejích padlých členů.

Právě dnešní koncert, ale i další, které máte v plánu, jsou charitativní. Na co přesně tedy půjdou vybrané finance?

Hodně prostředků dáváme na pomoc již zmiňovaným dětem, jejichž otcové byli u nás v jednotce a zemřeli. Jde o více než 40 dětí, za které jsme přebrali zodpovědnost. Bohužel jsme ale ještě neměli tolik charitativních koncertů, kolik by bylo potřeba. Jeden se odehrál na Ukrajině, druhý teď nedávno v Londýně a po Praze se chystáme do Německa.

Část peněz tak určitě poputuje právě „našim“ dětem, jejichž tátové už se nikdy nevrátí a které potřebují pomoct v těžkých situacích. Zároveň ale neustále vybíráme finanční prostředky také pro armádu a její vybavení.

Na podzim vás čeká dokonce i koncertní šňůra po USA. Těšíte se?

Je to dost super. V minulosti už jsme ve Spojených státech a Kanadě několik koncertů odehráli a dorazilo na ně velké množství Ukrajinců. To stejné tak plánujeme udělat i v září a říjnu.

Co si vlastně slibujete od vystupování po světě?

Hlavními cíli těchto koncertů je sdílet skrze hudbu pocity ohledně války, sdílet ukrajinské umění a samozřejmě i vybrat peníze na podporu naší země. Právě skrze hudbu můžeme mluvit s lidmi a připomínat jim, že není po všem.

Setkáváte se během války i s negativními reakcemi na vaši tvorbu?

S negativními reakcemi se samozřejmě setkáváme, roli ovšem podle mě nehraje to, odkud jsme. I jen trochu slavní lidé se totiž běžně setkávají s nenávistnými komentáři. V dnešní době je normální, že existují lidé, kteří vás nemají rádi jen proto, že jste. Z nenávisti se bohužel stala lidská přirozenost.

Je ale určitě pravda, že například po vydání naší nové písně Pevnost Bachmut se v komentářích pod videoklipem sešlo velké množství Rusů, kteří tam vyjadřovali svůj nenávistný postoj vůči nám.

Právě na vaši novou písničku, která je nyní velmi populární, jsem se chtěla zeptat. Vyšla před měsícem a už má více než 6 milionů zhlédnutí. Řeknete mi více o jejím vzniku a co pro vás znamená?

Základy její harmonie vznikly už před čtyřmi nebo pěti lety, s textem a zbytkem melodie k ní jsem ale přišel až před dvěma měsíci. Zabralo mi to tehdy jen 24 hodin, jelikož emoce, které ve mně byly nahromaděné, se téměř samy měnily ve slova a fráze. Je monologem. Monologem lidí, kteří byli ve válce a pocítili ji.

Následně jsme se rozhodli, že k ní natočíme i videoklip. Náš klávesista Serhij Vusyk se proto vydal na frontu a spolu s režisérem klipu Viktorem Skuratovským strávil v přední linii čtyři dny, během kterých natáčeli probíhající vojenské operace. Ve videu tak například můžete vidět, jak na nepřátele létají opravdové střely.

Píseň Pevnost Bachmut i její videoklip vznikly s jediným cílem. Měly za úkol pozvednout ducha našich bratrů jak přímo v Bachmutu, tak i jinde na frontě. A fungují velmi dobře, dostáváme na ně velmi pozitivní zpětnou vazbu.

Jak těžké je vlastně nyní na Ukrajině tvořit umění?

Kvůli probíhající válce je to poměrně dost náročné, nějak jsme ale našli příležitosti, díky kterým jsme mohli tvořit nové věci. Naše spolupráce s Edem Sheeranem, do které bylo třeba nahrát naši ukrajinskou část, však byla velmi složitá, jelikož naše studio tehdy bylo okupované.

Vlastně ani Pevnost Bachmut nebylo zcela jednoduché složit a nahrát. Nehledáme ale výmluvy, hledáme možnosti. To je důvod, proč Ukrajinci stále drží. Netýká se to totiž jen hudby, týká se to všeho. Musíme být multifunkční a musíme vědět, co chceme. A v téhle válce chceme vítězství.

Hudba a další formy umění nám zároveň pomáhají bojovat s ruskou propagandou. Takže i když je to někdy náročné, musíme vytrvat a dělat zajímavé věci, abychom upoutali pozornost v zahraničí a připomněli se.

A co pro vás hudba představuje v časech války?

Je to můj život. Narodil jsem se před 35 lety a už od svých šesti let jsem věděl, že chci dělat hudbu. Už odmala jsem si prozpěvoval, deset let jsem hrál na housle a také jsem zpíval ve sboru.

Nyní už vím, proč jsem pořád tady. Mám tu určitou misi a svými schopnostmi a talentem mám pomáhat lidem v téhle dramatické době. Hudba léčí, dává lidem sílu, objímá je… Když začala válka, bylo nejdůležitější nenechat padnout Kyjev, a proto jsme vzali do rukou zbraně. Po celou dobu jsme ale nezapomínali na to, že jsme hudebníci.

Během války jsem poskytl už více než stovku rozhovorů a pomalu se blížím k hranici dvou set. Rozumím tomu, že mám o něco větší vliv než běžný člověk, který také musím využít. A proč tomu tak je? Díky hudbě.

Co vám nejvíce chybí ze života, který jste měli před válkou?

Určitě pódia stadionů a klidný život s mou rodinou – s mými dětmi a s mou ženou. Doufám, že se k němu jednou vrátím. Samozřejmě ale až po ukrajinském vítězství.