Skutečný Oppenheimer: Jak se z hrdiny, otce atomové bomby, stal vyvrhel

Když po konci války Robert Oppenheimer protestoval proti dalšímu jadernému zbrojení, stal se nepřítelem v očích konzervativních politiků a mocné zbrojařské lobby. V rámci antikomunistických procesů v éře „mccarthismu“ byl označen za podezřelou osobu a sovětského špiona. Jeho vědecká kariéra skončila. Z národního hrdiny se stal vyvrhel.

Teprve vloni americká vláda verdikt z roku 1954 zrušila a Oppenheimera rehabilitovala. Vedla k tomu iniciativa autorů Oppenheimerova životopisu Americký Prométheus Kia Birda a Martina Sherwina. Kniha vyšla v roce 2005 a v následujícím roce získala Pulitzerovu cenu. Autory úspěch inspiroval k tomu, aby hledali cesty, jak dosáhnout Oppenheimerovy rehabilitace. Trvalo to skoro dvacet let.

Kniha Americký Prométheus se stala předlohou pro scénář filmu Oppenheimer, který dnes, 20. července, vstupuje do českých kin.

Robert Oppenheimer se často projevoval jako neřízená střela. Dokládá to třeba příběh z jeho studií na německé univerzitě v Göttingen. Oppenheimer byl vášnivý diskutér. Tak moc vášnivý, že jedna ze studentek, Maria Goeppert, ostatně budoucí nositelka Nobelovy ceny, zformulovala protestní petici. Žádala v ní spolu s ostatními studenty, aby přednášející Oppenheimera zklidnil, jinak přestanou chodit na jeho lekce.

A ještě jeden detail z göttingenských studií. U závěrečných zkoušek Oppenheimera v roce 1927 zkoušel James Franck. Nebyl to žádný nováček ani druhořadý vědec. V té době už byl držitelem Nobelovy ceny. A po rozhovoru s Oppenheimerem se svěřil: „Jsem moc rád, že to mám za sebou. Vždyť on postupně začal zkoušet mě!“ Bylo mu tehdy 23 let.

K Oppenheimerově povaze se ještě vrátíme. Nyní ještě úvodní slova k jeho vědecké kariéře.

Na tu měla zásadní vliv právě jeho studia v Německu, kde byl žákem jednoho z největších fyziků a zakladatelů kvantové mechaniky Maxe Borna. A jako jeden z prvních Američanů tak poznával novou podobu teoretické fyziky, která se rozvíjela v Evropě.

Do Ameriky se vrátil jako potenciální hvězda, která rozumí kvantové mechanice a je v kontaktu s nejlepšími světovými fyziky. Dovedlo ho to až k vedoucí roli v rámci Projektu Manhattan, který mimo jiné vyústil v konstrukci atomové bomby.

A teď zpátky na začátek.

Otec Roberta Oppenheimera Julius přijel do New Yorku v roce 1888. Pocházel z židovské německé rodiny a v New Yorku už žil jeho starší bratr a několik dalších příbuzných. Julius se stal partnerem jejich úspěšné firmy dovážející pánské oblečení.

V roce 1903 se Julius oženil s malířkou Ellou Mayer a o rok později se jim narodil syn Robert. Firma prosperovala, a tak se krátce po jeho narození rodina přestěhovala do velkého bytu na „dobré „adrese“ Riverside Drive. Na stěnách bytu se postupně objevily obrazy od malířů jako Pablo Picasso, Vincent Van Gogh, Auguste Renoir nebo Paul Cézanne.

Podle rodinných přátel bylo manželství Elly a Julia šťastné, a to přesto, že jejich povahy a temperamenty se zásadně lišily. Julius byl veselý, otevřený, společenský muž, schopný podnikatel s velkou intuicí, citlivý, přirozeně inteligentní, neměl žádné formální vyšší vzdělání. Ella byla uzavřená, tichá estétka, která vedla domácnost k dokonalosti, studovala malířství v Paříži a trochu zahlížela na žoviální nevzdělané manželovy přátele.

Julius občas všechny překvapil, když začal u večeře zpívat. Miloval také diskuze, nevyhýbal se hádkám. Ella nikdy nic z toho nekomentovala, hádek se neúčastnila, dávala přednost tichu a eleganci.

Roberta i jeho mladšího bratra Franka jejich rodiče zbožňovali.

„Byl jsem nechutně hodný malý chlapec,“ vzpomínal na dětství Robert Oppenheimer. „Dětství mě nepřipravilo na skutečnost, že svět je plný krutých a trpkých věcí… Nedostal jsem normální zdravou šanci stát se grázlem.“

Rodiče se o něj báli, navíc si brzy uvědomili, že mají doma velmi zvláštní - pravděpodobně geniální dítě. Nepouštěli ho mezi vrstevníky. Podporovali jeho intelektuální zájmy. Zapsali ho na exkluzivní školu. Dnešním jazykem vyjádřeno to byli „helikoptéroví rodiče“.

Školu, do které Robert chodil, založil židovský filosof Felix Adler a pojmenoval ji Ethical Culture School. Byla to vlastně sekularizovaná synagoga. Adler byl přesvědčený, že moderní judaismus se musí zbavit výlučnosti založené na náboženství. Musí se stát obecně humanistickým učením, které se nebojí ani kontaktu s myšlenkami Marxe nebo Darwina. Heslem školy bylo „nejde o vyznání, ale o skutky“. Ideální škola pro židovské emigranty, kteří chtěli splynout s americkou společností.

Hlavní zájmy malého Roberta ale neměly se školou mnoho společného. Mezi sedmým a dvanáctým rokem se zabýval především mineralogií, psaním a čtením poezie a stavěním z kostek. Vypůjčil si rodinný psací stroj a svá mineralogická pozorování sdílel s jedním proslulým newyorským geologem. Ten, aniž by věděl, že jde o dvanáctiletého chlapce, navrhl Roberta na členství v mineralogickém klubu a požádal ho o přednášku před jeho členy.

Robert se bál pozvání přijmout, ale otec ho přesvědčil. Rodiče šli s ním a hrdě ho auditoriu představili. První reakcí však byla vlna smíchu. K řečnickému pultu museli Robertovi přinést dřevěnou bednu; teprve, když si na ni stoupl, byla mu vidět hlava.

Zvládl to. Přečetl svoje předem připravené poznámky. A sklidil bouřlivý potlesk.

„Měl jsem pocit, že matka zřejmě někdy chtěla, abych se víc podobal svým vrstevníkům,“ vzpomínal Robert Oppenheimer. „Nepovedlo se to.“

Byl uzavřený tichý intelektuál, ve styku s vrstevníky nezralý. Rodiče podnikli zoufalý pokus, jak věci změnit – když bylo Robertovi 14, poslali ho na letní horský tábor. To, co bylo pro ostatní rájem dobrodružství a kamarádství, bylo pro Roberta utrpením.

Byl samozřejmým předmětem posměchu a šikany. Ponižování vyvrcholilo, když ho ostatní v noci odvlekli za tábor, svlékli a pomalovali mu pohlaví zelenou barvou. Zavřeli ho do skladiště a nechali ho tam přes noc.

Projevila se přitom další Robertova podstatná vlastnost – stoicismus, vytrvalost. Nedokázal s vrstevníky komunikovat, nedokázal se bránit, ale nevzdal se, nestěžoval si, nepožádal rodiče, aby ho z tábora odvezli…

Tichý asociální intelektuál, zarputilý stoik, neřízená střela. Robert Oppenheimer byl velmi složitá a někdy nevyzpytatelná osobnost. Jeho přítel, také vynikající fyzik a nobelista Isidor Isaac Rabi, říkal: „Myslím, že nejsem právě jednoduchá osobnost. Ale ve srovnání s Robertem jsem velmi, velmi jednoduchý.“

Divoká složitost jeho povahy se projevovala různě. Jednou chtěl například své přítelkyni ukázat, jak obratný je řidič a jak rychle jezdí jeho auto. Závodil s vlakem. Při honičce havaroval a přítelkyně skončila v bezvědomí v nemocnici. Zachraňoval to otec, který jí jako bolestné věnoval Cézannův obraz.

Evropská studia začal Robert v Cambridge. Nenáviděl to tam. A zejména jednoho z přednášejících. Na letní dovolené na Sardinii se kolegům svěřil, že mu na stůl do laboratoře položil jablko, do kterého vstříkl jed. Profesor jablko nesnědl a není jasné, zda to byla Robertova fikce, nebo skutečnost.

Kolegové každopádně upozornili vedení školy. Jen naléhavá intervence Robertových rodičů zabránila okamžitému vyloučení a policejnímu vyšetřování. Škola se nakonec spokojila s tím, že Robert bude chodit k psychiatrovi.

Nechodil tam dlouho. Londýnský psychoanalytik diagnostikoval „dementia praecox“, což byl dobový termín pro schizofrenii. A konstatoval také, že Robert je beznadějný případ a léčba nemá smysl.

Tak raději odjel studovat do Göttingenu.

Po návratu do Spojených států začal Robert Oppenheimer učit na Harvardu a později na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Rychle získal pověst profesora, k němuž by měl směřovat každý, kdo chce zvládnout moderní teoretickou fyziku.

Zpočátku měl s učením problémy. Nebo spíš – problémy měli jeho studenti. Naplno se tu opět ukazovaly rozpory jeho povahy. Byl příliš rychlý, studenty jakoby nevnímal, a když si jich všimnul, požadoval příliš vysoký standard. Chtěl, aby tématu rozuměli stejně jako on. A když se jim to nedařilo, byl sarkastický, studenty ponižoval.

Později se ale projevila jeho citlivost a empatie. Naučil se se studenty komunikovat a zavedl velmi inspirativní způsob vyučovaní založený na diskuzi. Tentokrát už trpělivější a tolerantnější.

Velmi nestandardně se profiloval i jako vědec. Měl velmi široký okruh zájmů – od teoretické astronomie přes jadernou fyziku, spektroskopii, kvantovou teorii pole po formální matematiku kvantové mechaniky.

Jeho práce byly velmi inspirativní, Oppenheimer dokázal předvídat mnohé velké objevy. Sám k nim ale nedospěl.

Jeden z jeho kolegů vysvětloval proč: „Chyběl mu ‚sitzfleisch‘. Pokud vím, nikdy nenapsal dlouhou studii, nikdy neudělal žádný dlouhý výpočet. Neměl trpělivost. Jeho práce byla založena na brilantním vhledu. A inspiroval mnoho lidí, jeho vliv byl fantastický,“ psal Murray Gell-Mann.

Oppenheimera jeho kolegové občas kritizovali za chyby ve výpočtech. Nebyl pečlivý, spěchal. Hartland Snyder, jeden z Oppenheimerových žáků a kolegů, to shrnul: „Jeho fyzika byla výborná, ale aritmetika špatná.“

Žil velkými vizemi, velkými obrazy. Dokresluje to jeho fascinace mystikou a hinduistickými texty. Miloval Bhagavadgítu a aby ji mohl číst v originále, naučil se sanskrt.

Isaac Rabi o Oppenheimerovi napsal:„Oppenheimer byl příliš vzdělaný v oborech, které leží mimo vědeckou tradici, jako byl jeho zájem o náboženství, konkrétně o hinduistické náboženství, což vyústilo v cit pro tajemnost vesmíru, který ho obklopoval téměř jako mlha… Odvrátil se od tvrdých, hrubých teoretických metod fyziky do mystické říše intuice… A tyto jeho duchovní kvality, jeho kultivovaný projev byly základem jeho charizmatu.“

Ani jako fyzik nebyl jako ostatní.

V listopadu 1942 koupila americká vláda školu v Los Alamos. Soukromá škola kombinovala běžnou výuku s „přírodním“ životem inspirovaným skautským hnutím. Místo doporučil Robert Oppenheimer. Krajinu v Novém Mexiku si zamiloval jako teenager, později jeho rodina koupila chatu v nedalekých horách.

Ale především: Los Alamos bylo daleko od civilizace, obklopeno horami a pouští. Ideální místo pro supertajný projekt.

V únoru 1943 přijely ke kampusu školy buldozery. Začaly spěšné práce na vybudování laboratoří, které sehrály klíčovou roli v Projektu Manhattan.

Projektu, který vyústil v konstrukci jaderné bomby.

Ke konci války pracovalo v bývalém kampusu školy a městečku, které vyrostlo vedle něj, přes 8000 lidí. Vědci, laboranti, zaměstnanci, kteří udržovali městečko v chodu. Šéfem celého podniku byl Robert Oppenheimer.

Projekt Manhattan probíhal i na několika dalších přísně utajených místech. Ve vrcholném období zaměstnával přes 130 tisíc lidí. Na jeho začátku stál dopis, v němž několik vědců včetně Alberta Einsteina upozorňovalo amerického prezidenta Roosevelta na možnost vzniku nové, mimořádně ničivé zbraně. A varovali ho, že Němci na vývoji této zbraně už pracují.

Na konci projektu byla Trinity – krycí jméno, které navrhl Oppenheimer pro první jaderný výbuch. Došlo k němu 16. července 1945. 

Robert Oppenheimer později vzpomínal: „Věděli jsme, že svět už nikdy nebude takový jako dřív. Někdo se smál. Někdo plakal. Většina lidí mlčela. Já jsem si vzpomněl na verše z Bhabavadgíty: Višnu se snaží přesvědčit Prince, aby plnil svoje povinnosti. Aby na něj udělal dojem, vezme na sebe podobu se čtyřmi pažemi a říká: ‚Nyní jsem se proměnil ve smrt, v ničitele světů‘. Myslím, že všichni jsme to cítili podobně.“

6. srpna svrhli Američané jadernou bombu na Hirošimu. O tři dny později jaderná bomba zabíjela v Nagasaki.

Robert Oppenheimer bral vývoj ničivé bomby jako válečnou nutnost. Byl to závod s časem. Jemu i dalším vědcům bylo jasné, že pokud by bombu zkonstruovali dříve Němci, neváhali by ji použít. Svržení bomby na Hirošimu vnímal jako vítězství. Demonstraci síly, která ukončí válku a odradí nepřátele od dalších bojů.

Bombardování Nagasaki ho rozlítilo. Nepovažoval ho za vojensky nezbytné. Bylo to pro něj jen zbytečné zabíjení lidí. Z tvůrce atomové bomby se stal aktivista bojující za jaderné odzbrojení.

Už 17. srpna jel do Washingtonu a ministrovi obrany předal dopis, ve kterém vyjadřoval své znepokojení a přesvědčení, že jaderné zbraně je třeba zakázat.

V říjnu se setkal s novým americkým prezidentem Harry Trumanem. Ale schůzka nedopadla dobře. Oppenheimer prezidentovi řekl, že cítí, že má na svých rukách krev. A rozzlobený Truman setkání ukončil. Později jednomu členu vlády řekl: „Už nikdy nechci toho zku*vysyna v téhle kanceláři vidět.“

Oppenheimerova cesta pokračovala: Z protijaderného aktivisty se postupně stal nepřítelem státu. Nepřítelem země, kterou nepřestal mít rád.

Robert Oppenheimer zemřel v roce 1967 na rakovinu hrtanu.

Na jeho pohřbu mimo jiné promluvil i George Kennan, výrazná postava americké zahraniční politiky a Oppenheimerův přítel. Kennan řekl: „V temných dnech na začátku padesátých let, kdy se na něj problémy valily z mnoha stran, jsem mu říkal, ať si uvědomí, že by ho vítaly stovky výzkumných laboratoří po celém světě. Zeptal jsem se ho, zda nechce zvážit, že by se odstěhoval do zahraničí. Odpověděl se slzami v očích: K čertu s tím, stalo se mi, že tuhle zemi miluji.“