Reportér z frontové linie: Za každým uprchlíkem může být diverzant či špeh

Novináři Seznam Zpráv Jan Novák a Janek Kroupa se na bojištích Ukrajiny pohybují už druhý týden. Poslední dny strávili za Kyjevem na hranici frontové linie.

Poblíž leží na stejnojmenné řece zhruba šedesátitisícové město Irpiň. Ruské agresi vzdoruje čtyři týdny. Až nyní ale zoufalost dosáhla bodu, kdy své domovy opouštějí i ti nejstarší. Mnohdy nemohou na vlastní nohy a nemají za kým odejít.

„Mluvil jsem s paní, které je 91 let, další bylo 85. V tomhle věku se dostat do situace, kdy tě někdo evakuuje a ty tam jen sedíš a nevíš, kam jet… tohle je dost silné, drásá to srdce,“ říká během telefonického rozhovoru s redakcí Honza Novák.

Můžeš na začátek popsat, jak vypadá situace v Irpini? Probíhají v okolí boje?

Vrátili jsme se na místo činu, na poslední místo před frontovou linií. Jsme na severozápadě Kyjeva, na hranicích s městem Irpiň. Je to místo, které leží na hranici frontové linie a kam převážejí evakuované z bojových míst.

Zásadní boje momentálně probíhají u měst, která jsou nalepená na Kyjev, tedy Irpiň a Buča. Přestože je bombardování masivní už čtyři týdny, ne všichni se rozhodli odejít. Zůstávali tady zejména senioři, kteří to chtěli nějak přečkat. Ta situace je ovšem už tak nebezpečná, že i oni už své domovy opouštějí.

Oproti těm předchozím dnům, které jsme tady strávili, bylo dnešní (středeční, pozn. red.) bombardování mnohem masivnější a intenzivnější. Byl jsem na místě zhruba od devíti ráno do odpoledne a bylo to tak masivní, že je ve vzduchu konstantně dým. Bombardování je neustálé, v různých intenzitách, různě daleko od nás. Protože se fronta evidentně blíží, uzavřeli oblast, začali se mnohem více opevňovat a kopat zákopy.

A také ta místa podminovávají. Posílám k tomu fotku, jak to v takovém místě vypadá.

Je na ní vidět upozornění, že dál jsou miny. Pro představu, na co se díváte: je to docela obyčejné sídliště, předměstí, za ním lesík a za ním je město Irpiň. A upozornění na miny tady před těmi dvěma dny nebylo.

Jak probíhá evakuace?

Kdykoli to jde a bombardování je méně intenzivní, vyjíždějí do Irpině dobrovolníci. Most ve městě přes řeku Irpiň je už částečně zbombardovaný. A ti lidé už to nezvládají. Dobrovolníci pro ně dojedou, vyzvednou je a odvezou.

A já dnešek opět strávil na místě, kam je svážejí. V prvních dnech války šlo o tisíce, desetitisíce lidí. Tehdy utekla drtivá většina lidí, ale zejména ti starší si řekli, že to nějak přečkají, že jsou nemohoucí a nechce se jim jít pryč. Ale už i oni se rozhodli odejít.

Převážejí je v sanitkách, autech, mikrobusech. Někteří tu jsou i zranění, třeba jednu paní tady trefil šrapnel z miny, takže tu hned přesunuli z jedné sanitky do druhé a odvezli ji do nemocnice. Jiní sice nejsou zranění, ale jsou zesláblí nebo je trápí různé neduhy stáří.

Není problém se zásobami potravin?

Zásobování tady v Kyjevě funguje poměrně dobře, hůř se shání třeba čerstvý chléb a podobně. Ale potraviny a voda jsou k dostání.

Jak je to s prověřováním těch, kteří se nechávají z oblastí svážet? Nehrozí, že jsou mezi nimi i diverzanti?

Z válečné zóny jsou transportováni v podstatě všichni. Ale ihned po příjezdu je prohledává policie, která zjišťuje, o koho jde. V případě, že jde o starší lidi, kteří evidentně na místě dlouhodobě žili, tak je nechávají být. Ale tentokrát se svezlo i několik mladých lidí, vůči kterým jsou nedůvěřiví.

Takže těm vezmou všechny věci, které u sebe mají, téměř je svléknou a hledají, co vzali. Můžou to být lidi, kteří třeba něco vykrádají, může jít o diverzanty, za uprchlíky se můžou vydávat kriminální živly nebo i zvědové ruské armády. Vůči těmto lidem jsou tak hrozně nedůvěřiví.

Byl jsem svědkem případu, kdy při prohledávání jednoho muže našli nějakou zvláštní bižuterii, dost ho vyslýchali a potom ho odvezli na policii. U dalšího našli zase nůž, kterému zlomili čepel a vyhodili ho. V tom, kdo utíká z válečné zóny, jsou velice obezřetní, v pohotovosti je v podstatě celý Kyjev.

Lidem prohledají také všechny dokumenty a pasy a ověřují, že jde skutečně o obyvatele toho města – volají mámě, tátovi, nějakým příbuzným, taky se ptají lidí v okolí, jestli daného člověka znají.

A v případě těch dvou mužů z fotky, svázaných na zemi, nebylo vůbec jasné, co jsou zač. Takže je takhle spoutali a odvezli je na policejní stanici.

Prověřovali takto i vás?

Nás už znají, tedy takto důkladně rozhodně ne. Ale neznámým lidem projíždí i mobily, fotky, zprávy, prověřují pečlivě každého, kdo opouští válečnou zónu.

Jak vás jako novináře tedy přijali obyčejní lidé, kteří utíkají před válkou?

Jsou k nám vstřícní. Ale to, že se rozhodli utéct, skutečně značí obrovskou zoufalost. Vydrželi to čtyři týdny, kdy netekla voda, nefunguje elektřina, ani plyn. Dnes je v Kyjevě krásně, ale tak pět dnů zpátky byly venku minus čtyři stupně. Do toho permanentní bombardování.

Setkal jsem se například s rodinou, která měla s sebou postiženou dcerku Michajlininu. Její máma Ajlona mi pověděla, že už museli utéct, protože Michajlinina dostávala v důsledku bombardování a ostřelování čím dál častěji epileptické záchvaty. Říkala ale, že nemají kam jít, takže čekají, kam je ty evakuační autobusy odvezou. Vozí je do jiných měst nebo i do zahraničí.

Ty příběhy se navzájem jinak hrozně podobají. Všichni vypráví o tom, jaký je život v permanentním strachu z bombardování, kdy to může dopadnout na jejich dům. Oni tvrdí, že ostřelování cílí na domy. Všichni tu zkušenost popisují stejně – zima, málo jídla, strach…, teď už ale mají odvoz a někdo je dostane pryč. Někteří ale ty příbuzné, co by je mohli odvézt, nemají, a tak tam sedí odevzdaně.

Zvláště smutné je to u starých lidí. Mluvil jsem s paní, které je 91 let, další bylo 85. V tomhle věku se dostat do situace, kdy tě někdo evakuuje a ty tam jen sedíš a nevíš, kam jet…, tohle je dost silné. On drásá srdce už jen ten vizuální pohled na ně, aniž bych s nimi musel přímo mluvit. Hodně lidí má s sebou psy, jiní pláčou, že je tam museli nechat. Ti starší lidé vypráví o tom, že jsou jejich synové a dcery zranění a podobně.

Co tě čeká dál?

Od osmi tady platí zákaz vycházení, takže se sbalím a půjdu spát do stanice metra. Od začátku války se tam ve vestibulu schovává dost lidí. Nejenže tam spí, žijí tam, jsou tam děti i starší lidé, mají tam karimatky, nafukovací lehátka a to je teď jejich domov.