Článek
Setmělo se. Blíží se takzvaná velitelská hodina. Čas, kdy nikdo na Ukrajině nesmí vycházet ven. Všichni to tu respektují. Nikdo nechce zbytečně riskovat.
Řidič Andrej, který veze ze západoukrajinského skladu neprůstřelné vesty, helmy, maskáče nebo zdravotnický materiál od českých dárců do Kyjeva, má za sebou zhruba dvě stě kilometrů. Převážně po rozbitých asfaltových silnicích a kočičích hlavách položených kdysi v minulém století. V prvním větším městě odbočuje z hlavní silnice, vjede do zástavby rodinných vil a parkuje u jedné z nich.
„Tady bydlí kamarád s rodinou. Přespíme u něj,“ oznamuje nám reportérům Seznam Zpráv, kteří jedeme za ním, ve městě Ternopil na západě Ukrajiny. „Do Kyjeva nejde dojet na jeden zátah, v noci je to příliš nebezpečné,“ vysvětluje. U dveří se Andrej objímá s kamarádem Vitalijem, políbí jeho ženu Khrystynu na uvítanou a dvěma malým dcerkám podává balíček cukrovinek a plastovou maketu kalašnikova.
V Ternopilu žije zhruba čtvrt milionu obyvatel. Panuje tu klid, tedy až na zvuky sirén, které oznamují varování před možným leteckým útokem. Na ty už ale prý skoro nikdo nereaguje. Kolik lidí z města uteklo, těžko odhadovat. Vitalij s rodinou však zůstane. Ať se prý děje, co se děje.
Z Česka dopravené neprůstřelné vesty je potřeba okamžitě otestovat.Video: Jan Novák, Seznam Zprávy
„Já nikam nejdu, budu tady bojovat a moje žena beze mne nechce nikam jet,“ říká odhodlaně a nalévá Andrejovi sklenku vodky, donedávna běžného nočního likéru Ukrajinců. Od počátku války je to ale vzácné zboží. Vláda v zemi vyhlásila prohibici a minimálně ve městech opravdu alkohol koupit nelze. „Sláva Ukrajině, čest hrdinům,“ zní přípitek.
„Je dobře, že se alkohol neprodává. Bylo by nespravedlivé, kdyby jeden pochlastával v hospodě a druhý bojoval. Takhle bojujeme všichni,“ míní Vitalij a nalévá Andrejovi druhou skleničku. K našemu překvapení není ale přípitek na Ukrajinu, ale na zdraví novomanželům. Andrej se těsně před naší cestou oženil.
Zákaz vycházení končí v šest ráno, a proto minutu po šesté vyrážíme. Do Kyjeva zbývá přes šest set kilometrů a kvůli bezpečnosti je nutné pečlivě volit trasu. „Musíme tam dojet z jihu, jinde to už kontrolují Orki (skřeti, hanlivá přezdívka Rusů). Znám tam pěknou cestu, jezdíval jsem tam rybařit,“ říká Andrej.
Čím více se malá dodávka blíží ke Kyjevu, tím je cesta obtížnější. Opevnění měst je mohutnější, kontroly na bezpečnostních checkpointech častější. V některých místech je po obou stranách silnice označené minové pole. Na kontrolních stanovištích už není jen domobrana, ale i dobře vyzbrojení vojáci. Na poslední dvě hodiny si Andrej navléká neprůstřelnou vestu. Cesta však ubíhá rychle.
Cesta ubíhá rychle, ale stopy probíhající války jsou všudypřítomné.
Vlastně největší – zhruba hodinové – zdržení nás čeká při vjezdu do Kyjeva. Mohutným opevněním projíždí stovky aut, podle všeho jde o poslední volnou cestu do metropole. Ostatní jsou buď pod kontrolou, nebo na dostřel ruské armády.
Po deseti hodinách cesty jsme na místě. Kontrolní stanoviště jednotek domobrany a jejich zvláštní jednotky Chort (chrt). Vítá nás distingovaný, uhlazený muž s brýlemi v khaki oblečení a s modrou stuhou přes biceps, jež značí příslušnost k Ukrajině. Evidentně však ne voják.
„Chtěl bych českým lidem poděkovat za jejich pomoc a podporu. Vážíme si toho,“ říká a představuje se jako Ihor Umanski, uznávaný ekonom a dvakrát jmenovaný ministr financí Ukrajiny.
Ihor Umanski, bývalý ukrajinský ministr financí, nyní člen jednotek domobrany připravených chránit Kyjev před ruskou invazí.
„Teď musí všechno stranou. To nejpodstatnější je obrana naší země.“ A že to myslí vážně, dokazuje, když z pouzdra vytahuje pistoli. „Od začátku války jsem ji už párkrát použil, ale jen kvůli výstražným výstřelům. Jsem ale připraven na vše,“ říká odhodlaně bývalý ministr, který poslal před pěti dny ženu a tři dcery k přátelům do vesnice u rumunských hranic a teď pomáhá při obraně městské části, kde žije.
Není ale moc čas na povídání, za chvíli se bude stmívat. Dveře dodávky se otvírají a Ihor a další dobrovolníci z Chortu vykládají krabice od společnosti Post Bellum s humanitární pomocí. Největší radost mají z neprůstřelných vest. Těch je totiž na Ukrajině nedostatek, a když už, tak kvalita je nevalná.
„Pojďte,“ vyzývá nás muž v plátěném vojenském klobouku s kalašnikovem přes rameno a bere jednu z vest. Spolu s exministrem nasedáme do pickupu s modrou houkačkou a vyrážíme na další nedaleký post. Muž v klobouku vytahuje z vesty pancéřový plát a opře ho o dvacet metrů dál o hromadu písku.
„No, dvě dávky,“ parafrázuje nevědomky legendární filmovou hlášku z Pelíšků a dvakrát vypálí ze samopalu.
Výsledek „balistické zkoušky“ plátu z ochranné vesty. Projektil neprošel.Video: Janek Kroupa, Seznam Zprávy
Jdeme se podívat na výsledek. „Vidíte, vydržel. To je velmi dobrá vesta,“ říká skoro s dětskou radostí v očích exministr financí.
Muž v klobouku pak vkládá plát zpět do vesty. Prý nevadí, že ony dvě střely možná zničily ochrannou schopnost. „Aspoň něco. Doteď jsme tu neměli nic,“ usmívá se a zastrkuje si zdeformované projektily do kapsičky od maskáčů.
