Poslední hodiny ponorky Titan: žádná káva a tlusté ponožky

Když Christine Dawoodová naposledy viděla svého manžela Šahzadu a jejich syna Sulemana, byli v severním Atlantiku, na plovoucí plošině asi 650 kilometrů od pevniny. Byl Den otců, 18. června, a ona sledovala, jak nastupují do ponorky zvané Titan.

Viděla, jak se plavidlo převalovalo na vlnách nad 111 let starým vrakem Titaniku, zatímco potápěči zvenčí utahovali šrouby.

Devatenáctiletý Suleman měl u sebe Rubikovu kostku. Chtěl překonat světový rekord, poskládat kostku ve vůbec největší hloubce a zapsat se do Guinnessovy knihy rekordů, řekla Dawoodová, která se o rodinné tragédii rozpovídala v rozhovoru s novináři amerického listu The New York Times (NYT).

Manžel Šahzada měl u sebe fotoaparát Nikon a toužil zachytit pohled na mořské dno jediným průzorem Titanu. „Vibroval nedočkavostí jak malé dítě,“ řekla Christine, která s dcerou Alinou zůstala na palubě podpůrné lodi.

Obě všechno pozorně sledovaly. Slunce svítilo. Loď byla stabilní. „Bylo to hezké ráno,“ myslela si tehdy Christine Dawoodová.

Bylo to v únoru, když za Dawoodovými dorazil do Londýna Stockton Rush s manželkou Wendy. Šéf firmy OceanGate se s nimi sešel v kavárně poblíž nádraží Waterloo. Hovořili spolu o konstrukci a bezpečnosti ponorky a o tom, jaké to bylo se v ní ponořit.

„O technické stránce jsme neměli ani tušení,“ řekla Dawoodová v jednom z rozhovorů. „Není to třeba - myslím tím, že je to podobné, jako když sedíte v letadle, aniž byste věděli, jak funguje motor.“

Šahzada Dawood byl 48letý britsko-pákistánský podnikatel z jedné z nejbohatších rodin v Pákistánu. Byl místopředsedou společnosti Engro Corporation, obchodního konglomerátu se sídlem v přístavním městě Karáčí, který se zabývá zemědělstvím, energetikou a telekomunikacemi.

Dawoodovi se Titanikem začali zabývat poté, co v roce 2012, v den 100. výročí potopení lodi, navštívili výstavu v Singapuru. V roce 2019 rodina navštívila Grónsko a zaujaly ji ledovce, které se proměnily v ledové hory. Dawoodová si tehdy všimla reklamy společnosti OceanGate, která nabízela výlety na Titanic.

Rodina se do nápadu zamilovala - zejména Šahzada a Suleman. Chlapec byl ale na potápění příliš mladý - společnost OceanGate vyžadovala, aby cestujícím bylo 18 let, a tak Christine plánovala, že to bude ona, kdo doprovodí hlavu rodiny.

Pandemie covidu-19 však všechny plány zpozdila. Když mohla konečně expedice vyrazit, byl už Suleman na ponor dost starý. A společnost OceanGate pravidlo o věku upravila, což také umožnilo sedmnáctileté Alině vstoupit na palubu podpůrné lodi. Rodina chtěla potápění zažít společně. I Stockton Rush chtěl, aby byli u toho.

Rush se považoval spíše za vědce než za obchodníka, ale velkou část svého úsilí věnoval marketingu své společnosti a prodeji míst na ponorce. Potenciální zákazníci jednali přímo s ním.

Druhým pilotem expedic OceanGate byl Paul-Henri Nargeolet. Léta se potápěl k Titaniku a sbíral předměty pro muzea a výstavy. Plánoval, že 18. července přijede do Paříže na zahájení výstavy o Titaniku.

„Celá moje existence se točí kolem něj,“ napsal Nargeolet ve své knize Dans les Profondeurs du Titanic (V hlubinách Titaniku) z roku 2022.

Na poslední výpravě Nargeolet přednesl prezentaci o svých 37 předchozích ponorech k Titaniku. Skupině také vyprávěl příběh o tom, jak jednou „uvázl dole na tři dny a ponorka neměla spojení“, řekla Dawoodová.

Po přednášce se na ni manžel usmál. „Panebože, to je tak skvělé,“ vzpomínala Dawoodová na jeho slova.

Plánem OceanGate od roku 2021 bylo uskutečnit na konci jara a začátkem léta sérii osmi- nebo devítidenních expedic: zhruba dva dny se cestuje na místo, kde Titanik spočívá, pět dní se stráví nad ním a dva dny se cestuje zpět.

Každá expedice mohla mít několik ponorů - ale jen jeden pro každého klienta - v závislosti na poptávce, technických obtížích a povětrnostních podmínkách. Poslední cestou byla Mise V.

Žádná z prvních čtyř letošních misí se k Titaniku nepřiblížila, zejména kvůli nepříznivému počasí v květnu a na začátku června.

Všechny výpravy začínaly v St. John’s na Newfoundlandu, na východním okraji severoamerického kontinentu.

Dawoodovi přiletěli 14. června do Toronta. Zrušený let do St. John’s jim poskytl čas na prohlídku města, ale když byl další den let zpožděn, obávali se, že výlet na Titanic zcela prošvihnou.

„Vlastně jsme se docela báli, jakože: ‚Panebože, co když zruší i tenhle let?‘ Zpětně si samozřejmě přeji, aby to udělali,“ řekla Dawoodová.

Přijeli uprostřed noci a zamířili rovnou na loď Polar Prince, bývalý ledoborec kanadské pobřežní stráže, který byl postaven v roce 1959 a který společnost OceanGate k dopravě nad Titanic použila.

Loď měla tmavomodrý trup a posádku složenou ze 17 osob. Na palubě se také nacházely asi dva tucty potápěčů, zaměstnanců OceanGate a několik klientů.

Dawoodovým bylo v kajutách těsno. Manželé spali na palandách, ona nahoře. Děti dostaly každé svou kajutu. Jídlo se jedlo společně, všichni na lodi, v kuchyni, formou bufetu.

Každý den v sedm hodin ráno a v 19 hodin večer se konaly schůzky všech zaměstnanců, které trvaly hodinu i déle. Večer se obvykle konala prezentace pánů Rushe, Nargeoleta nebo některého z dalších vědců, včetně klientů, které Rush přivedl na palubu, od archeologů po astronauty. Lidé seděli na podlaze nebo na pohovkách a poslouchali.

Jak probíhal samotný den ponoru? Všichni aktéři ponoru museli být na palubě v pět hodin ráno. Zaměstnanci OceanGate v tu dobu prováděli poslední přípravy. „Bylo to jako dobře promazaná operace - bylo vidět, že to dělali už mnohokrát,“ řekla Dawoodová.

Do té doby byli tři účastníci, kteří se potápěli poprvé, informováni o tom, co je čeká a jak se na očekávanou dvanáctihodinovou cestu připravit. Rush vždy den před ponorem a ráno před ponorem doporučoval „nízkoreziduální dietu“ a žádnou kávu.

„Vezměte si silné ponožky a čepici, protože čím hlouběji půjdeme, tím bude chladněji. Snažte se, abyste si nenamočili nohy od kondenzátu, který se tvoří na podlaze,“ říkal podle The New York Times Rush.

„Neočekávejte, že cestou dolů něco uvidíte přes průzor nebo vnější kamery, protože reflektory budou vypnuty, aby se ušetřila energie k prohlídce dna oceánu - i když byla šance zahlédnout světlo vyzařující tvory, což vytvářelo pocit, jako když padáte mezi hvězdami,“ dodal.

Tlumená světla uvnitř ponorky byla ze stejného důvodu zhasnutá. Jediná záře vycházela z obrazovek počítačů a svítících per, která se používala ke sledování sestupu na papíře.

Rush cestující také žádal, aby si do telefonu nahráli některé ze svých oblíbených písniček a mohli si je při ponoru přehrát na Bluetooth reproduktoru. Podle NYT ale prosil, aby nikdo nenahrával country hudbu.

Účastníci mise měli být připraveni k nalodění do 7:30. Suleman a Šahzada měli speciální obleky OceanGate a také nepromokavé kalhoty, oranžovou nepromokavou bundu, boty s ocelovou špičkou, záchranné vesty a přilby.

Suleman jako první sešel po schodech dolů, aby nastoupil do motorového člunu, který přepravoval cestující na plovoucí plošinu, k níž byl Titan přivázán. Šahzadovi sestup do člunu moc nešel, píše web Wired.

„Potřeboval pomocnou ruku, aby mohl sejít po schodech v celé té výbavě, protože boty byly velmi neohrabané,“ řekla. „A my s Alinou jsme si říkaly: Bože, doufám, že nespadne do vody.“

Dostat se do ponorky bylo trochu jako prolézat zadním poklopem terénního auta bez sedadel. Na podlaze byla gumová rohož a na stropě dvě madla, za která se dalo zavěsit. Rush obvykle seděl vzadu, daleko od průzoru. Ostatní seděli zády k zakřiveným stěnám. Potápěči pak poklop zavřeli. Utáhli všechny šrouby.

Zanedlouho se Titan vnořil do vody a začal klesat do hlubin. Ponorka Titan obvykle klesala rychlostí asi 25 metrů za minutu, tedy zhruba jeden a půl kilometrů za hodinu. Bylo to natolik pomalé, že nebyl cítit téměř žádný pohyb.

Později Dawoodová zaslechla, jak někdo říká, že se komunikace s Titanem přerušila. Pobřežní stráž Spojených států potvrdila, že se tak stalo po jedné hodině a 45 minutách ponoru.

Dawoodová šla na můstek, kde tým sledoval pomalý sestup Titanu. Ujistila se, že jediná komunikace mezi ponorkou a lodí, prostřednictvím kódovaných počítačových textových zpráv, bývá často poruchová. Pokud by přerušení trvalo déle než hodinu, ponor by byl přerušen. Titan by shodil závaží a vrátil se na povrch.

Dawoodová se celé hodiny pomalu utápěla v hrůze. Pozdě odpoledne jí prý někdo řekl, že neví, kde Titan a jeho posádka jsou. „Sama jsem se dívala na oceán, kdybych je snad viděla, jak se vynořují,“ řekla.

O čtyři dny později Christine Dawoodová s dcerou, stejně jako posádka podpůrné lodi, dál vyhlížely zázrak na hladině.

Ten se však nestal. Představitelé pobřežní stráže oznámili, že našli trosky Titanu. S největší pravděpodobností došlo k implozi, která okamžitě zabila všechny na palubě.