Začneme si počítat uhlíkovou stopu dovolené? Cesta vede jinudy

Diplomat John Murton je jedním z těch, kteří koordinují zelenou politiku Ostrovů – působí jako vyslanec pro klimatický summit COP26. Ten se v první polovině listopadu konal v Glasgow ve Skotsku. Rozhovor pro Seznam Zprávy, ve kterém se k průlomové konferenci vrací, poskytl během krátké návštěvy Prahy.

Předpokládám, že jste sem z Velké Británie přicestoval letecky. Spočítal jste si svou uhlíkovou stopu?

Tuto cestu jsem si nespočítal, taková nedbalost! Ale potěším vás – na COP26 jsme uhlíkovou stopu konference a každého, kdo se jí zúčastnil, počítali velmi pečlivě. A tak víme, že šlo o první uhlíkově neutrální COP vůbec.

Ptám se vlastně i proto, že kolem sebe vnímám stále větší potřebu si takto měřit a počítat cestování. Nakonec se s tím do jisté míry pojí i pocit viny. Myslíte, že počítání vlastní uhlíkové stopy bude do budoucna novým normálem?

V určitém smyslu ano. Třeba firmy, které se zavázaly k uhlíkové neutralitě, budou brát výši své uhlíkové stopy, co se cestování týče, velmi vážně.

Při řešení klimatické změny je ale důležité o tom nemluvit v tom smyslu, že už si nebudeme moci užívat cestování jako doposud, že už k němu nebudeme mít přístup. To by nebylo moc atraktivní. Je nutné zajistit, aby k vymoženostem, které máme na Západě k dispozici – tedy třeba mobilitu, vysokoproteinové potraviny, energii, která nám zahřeje nebo ochladí domovy – měli přístup všichni. A je potřeba pracovat na nových technologiích, zlepšovat je, máme-li dodržet klimatické cíle, jež jsme si stanovili.

Britský výbor pro klimatickou změnu ve čtvrtek uvedl, že co se kroků podniknutých vůči klimatické krizi týče, měly by za Spojené království v příštích dvanácti měsících hovořit činy. Jak byste na to odpověděl?

Je jasné, že abychom byli důvěryhodní, musíme dělat to, co kážeme. A mám pocit, že to se Velké Británii daří. Byli jsme mezi průmyslově nejvyspělejšími zeměmi první, kdo přijal cíl stát se uhlíkově neutrální. Chceme snížit své emise do roku 2030 o 68 procent oproti hodnotám z roku 1990 – o 78 procent pak do roku 2035. Ten druhý cíl je součástí právně závazného uhlíkového rozpočtu.

Vážně děláme, co sami hlásáme. Mezi lety 1990 a 2018 snížila Velká Británie produkci svých skleníkových emisí nejvíce ze členů skupiny G7. Teď jsme asi na 45 procentech pod hodnotami z roku 1990. A díky tomu, že naše ekonomika roste mezi zeměmi G7 nejrychleji, poskytuje nám to určité sebevědomí dávat si ambicióznější cíle. Do budoucna neočekávám, že by ten růst klesl v důsledku přechodu na zelenou ekonomiku.

Pojďme se přesunout ke klimatickému summitu, který se odehrál v Glasgow. Jak ho takhle s odstupem pár týdnů hodnotíte?

Zaprvé je vysloveně pozoruhodné, že se vůbec konal. Byla to první velká mezinárodní konference, která se konala od počátku koronavirové pandemie. Zúčastnilo se jí na 190 světových lídrů, je to tedy vůbec největší summit, jaký Velká Británie kdy hostila. A povedlo se jí to uprostřed pandemie, kvůli čemuž byla akce samozřejmě dražší a náročnější.

Britská vláda se ovšem zavázala k tomu, že ji skutečně uspořádá – i proto, že jsme sledovali, jak se jiné velké konference jedna po druhé ruší. A také že nás covid-19 naučil, že globální výzvy vyžadují globální spolupráci. Pro řešení klimatické krize jsme se potřebovali sejít osobně.

Máme za sebou spoustu diplomatických jednání přes Zoom, taková ale nepřinesou stejné výsledky jako vidět se naživo.

A co říkáte na výsledky summitu? Co byste vypíchl?

V první řadě se nám podařilo vyřešit otázky týkající se tzv. Katovického klimatického balíčku (neformálně Paris Rulebook) – zejména problematický článek 6 a různé časové lhůty – i zbývající prvky Pařížské klimatické dohody, což je skutečně důležitý posun ve vyjednávání. Pracovali jsme také na tom, aby co nejvíce zemí představilo co nejambicióznější národní cíle a dlouhodobé strategie. S takovými přišlo přes 130 zemí, díky čemuž jsme se ocitli na cestě ke snížení uhlíkových emisí.

Na COP26 jsme také podpořili státy k vícestranné spolupráci. Když se dokáže 197 států dohodnout na řešení nějakého problému, zvládnou se také vytvořit různé aliance, jež se společně můžou zavazovat třeba k ukončení používání uhlí nebo řešit klimatické finance.

Podařilo se také vytyčit jasnou cestu, jak mohou vyspělé státy dosáhnout slíbených 100 miliard dolarů ročně v rámci klimatické pomoci.

V závěrečné dohodě je potom zmíněno výslovně uhlí a to, že jej musíme postupně přestat používat – poprvé vůbec. Je tam i zmínka o neefektivních dotacích na fosilní paliva a další důležité body, k nimž se mohou signatáři vracet a snažit se podle nich navýšit své klimatické cíle. A díky všem zmíněným aspektům, budou-li dodrženy, se nám v zásadě podaří ohnout emisní křivku.

Pokud budou cíle do roku 2030 dodrženy, podle různých uskupení, třeba Climate Action Tracker, se tak snižuje růst globální průměrné teploty na 2,4 stupně Celsia oproti předindustriální úrovni. A pokud země budou své závazky plnit i poté, což je samo sebou velká otázka, udrželo by to zvyšování globální teploty na 1,8 až 1,9 stupně Celsia.

Křivku tedy ohýbáme a při životě chceme udržet ten původní cíl – 1,5 stupně Celsia. A jak řekl můj šéf Alok Sharma (prezident COP26): Tento je cíl je naživu, byť má zatím slabý puls.

Když se ale zaměříme na závazky největšího, respektive jednoho z největších znečišťovatelů, tedy Číny a Indie: Podle kritiků své klimatické cíle zasadily do příliš daleké budoucnosti. Naše cíle a ty indické dělí dvacet let.

No, je zřejmé, že se nám těmi dosaženými závazky nepodařilo se přiblížit k 1,5 stupně Celsia. Všichni bychom si mohli vést lépe. Kdybychom se ale my dva bavili o témže před dvěma lety a já bych řekl, že do doby konání COP26 se Čína zaváže k uhlíkové neutralitě do roku 2060 a Indie do roku 2070, možná byste se mi vysmála a řekla, že to není reálné. Ale i tak se to stalo.

Sledujeme také další významné, ambiciózní cíle jiných rozvíjejících se ekonomik – třeba Vietnamu. Země o 110 milionech lidí se zavázala k uhlíkové neutralitě do roku 2050. Stejně jako Keňa, která chce dekarbonizovat svou elektrickou soustavu do roku 2030. Tyto země, které se rozhodly pro ambiciózní závazky, se tak rozhodují i proto, že v přechodu na zelenou ekonomiku vidí čím dál méně překážku, která bude jejich ekonomický růst zpomalovat. Spíše naopak.

Mluvili jsme tedy o formálních závazcích, o podobě finální dohody. Jak to vypadá v praxi? Slýcháváme spíš o těch cílech než o jejich plnění.

To si úplně nemyslím – v mnoha zemích byl přechod na obnovitelnou energii nebo bezemisní vozidla rychlejší, než jsme čekali. To je rozhodně případ Velké Británie, skandinávských zemí, třeba Norska…

To ano, ale ty na mysli nemám.

Ale i celosvětově – i tak se obnovitelné zdroje energie šíří rychleji, než si většina lidí myslela. Loni většinu kapacity obnovitelných zdrojů tvořila větrná a solární energie, což je velká změna. V celkové globální výrobě energie tvoří sice relativně malou část, ale počítáme-li s tím, že v nadcházejících letech uvidíme podobný růst, půjde najednou o něco významného.

Jsem ohledně toho tedy optimistický, spousta věcí nám hraje do karet. Mezinárodní energetická agentura (IEA) jasně uvádí, že solární energie představuje nejlevnější typ energie, jaký lidstvo kdy poznalo. Proto k ní přechází země jako je třeba Indie, které to navíc pomůže s ekonomickým růstem. A my v Evropě, budeme-li chtít udržet krok, bychom takové investice měli také udělat.

Příští klimatický summit, tedy COP27, se bude konat v Egyptě, konkrétně v letovisku Sharm El Sheikh. Prioritami konference v Glasgow byly „peníze, uhlí, auta a stromy“. Jaké budou priority summitu v Egyptě?

To je samozřejmě na egyptském předsednictví. My nicméně budeme dál tvrdě pracovat na tom, aby byly dodrženy závazky z letošního summitu. Třeba aby Jihoafrická republika v příštích letech skutečně dostala slíbených 8,5 miliardy dolarů na to, aby mohla přestat používat uhlí.

Budeme dohlížet na to, aby země, na jejichž území roste 90 procent světových lesů, zvrátily současný trend odlesňování. Budeme toho mít na práci dost.

Egypt je jedním ze států, které jsou velmi závislé na fosilních zdrojích energie. Plánujete kvůli tomu na Káhiru vyvíjet nějaký tlak?

My ten tlak, aby se přestaly spoléhat na fosilní zdroje, vyvíjíme na všechny státy. Což je i jeden z důvodů, proč se nám podařilo dosáhnout na COP26 ambiciózního výsledku – tlačili jsme na všechny zúčastněné, aby snížili své emise a aby třeba poskytli příspěvky na adaptaci na změnu klimatu. Což znamená, že v poslední den summitu bylo v návrhu dohody pro každého něco. Své si tam našly rozvojové státy, rozvíjející se ekonomiky i ty rozvinuté.

I přesto ale mnozí označují jazyk použitý v dohodě za příliš slabý. Za málo úderný.

Když se má shodnout 197 zemí, každá z toho musí něco získat. Ale žádná z nich nebude z celkového výsledku nadšená, to je prostě způsob, jakým se na této vícestranné úrovni jednání rozhoduje. Nikdo nezíská všechno, ale každý si přijde na něco.

V Glasgow jsme se také snažili o vytvoření těch zmiňovaných koalic, které spojují různá témata – může to být lesnictví, energetika, bezemisní vozidla. A to proto, abychom zúčastněným zemím pomohli zrychlit přechod na zelenou ekonomiku.

Vzpomněla jsem si na první projev britského premiéra Borise Johnsona na COP26 – byl v něm velmi důrazný, zmínil i Jamese Bonda, apeloval na státy, aby začaly konat. Považujete teď summit za úspěšný?

Na žádné konferenci se nedá dosáhnout všeho, co bychom si bývali přáli. Ale když se podíváme na to, čeho jsme dosáhli: Úspěšně se nám podařilo ohnout onu křivku, podařilo se nám na státy dostatečně zatlačit. Došlo také k velkému posunu z hlediska adaptace a financí na ni, dosáhli jsme i dalších kroků, které jsem zmínil. Kdyby nám toto někdo nabídl ještě před začátkem summitu, řeknu, že „jasně, to je úspěch“.

Ale samozřejmě se musíme posouvat rychleji – klimatická krize to vyžaduje. Vědci dali jasně najevo, že musíme zrychlit. A na COP26 jsme vytvořili podloží, na kterém lze v příštích letech stavět další úspěchy.