Německo dál ctí vědce, který prokazatelně experimentoval na lidech

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Během pandemie koronaviru jeho jméno zaznamenali i ti, kdo se o dějiny vědy či základy mikrobiologie nezajímají ani v nejmenším. Berlínský Institut Roberta Kocha totiž vydával zprávy a analýzy, které pravidelně citovala i česká média.

Popularita prestižního institutu připoutala větší pozornost i k osobě samotného Kocha. A objevily se i hlasy, že ústav by se rozhodně měl přejmenovat. Koch byl podle kritiků rasista ve službách německé koloniální správy v Africe.

V rámci moderního „přepisování dějin“ je to součást trochu skryté, ale nesmírně zajímavé oblasti: Jak se vyrovnávat s odkazem vynikajících vědců, kteří by dnes pravděpodobně okamžitě přišli o diplom a navíc směřovali k soudu? A co věda jako taková? Rozhodně nebývala inkluzívní.

Ale pojďme postupně. Nejprve, proč si nejenom německá vědecká obec Kocha tolik váží. A potom, proč by si ho třeba až tolik vážit neměla.

Ještě v 19. století byli vědci přesvědčeni o tom, že za původem řady smrtelných chorob stojí „zkažený vzduch“. Před tím nebylo úniku. Zkažený vzduch ohrožoval plošně celé lidstvo, nakazit se mohl každý. A lék proti nákaze neexistoval.

Až v polovině 19. století rozvinul francouzský lékař a chemik Louis Pasteur teorii, že nemoci způsobují mikroorganismy, bakterie. Jistě, Pasteur měl předchůdce a souputníky, nebyl osamělou zakladatelskou osobností, ale jeho vklad pro vznik mikrobiologie je zásadní. Stejně jako přínos pro řešení konkrétních problémů – při zkoumání nemocí vína například objevil metodu později nazvanou pasterizace.

O dvacet let mladší německý lékař Robert Koch byl ve srovnání s teoretikem Pasteurem spíše praktik a organizátor, který dokázal věci dotahovat do důsledků. Změnil laboratorní techniky a dokázal pozorovat a pěstovat jednotlivé druhy bakterií.

Dnes mohou jeho postupy vypadat banálně, na úrovni laboratorních prací na střední škole. Ale tehdy byla například kultivace bakterií v Petriho misce revolučním činem. A díky zdokonaleným laboratorním metodám slavil Koch první velké úspěchy.

V roce 1877 popsal bakterii Bacillus anthracis jako příčinu smrtelné nemoci hospodářských zvířat přenosné i na člověka. Nemoc anthrax působila v dějinách ohromné škody zemědělcům a zabíjela desítky tisíc lidí.

Koch nejenom objevil příčinu anthraxu. Byl to také vůbec první případ v dějinách, kdy byla identifikována konkrétní bakterie jako příčina nemoci. Koch tak potvrdil obecnou Pasteurovu teorii.

A pak přišel ještě větší průlom. 24. března 1882 prezentoval svůj objev bakterie, která je příčinou tuberkulózy.

V současnosti se tuberkulóza začíná znovu nebezpečně rozpínat. Vyvinuly se druhy, které jsou rezistentní vůči nejúčinnějším lékům. Ale v západním světě představuje stále jen okrajovou hrozbu.

V dějinách tomu bylo jinak. Tuberkulóza patřila mezi nejhrozivější nemoci. Člověka provázela od pravěku. Zmiňuje se o ní také nejslavnější starověký lékař, Hippokratés, který za její hlavní příznak považoval vykašlávání krve. Podle něj byla nemoc téměř vždy smrtelná.

Hledání účinného léku bylo marné a provázely ho hojné experimenty. Plinius starší v prvním století viděl nadějnou terapii především ve speciální stravě: „Vlčí játra ponořená v řídkém víně, sádlo prasete krmeného trávou, nebo kůže oslice ponořená ve vývaru“.

V Evropě začal počet úmrtí na tuberkulózu prudce stoupat v 17. století. Epidemie vrcholila ve století 19., kdy byla tuberkulóza příčinou 25 % všech úmrtí. Účinný lék neexistoval. Nebylo jasno ani v tom, co nemoc způsobuje a jak se šíří.

Kochův objev proto vyvolal senzaci. A Robert Koch chtěl jít ještě dál. Povzbuzen celosvětovou slávou, chtěl nabídnout i účinný lék. Bylo to však jeho velké vědecké i lidské selhání.

V roce 1890 Koch ohlásil objev léku na tuberkulózu, který nazval tuberkulín. Namísto jednoho z největších průlomů v dějinách vědy to ale byla katastrofa. Koch nejprve tajil a dokonce i falšoval průběh experimentů. Chtěl získat čas, aby mohl na lék získat patent a založit také vlastní vědecký institut.

A tuberkulín navíc tuberkulózu neléčil. Naopak – mnoho pacientů zemřelo v důsledku vedlejších účinků látky.

Kochova prestiž utrpěla těžkou ránu. Odešel z univerzity, dostal zákaz další práce na tuberkulínu a nesměl podávat žádosti o patenty na léky.

Německo se ale slavného vědce vzdát nechtělo. Stát pro něj založil nový vědecký ústav, jehož se stal ředitelem. Královský pruský ústav pro infekční choroby vznikl v roce 1891.

Od roku 1912 má v názvu jméno Roberta Kocha.

Bezprostřední příčina tvrdého střetu mezi Kochem a Pasteurem je bizarní. Historické podmínky, za kterých na dálku spolupracovali i polemizovali, jsou nicméně i po 140 letech zajímavé.

Pasteur a Koch pracovali a budovali svoji celosvětovou proslulost v době, kdy vztahy mezi Francií a Německem byly mimořádně napjaté. Německé státy pod vedením Pruska rozdrtily Francii ve válce z roku 1870. Byl to rozhodující krok ke sjednocení Německa. A k překreslení mocenské mapy Evropy – Francie přestala být hlavní kontinentální mocností.

Německo po vítězství získalo francouzská území Alsasko a Lotrinsko. Německá vojska navíc obléhala a ostřelovala Paříž. Francouzi byli nesmiřitelně poníženi a uraženi.

Pasteur a Koch navíc pracovali na mnoha podobných tématech. Pasteur například publikoval několik prací o anthraxu a přispěl k vývoji účinné vakcíny.

A byla tu ještě jedna okolnost, která jejich vztah komplikovala. Okolnost v dnešním vědeckém světě jen těžko představitelná: Ti dva vědci si nerozuměli. Koch neuměl francouzsky, Pasteur neuměl německy. Oba přitom přednášeli v rodném jazyce.

Jejich setkání na světovém lékařském kongresu v Londýně v roce 1881 proběhlo ještě přátelsky. Pasteur ocenil Kochovy nové postupy při práci v laboratoři slovy „to je velký pokrok, pane!“ Už o několik měsíců později ale dva Kochovi žáci zkritizovali Pasteurovy práce o anthraxu. Napsali, že v nich není téměř nic nového a to, co je nové, je chybné.

Vědci se znovu setkali v roce 1882 v Ženevě. Při Pasteurově přednášce přeložil Kochův kolega špatně jeden výraz. A tak ze zcela nevinného „kompilace německých děl“ vznikla „německá arogance“.

Zlostný Koch po návratu z Ženevy napsal, že Pasteurova přednáška „byla složena jen ze zcela neužitečných dat“, a že „celý ten materiál sloužil jen jako nástroj zuřivé polemiky proti Kochovi“.

Robert Koch se ztratil v překladu, nacionalismu a ješitnosti.

Robert Koch už od 80. let pravidelně jezdil také do Afriky a Indie. Ze dvou hlavních důvodů: Jednak šlo o prestižní „závody“ v odhalení příčiny cholery nebo léku na malárii. Jednak ho tam vysílal stát, aby pomohl zvládnout epidemie ohrožující fungování německých kolonií. Koch se tak stal i významnou osobností tropické medicíny.

Tropická medicína je dnes předmětem ostrých sporů. Respektive, spory se vedou o dějiny tropické medicíny, která je pro kritiky založena na rasismu a koloniálním vydírání původních obyvatel.

Je nesporné, že z dnešního pohledu tomu tak bylo. Zjednodušeně řečeno vycházela rodící se tropická medicína v 17. a 18. století z představy, že svět v Africe nebo v Indii je pro bílé Evropany nebezpečný. Je to „jiný svět“, kde ve zkaženém vzduchu mohou přežívat nižší rasy, ale nadřazený bílý člověk se mu může přizpůsobit jen těžko.

Bylo přitom nezbytné, aby bílý člověk do Afriky a Asie jezdil a žil tam. Musel spravovat svoje kolonie a postarat se o to, aby hospodářsky přispívaly k rozkvětu a bohatnutí Evropy. Hlavním úkolem tropické medicíny tedy bylo zajistit bezpečnost správců kolonií. Jak jejich nadřazená bílá těla ochránit před zkaženým vzduchem pokleslého světa?

V roce 1900 začala v britské kolonii Uganda epidemie spavé nemoci. Během několika let jí podlehlo na čtvrt milionu lidí. Německé kolonie ve východní Africe s Ugandou sousedily, a tak stát vyslal do Afriky svého špičkového vědce Roberta Kocha.

V té době vědci už věděli, že nemoc přenáší moucha tse-tse, ale neměli k dispozici žádný účinný lék. Koch byl na cestu vybaven experimentálními léky, které nebylo možno testovat na lidech v Německu. Veřejné mínění bylo proti. Nešlo jen o spavou nemoc, která samozřejmě Němce běžně neohrožovala, odborníci měli za to, že podobné léky mohou fungovat i na syfilis.

Koch dorazil do Afriky v roce 1906 a zahájil rozsáhlý experiment. Nechal místní obyvatele svážet do „léčebného místa“, které sám označoval za „koncentrační tábor“. A pak na nich experimentálně používal především látku atoxyl, kterou považoval za nejnadějnější lék proti spavé nemoci.

Když dávka nepůsobila, zvýšil ji. Lidé měli silné vedlejší příznaky, bolesti, někteří oslepli, někteří umírali.

Nakonec se ukázalo, že atoxyl spavou nemoc neléčí.

Samozřejmě, to srovnání je tvrdé. Je to provokace. Ale přece jen, Koch na černých Afričanech prováděl experimenty ještě v roce 1907. To zase nebylo tak dlouho před druhou světovou válkou, nejsou to žádné zasuté středověké dějiny.

A Koch zcela zjevně k černochům přistupoval jako k méněcenným lidem. Jako k materiálu, který může posloužit k nalezení léků pro nadřazené bílé bytosti.

Jistě, posuzovat dějiny podle současných hodnotových kritérií je zavádějící. Nebo – lépe řečeno – tvoří se tak jen určitý obraz dějin. A existují i jiné obrazy.

Nicméně si představte, že by Josef Mengele při mučení dětí v Osvětimi přišel na nějaký významný objev. Myslíte, že by se nějaký vědecký ústav hrdě hlásil k jeho jménu?