Říkáte karneval? Ve skutečnosti ne, tohle je příběh o rasismu

/Od našeho zpravodaje v New Orleans/

Bylo by mylné se domnívat, že v případě Mardi Gras, jak se tu karnevalu přezdívá (i když v nejužším významu tento francouzský výraz označuje jen poslední den masopustu - „tučný úterek”), jde a vždy šlo jen a pouze o nespoutanou zábavu. Na karnevalu v New Orleans ekonomicky závisí celá řada lidí a firem, do značné míry i cestovní ruch a periodicky se do něj promítají také mocenské zájmy a různé politicko-ideologické boje.

Hodně to souvisí s pohnutou historií města, které mívalo nejvíce trhů s otroky v Americe a dlouho se hrdě hlásilo ke Konfederaci i jejímu politickému odkazu. Vedle zotročených Afričanů a jejich potomků zde ale už od 18. století vždy žila i početná vrstva svobodných černochů, kteří se s většími či menšími úspěchy dožadovali svých práv. V historii boje za občanská práva v USA je zkrátka New Orleans zapsáno výrazným písmem, „užilo“ si ale i pořádnou porci rasově motivovaného násilí a bezpráví.

I proto se před třemi dekádami proměnila zdejší radnice v kolbiště pro nezvyklou přetahovanou, kde se rozhodovalo o budoucnosti místního karnevalu a karnevalových uskupení (tzv. krewes).

Byla to neklidná doba. V listopadu 1991 se někdejší předák Ku-klux-klanu David Duke neúspěšně pokusil získat post guvernéra státu Louisiana, kde se New Orleans nachází, a přestože ve volbách prohrál, posbíral většinu hlasů bílého elektorátu, což k harmonickým vztahům ve městě s většinově černošským obyvatelstvem opravdu nepřispělo.

Jen měsíc nato bylo na popud radní a celoživotní bojovnice za lidská a občanská práva Dorothy Mae Taylorové na radnici svoláno jednání k návrhu městské vyhlášky o desegregaci karnevalových organizací a jejich klubů, kde se členové krewes společensky setkávali.

Nejstarší karnevalové organizace, tzv. old-line krewes, jejichž počátky spadaly buď do doby před občanskou válkou, nebo nedlouho po ní, se vždy hrdě hlásily ke starým tradicím, a to nejen těm karnevalovým. V jejich řadách se to koncem 19. století jen hemžilo bývalými důstojníky konfederační armády, kteří se nijak netajili odporem k novým pořádkům a nostalgií po časech, kdy černoši „věděli, kde je jejich místo“.

A jak ukázaly i volby guvernéra a podpora Davida Dukea, přesvědčení o nadřazenosti bílé rasy ani v poslední dekádě 20. století ještě zdaleka neodpočívalo v propadlišti dějin.

Radní Taylorová, historicky první Afroameričanka zvolená do zákonodárného sboru státu Louisiana a následně i první afroamerická členka místní vlády, si za roky veřejné služby vyslechla své a nerozpakovala se nazývat věci pravými jmény.

Jiskřivou atmosféru jednání kolem osudové městské vyhlášky poutavě přiblížil v knize Lords of Misrule z roku 1997 politický komentátor zdejších novin The Times-Picayune James Gill. „Jestli se vám nelíbí slovo diskriminace, tak se jí nedopouštějte,“ smetla tehdy námitky karnevalové honorace Dorothy Taylorová.

Kritici a odpůrci vyhlášky, kteří se zaštiťovali prvním dodatkem americké ústavy o svobodě spolčování (pod heslem „nikdo mi nebude přikazovat, s kým se mám, či nemám stýkat”), jí podsouvali, že se staví do role myšlenkové policie. Taylorová však byla přesvědčena, že uzavřené fungování karnevalových klubů ve skutečnosti vymezuje hranice i ekonomickým příležitostem pro černošské podnikatele. Když nemohou sedět u stejného stolu, kde se spolu baví bílá smetánka z řad byznysmenů, nemohou si pak ukrojit kus pomyslného koláče, když se domlouvají obchody.

Jednání bylo zdlouhavé, vyčerpávající a přineslo přestřelky, které do značné míry otrávily a vyhrotily atmosféru ve městě, kde se sešikovaly nejrůznější síly proti snahám „zničit karneval“.

Záměr radní Taylorové trestat diskriminaci ze strany karnevalových organizací vězením nakonec neprošel, vyhláška byla schválena v rozředěné podobě a od představitelů jednotlivých krewes se vyžadovalo jen přísežné prohlášení, že nijak nediskriminují. I to bylo na ty největší tradicionalisty příliš, a tak se trio starodávných krewes Comus (založen v roce 1856), Momus (1872) a Proteus (1882) stáhlo z veřejných průvodů a dál se tyto organizace věnovaly jen plesům a dalším soukromým akcím pro pozvané, na něž žádné povolení od radnice nepotřebovaly.

„Staré krewes si úzkostlivě střežily svou rasovou a sociální čistotu,“ píše James Gill ve své knize. „Nikdy nebylo moc pochyb, jak se zachovají, až budou silami modernity a rovnostářství přitlačeny ke zdi. Podstupovat riziko křivopřísežnictví je nijak nelákalo a představa, že se nechají komandovat funkcionáři z radnice, ještě k tomu černými, většině z nich naháněla upřímnou hrůzu.“

Pár staromilců a karnevalových fajnšmekrů tehdy možná zamáčklo slzu, protože Comus stál u zrodu tradiční podoby karnevalu a pořád do jisté míry reprezentoval jeho původní estetiku. Defiloval například v ulicích s povozy z 19. století, které pamatovaly Konfederaci. Naprostá většina návštěvníků karnevalu by ale sotva dokázala – či chtěla – rozpoznat, v čem se jejich průvody tak zásadně měly odlišovat od jiných.

Jak vypadají tradiční zdobné karnevalové povozy s dřevěnými koly, které byly běžné v 19. století a které při Mardi Gras stále používá Proteus, jedna z nejstarších existujících karnevalových krewes v New Orleans.

Časem však horké hlavy vychladly a Proteus se do ulic vrátil (nikoli však Comus a Momus). To se psal 6. březen roku 2000, poslední večer před masopustním úterkem. Dobře si pamatuju, jak jsem se tehdy mačkal v davu podél Saint Charles Avenue, abych spatřil krále Protea oděného do běloskvoucího hávu v mihotavém světle pochodní, které k jeho průvodu vždy patřily, na jeho pojízdném trůnu ve tvaru obří lastury.

Při vědomí, co všechno dříve tato a jí podobné organizace reprezentovaly, z toho nešlo nemít smíšené pocity. O návratu Protea se tehdy mezi znalci každopádně mluvilo jako o největší události první karnevalové sezóny tohoto tisíciletí. Dorothy Mae Taylorová zemřela v srpnu téhož roku. Dnes si na třicet let staré události vzpomene málokdo, město je pohlceno jinými problémy, jako je např. vysoká míra kriminality, přesto se ale odkaz tíživé historie a rasová (ne)citlivost čas od času přihlásí o slovo.

Je to paradoxně největší dominantně afroamerická karnevalová organizace, Zulu Social Aid and Pleasure Club (Zulu - klub sociální pomoci a potěšení), kdo v této souvislosti opakovaně čelí kritice. Pozdvižená obočí a nevěřícné kroucení hlavou strážců politické korektnosti a aktivistů zblízka i zdaleka (ti zdaleka ovšem výrazně převažují) vyvolává zejména používání výrazného černobílého make-upu, jímž se účastníci průvodu zdobí.

Když před více než stoletím skotačili v ulicích New Orleans o karnevalu poprvé, stříleli si skrze blackface a další propriety, jako jsou „divošské“ paruky či sukně z listů trávy, z toho, jak byli černoši bílou americkou společností předsudečně vykreslováni. Král Zulu si na zdůraznění parodičnosti nasadil korunu z plechovky od sádla a jako žezlo třímal v ruce stonek banánovníku.

Karnevalový průvod Zulu z roku 2019.

Tradice se ujala a Zulu si postupně vydobyl respektované postavení mezi karnevalovými organizacemi, původní subverzivní estetiku ovšem nezměnil. Za což si musel leccos vytrpět. Obzvlášť krušné období zažíval pod tlakem výzev a bojkotů ze strany emancipačního hnutí v 60. letech, kdy jeho řady – někdy i pod pohrůžkou násilí - houfně opouštěli členové, kterých zůstaly necelé dvě desítky. Boj za důstojnější postavení Afroameričanů se s jejich (auto)karikováním špatně slučoval.

A kritika se periodicky vrací, např. nedávno na pozadí protestů hnutí Black Lives Matter. Ale prezident klubu Zulu James Elroy v rozhovoru pro Seznam Zprávy odmítl, že by ho to trápilo: „Udržováním tradice vzdáváme hold těm, kdo stáli u zrodu naší organizace. Byl by Zulu pořád Zulu, kdybychom se na průvod nemaskovali tak, jak se maskujeme, a nectili tím odkaz našich zakladatelů?“

„Ne, opravdu mě to netrápí. Chápu, že s tím někteří lidé mohou mít problém. Ale když se podívám, co všechno naše organizace dělá a znamená pro naši komunitu, kolik materiální podpory a stipendií rozdáváme, jaký prostor během karnevalu dáváme podnikatelům i umělcům menšinového původu, jsem si víc než jistý, že make-up, který od roku 1909 používáme, může být sotva chápán jako znevažování téže skupiny lidí, kterou 365 dní v roce usilovně podporujeme.“

Jen těžko si lze představit Mardi Gras bez Zulu. Jejich mnohahodinovým roztančeným průvodem plným té nejlepší karnevalové hudby každý rok bujaré oslavy masopustního úterka začínají a všeobecně se má za to, že ze všech suvenýrů a památečních předmětů, které se během karnevalu mezi diváky lemujícími trasu procesí rozdají, je tím nejcennějším ručně malovaný kokosový ořech Zulu. Podle Elroye jich organizace ročně nakoupí a rozdá na tři a půl tisíce.

Přitom i tahle tradice měla namále, a dokonce musela jít na chvíli k ledu. To když kvůli opakovaným případům zranění způsobeného kokosem vrženým z karnevalového povozu mezi diváky a následným žalobám odmítaly pojišťovny poskytovat Zulu nezbytný servis. Složitou situaci se nakonec podařilo vyřešit přijetím speciálního „kokosového zákona“ z roku 1988, který dodnes tvoří součást legislativy státu Louisiana.

„Ten zákon vlastně otevřel cestu všem ostatním karnevalovým organizacím, aby mohly mezi lidi házet svoje inovativní suvenýry, jako jsou např. boty na vysokém podpatku (tím je vyhlášena dámská krewe Muses - pozn. red.), a neobávat se přitom žalob,“ podotýká prezident Zulu. „Vychází to ze stejného principu jako návštěva baseballového stadionu, kam se jdou diváci také pobavit s připuštěním potenciálního rizika zásahu při dalekém odpalu.“

Význam Zulu pro karneval v New Orleans lze opravdu stěží přecenit. Dá se říct, že právě tato organizace otevřela Mardi Gras cestu k modernitě, a to desítky let před plným zrovnoprávněním Afroameričanů v USA. Dorothy Mae Taylorová před třiceti lety už „jen“ dořekla to, co zbývalo doříct. A James Elroy, přestože rozhodně nevystupuje nijak vychloubačně, neskrývá hrdost na organizaci, v jejímž čele pátým rokem stojí:

„Zulu má v New Orleans velkou stopu, jsme rozhodně jedním z pilířů komunity a odvážil bych se tvrdit, že si něco takového naši zakladatelé ani neuměli představit. Přestože si nepochybně sami uvědomovali, že žádná veřejná oslava není tak úplně veřejná, pokud nejsou zváni všichni. A myslím, že kdyby ty dveře tehdy nerozrazili i pro všechny ostatní, nebyl by dnes karneval tím, čím je.“