Režim je prostě retardovaný, říká íránský filmař

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

První uvedení dokumentu Revoluce 3.0, za nímž stojí íránský režisér Reza Bird, se na festivalu Jeden svět setkalo s velkým úspěchem.

Šestačtyřicetiletý dokumentarista žijící ve Spojených státech ve snímku zachytil nejen příběh své emigrace, ale hlavně revoluční dění po smrti Kurdky Mahsá Amíníové v září 2022.

Právě zabití mladé dívky mravnostní policií jen kvůli tomu, že neměla nasazený hidžáb, přivedlo Birda zpátky k filmařině. Také se ale poznal s mnoha Íránci, s nimiž se po odchodu do USA neměl zájem stýkat.

„Potkal jsem množství nových lidí, nových přátel, íránská komunita se lépe poznala. Starší íránská generace žijící mimo Írán si nás jako nové generace přistěhovalců mnohem víc váží, lépe jsme se vzájemně poznali,“ líčí v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Vypráví také o výhrůžkách, kterým čelil po zveřejnění příběhů revolucionářů, o íránské generaci Z i o umělé inteligenci, která podle něj změní naše životy ještě více než nástup internetu.

Začněme aktuálním děním. Administrativa Donalda Trumpa rozhodla minulý týden, že ukončí financování rádia Svobodná Evropa včetně jeho pražské pobočky, jež zajišťuje vysílání pro Írán. Jak moc je to rádio pro Íránce důležité?

Stejně jako všechna ostatní média mimo Írán, ztratilo i toto v určitém okamžiku důvěryhodnost, protože žádné z nich nebylo absolutně nezávislé. To za prvé. Za druhé nešlo jen o kredit, ale i o sociální média. A nová, mladá generace v Íránu je mnohem víc zasažená angličtinou a je velmi technicky zdatná.

Je to samozřejmě špatná zpráva, když vidíte, že se zavírá nějaké médium pro zemi, jako je Írán, protože o něm potřebujeme více zpráv. Třeba i BBC, která byla jedním z největších zpravodajských portálů pro Írán, ztratila hodně diváků jenom kvůli sociálním médiím. Myslím si tedy, že je to špatná zpráva pro demokracii a svobodu. Jestli se ale ptáte, zda to bude mít velký dopad, tak si to, upřímně řečeno, nemyslím.

Pojďme k vašemu filmu Revoluce 3.0. Na jeho konci se vaše manželka, která stála za kamerou, svěřuje, že už nevěří ve změnu režimu za svého života. V poslední době se ale udála spousta věcí - nástup Donalda Trumpa, válka Izraele proti Hizballáhu, pád Bašára Asada… A íránský režim se najednou zdá o dost slabší. Nezměnila teď názor?

Jeden den cítíte naději, druhý den beznaděj. Mně je 46 let, narodil jsem se v roce 1979, v roce revoluce, takže vidíte, že diktatura trvá už skoro půl století. A my spolu mluvíme v zemi, kde také trvalo několik desetiletí, než získala svobodu. Sice všichni víme, že nakonec žádný diktátor navždy nezůstane, ale naše generace je skeptická, protože jsme to zkoušeli už tolikrát a nikdy se to nepovedlo. Proto si myslím, že máme právo být skeptičtí. Nevím, jestli se změny režimu dočkáme ještě za našeho života, nebo ne.

Írán čeká spousta změn, stejně jako celý Blízký východ, takže Írán nemůže být od toho všeho stranou. A to je moje naděje. Pravda je, že jsem trochu optimističtější než moje žena. Moje dítě se mě pokaždé ptá, zda pojedeme do Íránu. A moje odpověď pokaždé zní, že ano, že pojedeme. A on se ptá, kdy. A já mu na to nemám co odpovědět, tak říkám: „Jako tvůj táta ti slibuju, že jednou pojedeme.“

Váš film ukazuje i to, jak jste se vrátil k Íráncům. Po emigraci do USA jste se s krajany neměl chuť stýkat, během revoluce po smrti Mahsá Amíníové se to ale změnilo. Jak moc změnil dokument váš osobní život?

Změnil mi ho v mnoha ohledech. Ne tenhle film, ale celá revoluce. Věřím, že každá revoluce venku přináší i revoluci uvnitř - mnoho Íránců žije mimo Írán a tímto se určitým způsobem spojili se svými kořeny. Potkal jsem množství nových lidí, nových přátel, íránská komunita se lépe poznala. Starší íránská generace žijící mimo Írán si nás jako nové generace přistěhovalců mnohem víc váží, lépe jsme se vzájemně poznali.

Ve filmu také hovoříte o mladých lidech, takzvané generaci Z. Jak se podle vašich zkušeností liší mladí Íránci od Američanů?

Především bych řekl, že íránská generace Z změnila můj pohled na mladší lidi. Možná jsme se na ně dřív dívali svrchu a nevěděli jsme, že mají tak silný, oddaný cit pro svobodu. Oni opravdu ukázali, co to znamená jít za hranice svého života a obětovat ho pro svobodu. V tomhle ohledu k nim cítím obrovský respekt. Myslím, že generace Z ve Spojených státech i v Íránu jsou sociálně uvědomělejší než my.

Možná jsme vyrůstali s jakoby konkrétnějším vzděláním - tím si ani nejsem jistý - ale jsou sociálně uvědomělejší než my a jsou ochotní experimentovat se svým sociálním životem a jsou ochotní se sejít, aby něčeho dosáhli. Na sociálních sítích pak vznikají kolektivní akce typu nekupujme Teslu, nekupujme u Amazonu… To jsou hnutí, která podle mě pocházejí od generace Z.

Před pár dny deník The New York Times zveřejnil podrobnosti o chystaném atentátu na íránskou aktivistku Masih Alinejadovou. Cítíte se vy osobně v bezpečí, když tohle čtete? A vyhrožují vám dodnes íránské úřady?

Ne, teď mi díkybohu nevyhrožují, ale během revoluce ano. Režim dělal všechno pro to, aby protesty zvládl: zatýkali lidi, posílali hrozby, dokonce i po revoluci zatýkali lidi, kteří se účastnili protestů mimo Írán, pak tam cestovali a zatkli je. Nevěřím ale, že by to teď byla velká hrozba.

Masih Alinejadová je ale jiná. Stala se ikonou odporu a má silný dosah, takže se nedivím, že právě ji chtějí zastřelit nebo umlčet. A doufám, že se jí nikdy nic nestane.

Jak vám osobně během revoluce vyhrožovali?

Dostával jsem e-maily, výhrůžky na Twitteru a také na Instagramu. Cokoli jsem dostal, bylo přes sociální média, zejména Twitter. Tam mě také poprvé našla Masih a zeptala se, jestli může zveřejnit video s mým jménem. Twitter tvořil velkou součást našeho spojení uvnitř Íránu i mimo něj.

Mojí rodině naštěstí nikdy nevyhrožovali, ale mám přátele, kterým se to stalo. Na ty výhrůžky neexistuje žádný vzorec, režim v Íránu je prostě retardovaný. Mám kamaráda, který žije v Londýně a oni zavolali jednomu z členů jeho rodiny. Požádali ho, aby kamarádovi řekl, ať stáhne svůj post na sociální síti. Já sám nevím, jak bych se v takovém případě zachoval, naštěstí se mi to ale nestalo.

Pokračujete i po dokončení dokumentu v mapování porušování lidských práv?

Ano, jsem velkým zastáncem názoru, že pokud vyprávíte příběhy, měly by se týkat společenského života. Nejenom lidských práv. Je to asi tím, že pocházím z Íránu, ale zdokumentovat musíme změny po celém světě. Teď shromažďuji materiál pro svůj další projekt. Je to hlavně o tom, jak technologie mění celý narativ sociálních hnutí, zejména u této mladé, sociálně uvědomělé generace.

V první části filmu jste se potýkal s hledáním práce, dokonce jste chvíli jezdil taxíkem. Změnilo natočení dokumentu váš život tak, že už se můžete soustředit jen na projekty, které vás zajímají?

Finančně se mi teď daří dobře a jsem naprosto spokojený s tím, co dělám. Předtím to byl prostě boj, který svádí každý přistěhovalec, když se dostane do USA. Já jsem přitom odešel z Íránu, kde jsem měl báječný život, ten odchod byl vynucený jen diktaturou.

Já jsem Írán opustit nikdy nechtěl, každý ale chce mít bezpečný domov. Ve Spojených státech vím, že moje děti mají zářnou budoucnost, syn Daniel se už stal světoobčanem. Chtěl jsem ve filmu ukázat, že je rozdíl mezi tím, když někdo chce emigrovat, a mezi tím, když odejít musí.

Natáčení dokumentů je trochu jako žurnalistika. Zabýváte se třeba i otázkou, zda není práce už příliš aktivistická?

Umělecká činnost a žurnalistika mají hodně společného, je to oboje vyprávění příběhů. A dokumentaristika je jednou z nejkrásnějších forem umění. Podívejte se na největší hrdiny v oblasti dokumentů. Vždy mě napadne dokument Tenká modrá linie a jméno Errola Morrise, který posunul formu dokumentárního vyprávění tak, že i hrané filmy a krátké filmy a klipy začaly používat jeho techniky. Posunul obor dopředu a uměl vyprávět skvělé příběhy, i když mu šlo o lidská práva a aktivismus.

Nemám rád, když se dělají nějaké hranice mezi tím, kdo je novinář a kdo dokumentarista… jako dokumentarista prostě jdete do míst a říkáte si: „Dobře, je tu problém, chci ho vyřešit. Jak o tom mohu vyprávět dobrý příběh, aby mi ostatní naslouchali?“ O to jde především. Někdy jdete více směrem aktivismu, někdy žurnalistiky.

Když teď vidíte nástup Trumpovy administrativy, nemáte v plánu točit politický dokument v Americe?

Rád bych. V Americe je ale teď jakákoli politická otázka extrémní. Já jako někdo, kdo není rodilý obyvatel této země, mám sice svůj názor na demokraty a republikány, ale pokaždé, když sedím s někým, kdo je starší než já nebo se tam narodil, tak vidím, že je tam tolik nuancí, které já nechápu. Když vás vezmu do Íránu, pravděpodobně napíšete krásný příběh. Ale obsáhne ten příběh celou složitost života v Íránu? Asi ne. A to samé platí pro mě. Chápu nuance v Americe, ale pokud o tom chcete vyprávět příběh, měli byste si opravdu uvědomovat, co se děje.

V posledních dvou letech jsem věnoval veškeré své úsilí další revoluci, která se v zemi děje, a to je umělá inteligence. Ta přinese obrovské změny. Když se zamyslíte nad dvěma velkými věcmi, které se teď v USA dějí, je to politika a umělá inteligence. Všude, kam přijdete, se buď mluví o Trumpovi nebo o AI. Takže jsem si vybral prostor, který znám více. Pracoval jsem v něm a dobře mu rozumím, hodně jsem se o něm naučil díky práci s inženýry, s produktovými manažery a dalšími. Proto jsem se rozhodl vyprávět příběh z této perspektivy.

Myslíte, že AI změní náš život podobně, jako třeba nástup internetu?

Myslím, že ještě více, bude to ohromné. Myslím, že se to ani nedá srovnávat s vynálezem knihtisku. A některé obory to už ovlivňuje, třeba v kinematografii nebo designu.

Teď shromažďuji veškerou dokumentaci. Dělám rozhovory s lidmi a natáčím spoustu webových seriálů a krátkých videí o umělé inteligenci. Zatím vyšly čtyři z nich a jmenují se Design Decoded. Sedíme a mluvíme s nejlepšími designéry na světě o tom, jak používají umělou inteligenci, ale jsou to spíš taková technická videa. Chci mít svůj vlastní pohled na věc, spíš takový lidský příběh o tom, jak nás umělá inteligence v dobrém i zlém mění.