Zločinec, nebo „Bůh”? Temný a krvavý odkaz ikonického vychovatele chlapců

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Socha Roberta Baden-Powella v anglickém městě Poole se v červenci roku 2020 ocitla na seznamu soch, které je třeba odstranit. Aktivisté obvinili zakladatele skautingu z válečných zločinů, rasismu i podpory fašismu. Silná slova na adresu muže, který je pro miliony lidí na celém světě ztělesněním zásad etiky a správné výchovy.

Právě v zálivu u města Poole, na ostrově Brownsea, založil 29. července 1907 Baden-Powell první skautský tábor. A ve městě jsou skautské oddíly, které patří k nejstarším na světě. Baden-Powell zůstává pro mnohé místní skauty „bohem“. Jeho sochu přišel chránit například i dvanáctiletý skaut Monty. Říkal: „Jsem skaut a v rámci skautingu je on mým bohem. Má tady zůstat.“

Jak to s „přepisovanými“ dějinami a sochami bývá, měl i příběh sochy Baden-Powella tragikomické rysy. Někteří městští radní byli tvrdě proti názorům aktivistů, jiní uznávali, že v minulosti zakladatele skautingu jsou i stránky, které si „nezaslouží připomínání“. Nakonec se rozhodli pro kompromisní řešení: Dočasně sochu odstraní, aby ji ochránili před případným poškozením.

Nepovedlo se to. Základy sochy byly pevnější, než radní a jimi vyslaní dělníci očekávali. Přišla tedy změna plánu: U sochy bude celý den a noc stát hlídka. A pak ještě další řešení: Socha bude dočasně obehnána bezpečnostní ohradou.

Baden-Powell tedy dočasně seděl za prkny, trochu jako ve vězení. Co si vlastně zasloužil? Ochranu? Méně komickou ochranu? Nebo to vězení?

Podle Tima Jeala, který napsal oceňovaný životopis Baden-Powella, oslovil skauting od svého založení 550 milionů lidí. Pouze velká světová náboženství a ideologie si mohou nárokovat větší roli ve formování moderní společnosti.

Spoluautorkou prvního životopisu Baden-Powella byla i jeho manželka, takže nebylo možné očekávat, že bude jakkoli kritický. Obecně ovšem platilo, že až do 60. let 20. století byla literatura věnovaná zakladateli skautingu oslavná, přímo „hagiografická“ – psalo se o ikoně, o „světci“.

V 60. letech ale Baden-Powella potkal podobný osud jako mnohé další hrdiny imperiální éry. Oslavování skvělé koloniální minulosti začaly postupně nahlodávat otázky o rasismu, otrokářství, lidských právech, „nadřazenosti bílého muže“ a zejména toho „anglosaského“. Z hrdinů se začali stávat zločinci.

Historici a publicisté postupně Baden-Powella obvinili, že se dopouštěl válečných zločinů zejména během druhé búrské války, že byl fascinován krví a násilím, že byl neschopný velitel a že obdivoval fašisty. Podle Thomase Pakenhama dokonce nechal v obleženém městě zemřít hlady 2000 černochů, aby zajistil jídlo pro bílé.

Od 60. let se tedy v odborné literatuře z Baden-Powella stal masový vrah a krvelačný fašista. Jeho aureola mezi skauty mezitím zůstávala téměř nedotčena.

Tim Jeal vydal svůj životopis poprvé v roce 1989, od té doby vyšlo několik dalších doplněných edicí. Autor se snaží po mnohaletém studiu v archivech obrousit hrany extrémních názorů. Říká, že některá obvinění Baden-Powella jsou nepodložená, některá vylhaná a jiná je třeba brát vážně.

Takže jak? Rehabilitace, nebo vězení?

Robert Baden-Powell se narodil v roce 1857 a už v 19 letech zahájil svoji úspěšnou armádní kariéru u jízdního oddílu v Indii. Později sloužil v Afghánistánu nebo v Jižní Africe. Powell nebyl žádný myslitel, intelektuál, vizionář. Byl „synem své doby“. Ne, nemyslel si, že na kolonizování Afriky nebo Indie je cokoli špatného. A nemyslel si, že černoši nebo Indové jsou bytosti rovnocenné bílým Evropanům, především bílým mužům.

Z dnešního pohledu to byl prostě imperiální tyran a rasista. O tom není sporu. Ve své době to byl normální středostavovský gentleman.

Nejjasněji je ten rozpor vidět na jeho působení během druhé búrské války. Zjednodušeně řečeno to byla válka mezi dvěma skupinami kolonizátorů v Jižní Africe – mezi Búry, potomky původních holandských osadníků, a Brity. Šlo mimo jiné o ovládnutí bohatého naleziště diamantů. Baden-Powell si v Británii vysloužil pověst hrdiny, protože úspěšně hájil město Mafeking (dnes Mahikeng) proti búrské přesile. K tomu se ještě vrátíme.

Nyní to podstatné. To, co dnes mimo jiné vyvolává vášnivé diskuse o Baden-Powellově odkazu. Druhá búrská válka byla nesmírně krutá a zejména ze strany Britů v ní došlo k mnoha válečným zločinům. Britové měli obrovskou převahu v počtu vojáků i v kvalitě zbraní, přesto se jim dlouho nedařilo zlomit odpor Búrů.

Britové se uchylovali k taktice „spálené země“ – vypalovali vše, co mohli, pole, vesnice, lesy. A Búry i černochy zavírali do koncentračních táborů. Muže, ženy i děti. Historici odhadují, že v koncentračních táborech zahynulo přes 26 tisíc búrských žen a dětí a přes 20 tisíc černochů.

Takže, „hrdina búrské války“? Dnes asi nic, za co by se stavěly sochy. Nebo spíš: Sochy můžeme nechat stát, ale má smysl to „hrdinství“ chápat a oslavovat stejně jako před 120 lety?

Baden-Powell se během búrské války proslavil především tím, že 217 dnů hájil město Mafeking proti přesile. Nikoli tím, že by stavěl koncentrační tábory nebo vraždil búrské ženy a děti. I obvinění, že nechal vyhladovět 2000 černochů, aby nakrmil „bílé“, je s největší pravděpodobností vylhané.

Pravda, ještě před začátkem války nechal popravit jednoho domorodého náčelníka, kterému slíbil, že pokud se vzdá, bude ušetřen. Ale i to má vysvětlení: Náčelník byl zraněný a možná by nepřežil cestu k soudu. Bylo proto racionálnější popravit ho rovnou.

Při přemýšlení o odkazu Baden-Powella a o počátcích skautingu je důležité to, že tento britský hrdina považoval tu válku za správnou a spravedlivou. Z jeho pohledu bylo dobře, že Britové zmasakrují Búry i Zuluy, ovládnou diamantové doly a vnesou na jih Afriky zase trochu víc civilizace. A takové jsou i kořeny skautingu.

Velkou inspirací pro vznik hnutí byly oddíly chlapců v obleženém Mafekingu. Byli příliš mladí na to, aby se přímo zapojili do bojů. Ale byli odvážní, byli obratní, byli rychlí. Fungovali jako spojky, předávali informace.

Provokativně shrnuto: Předobrazem skauta byl bílý teenager, který se neváhal zapojit do velmi kruté války. Dětský voják, který poslouchal nadřízené, byl odvážný, a byl snad dokonce ochoten položit život za větší slávu britského impéria. A byl učenlivý – dokázal studovat i silné stránky nepřítele.

Velmi přímočaře to shrnul zakladatel českého skautingu Antonín Svojsík: „Robert Baden-Powell… těžce nesl pohanu své armády a vlasti – světové říše britské, jež musila válčiti po několik let a postaviti skoro milion vojáků, než zdolala hlouček několika tisíc Burů – mužů, žen i dětí. Mistrná koloniální politika anglická dovedla záhy učiniti z Burů spokojené poddané krále anglického a bystrý pozorovatel – Baden-Powell - předsevzal si tu vychovávati v mládeži svého národa ty vlastnosti, jež Burům tak znamenitě prospívaly v boji proti Angličanům. Byla to především zvyklost životu v přírodě, otužilost, zdatnost tělesná, schopnosti zrakové (Bur rozeznával tytéž předměty na pateronásobnou vzdálenost), znalost terénu atd.“

Z pohledu aktivistů máme před sebou ideové základy skautingu: Mnohanásobná převaha nakonec přece jen zdrtí hlouček mužů, žen a dětí. Ale je možné být efektivnější – trénovat zrak, otužovat se, poznávat přírodu.

Redukovat předobraz skauta na chlapce plnícího roli vojenské spojky v kruté válce by bylo nespravedlivé. Vlivů a kořenů bylo víc. Velmi silně například romantismus a „zálesácké hnutí“ Ernesta Thompsona Setona.

Seton a Baden-Powell se sice nakonec nepohodli, Setonovi se mimo jiné nelíbila vojenská hierarchie skautu, ale to není podstatné. Důležité je to, že jde o přírodu, vztah k přírodě, poznávání přírody, poměřování schopností civilizovaného člověka s divočinou.

Baden-Powellův životopisec Tim Jeal načrtává obraz původního skauta ve složitější perspektivě, než jakou nabízí představa odvážného vojenského posla v obleženém Mafekingu. Byl to mladík, který nechtěl dospět. Nechtěl dospět ve městě, v civilizaci. Nechtěl, aby degenerovaly jeho smysly, jeho instinkty. Nechtěl skončit jako solidní úředník v obleku, který už u svého odpoledního čaje ani nesní o dobrodružství.

Byl to muž, který byl oddaný britskému impériu. Chtěl žít v jeho koloniích. V divočině. Mezi divochy. V přírodě. Chtěl sloužit civilizaci – impériu – a zároveň chtěl být stranou jejího městského industriálního ruchu.

To je srozumitelná moderní postava. Právě ta postava, která oslovuje miliony lidí už více než sto let. Civilizovaný moderní západní člověk, který se vrací k přírodě. Učí se v ní a od ní.

Robert Baden-Powell ovšem neřešil jednu podstatnou moderní otázku: Kde a komu tu přírodu brát? Byla v Indii a v Jižní Africe. V koloniích.

V roce 1880 odjel Baden-Powell se svým jezdeckým oddílem do Afghánistánu. Přímých bojů se tam neúčastnil, jediný muž, na kterého vystřelil, byl on sám. Při neopatrné manipulaci se zbraní si prostřelil nohu. V Afghánistánu nicméně objevil dvě nové vášně.

Tou první byla záliba v navštěvování míst krvavých bitev. Nejprve to byla povinnost – Baden-Powell byl vyslán na místo bitvy, v níž Britové utrpěli obrovské ztráty. Měl se svým oddílem na místě zmapovat příčiny masakru. Scenérie to byla hrůzostrašná: V bitvě padlo přes tisíc britských vojáků a přibližně stejný počet Afghánců. Jejich mrtvá těla roztrhali psi a šakali. Na krví prosáklém písku zbývaly rozkládající se zbytky.

Pro mnoho mužů tato zkušenost přinesla doživotní odpor vůči návštěvě bojiště. U Baden-Powella to bylo právě naopak. Podnikal i dlouhé cesty, aby mohl vidět místo významné bitvy. Krev a smrt ho fascinovaly.

Druhá nově objevená vášeň nebyla příliš vzdálená té první – byl to lov divokých prasat. Mezi britskými důstojníky populární sport, nebezpečný a krvavý. Byl to tvrdý boj, muži museli zasadit kanci několik ran kopím. Spolu s kolegou Baden-Powell dokázal zabít i čtyři divoká prasata denně.

Později váhal, zda se ke své vášni pro tento sport hlásit. Někdy tvrdil, že mu šlo o ochranu polí, která prasata ničila. Jindy ale otevřeně přiznával, že vzrušení z krvavého boje zcela zastínilo úvahy o tom, nakolik je to krutá zábava.

Každopádně se Baden-Powell učil komunikovat s přírodou.

Baden-Powell byl podle svých kritiků i obdivovatel fašismu. Do deníku si zapsal: „Celý den jsem proležel a četl Mein Kampf. Úžasná kniha s výbornými myšlenkami o výchově, zdraví, propagandě a organizaci – myšlenkami, kterými se sám Hitler neřídil.“

V roce 1933 se setkal s Benitem Mussolinim a stal se jeho obdivovatelem, zapsal si „Je lidský a geniální“.

Tim Jeal vysvětluje, že Baden-Powell se jako antikomunista opravdu dočasně stal naivním přívržencem fašismu. S Hitlerem ale sdílel jen některé myšlenky o výchově chlapců. V některých ohledech si byly ideje Hitler Jugend a skautingu blízké. Odvaha, odolnost, fyzická kondice, cvičení v přírodě, organizovanost, uniformy, plnění rozkazů…

Ale ne, neznamená to, že Baden-Powell obdivoval fašisty. Ostatně, Hitler skauting jako konkurenci Hitler Jugend v Německu zakázal. A Baden-Powell se ocitl na „černé listině“ – na seznamu lidí, které je třeba zatknout a popravit, až Německo dobude Británii.

Je to znovu ten rozpor. Představte si, že by dnes nějaký vychovatel nebo třeba vedoucí tábora přiznal, že obdivuje myšlenky o výchově z Mein Kampf. Ihned by skončil. Podle dnešních měřítek zcela správně. Neznamená to ale, že Baden-Powell byl fašista.

Autor tohoto textu by si nicméně dvakrát rozmyslel poslat svoje dítě na jeho tábor.

Hlavní náčelník britských skautů Michael „Bear“ Grylls po diskusích o Baden-Powellově soše napsal, že obdivuje Baden-Powella za to, jak „děti učil vnímat jejich odlišnost, milovat a chránit přírodu a sloužit společnosti…“

Grylls nicméně dodává: „Baden-Powell položil základy, cesta ale dnes pokračuje bez něj. Víme, odkud jsme vyšli, to ale neznamená, že se budeme vracet zpátky… Musíme být pokorní a přiznat si, že skauting se v minulosti hlásil k myšlenkám a hodnotám, které dnes neobstojí. Musíme se učit, přizpůsobovat a zlepšovat.“

To zní dobře, ne? Víme, odkud jdeme, ale to neznamená, že se budeme vracet zpátky. To je dobrý vklad do diskuse o „vyrovnání se s dějinami“ a „přepisování historie“.

A jak je to v Česku?

V bývalém Československu a v současném Česku má skauting specifickou pozici. Je spojen s odbojem proti totalitě a má vysoký společenský kredit.

Skauti byli během druhé světové války v odboji proti Němcům. A byli v odboji proti komunistům. A končili v komunistických lágrech. A získali pověst těch, kdo se nevzdají a pomáhají ostatním.

Za normalizace dávaly tajné skautské oddíly organizátorům, dětem i jejich rodičům pocit, že jsou na „správné straně barikády“. Nebyl to pionýr, nebylo to SSM. Byl to skoro disent. Bylo to vykoupení z hříchů.

A navíc skaut plnil i roli elitních škol, které tu chyběly, respektive klubů, sítí jejich absolventů. Ty jsi byl skaut? Ok, můžu se na tebe spolehnout, vím, co od tebe očekávat…

V Česku panuje obecná nedůvěra vůči strhávání soch a „přepisování dějin“. Logicky: „Vyrovnáváním se s historií“ jsme po roce 89 přesyceni. A „přepisování dějin“ ohledně kolonií a původních obyvatel se nás prostě netýká. Žádné kolonie jsme nikdy neměli. Je to problém intelektuálů, příběh z románů.

Diskuse o Baden-Powellovi se tu nevede. Je to „otec zakladatel“. Čeští skauti svoje kořeny kritice nepodrobují. Nepotřebují to. Nikdo to po nich nechce.

Byli a jsou „na správné straně barikády“.