Řasy ohrožují arktické národy. Válka na Ukrajině ještě zvýšila nebezpečí

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

Čukčové nebo Inupiaqové jsou národy, na které si zbytek světa vzpomene jen málokdy. Přesto právě je a další komunity v odlehlých oblastech na polárním pomezí Spojených států a Ruska teď nepřímo ohrožuje konflikt sledovaný celou planetou.

Tito lidé jsou závislí na oceánu – svou potravu i další suroviny si musí obstarat svépomocí právě z přírody. „Loví tuleně, lachtany, mořské ptactvo, velryby, jedí měkkýše a další živočichy,“ vysvětluje Seznam Zprávám biolog Don Anderson, který od konce sedmdesátých let pracuje v Oceánografickém institutu Woods Hole v americkém státě Massachusetts.

Anderson prakticky celý život zkoumá mořské řasy. V současnosti studuje šíření jedovatého vodního květu v arktických vodách – z Beringova moře průlivem do Čukotského a dál do Severního ledového oceánu. Rozptyl toxických mikroorganismů, konkrétně druhu Alexandrium catenella, podle něj představuje hrozbu o několika vrstvách.

„Hrozí, že se do celého potravinového řetězce dostanou nebezpečné toxiny. Což může ohrozit nejen zdraví a životy lidí v tomto regionu, ale také fungování celého ekosystému,“ upozornil Don Anderson.

Pro místní by pak mohlo být složité dostat se k bezpečným potravinám. „A pokud by kvůli škodlivým řasám zemřel větší počet ptáků či třeba mrožů, komunity by to mohlo zdevastovat,“ doplnil biolog.

Zkoumání vod kolem Beringova průlivu není úplně jednoduché. Jejich část, hrubým odhadem polovina, spadá pod ruskou správu, a vědci spolu tedy na výzkumu zpravidla více či méně spolupracují. S propuknutím války na Ukrajině se ale situace změnila, řekl vědec.

„Měli jsme opravdu skvělý program, vztahy i štědré financování. To všechno se najednou zastavilo. Se skřípěním. Komunikace ustala, a to z obou stran,“ vysvětluje biolog, který úzce spolupracoval například s výzkumným centrem ve Vladivostoku, kde má i přátele.

Anderson doplnil, že rozhodnutí o zastavení spolupráce přišlo chvíli před začátkem ruské invaze na Ukrajině. A to z nejvyšších pater americké politiky – z amerického ministerstva vnitra.

„Odůvodnili to tím, že by nevypadalo dobře, kdybychom na Rusko, které provádí tak špatné věci, uvalili sankce a zároveň s ním dál spolupracovali. Dozvěděl jsem se potom, že nejde o oficiální politiku rezortu vnitra, možná šlo jen o výsledek interního rozhovoru, manažer k manažerovi. Každopádně je to částečně důvod, proč jsme odložili veškerou spolupráci s ruskými kolegy. A částečně také to, že je to prostě nepříjemná situace,“ vysvětlil vědec. Ticho nastalo i z ruské strany.

V rozhovoru Anderson zmínil i názorový text, který nedávno četl. „Myslím, že ho publikoval magazín Science, byl o tom, že se věda dokáže povznést nad politiku. Že by vědecká spolupráce měla pokračovat navzdory tomu, co se děje ve světové politice. A tím, že z ní vzejdou dobré věci, se pak třeba usnadní i zlepšování diplomatických vztahů,“ popsal ve zkratce Anderson.

Vědec s tímto postojem donedávna souhlasil. „Řešili jsme třeba situaci, kdy se Číňané nabourali do našeho systému a americké úřady začaly rušit programy, na nichž jsme spolupracovali s čínskými vědci. A někteří z nás byli proti, říkali jsme, že se věda nad tohle umí povznést, že nezkoumáme nic extra tajného. A není proto důvod omezovat kontakt s čínskými kolegy,“ pokračoval.

„Ruskou invazi na Ukrajině ale vnímám jinak. Rusko překročilo červenou čáru, děje se toho příliš na to, abych chtěl ve spolupráci pokračovat. Ale jsem ohledně toho rozpolcený – jsou to dobří přátelé, dobrý vědecký program, který je potřeba udělat. Ale to, co se děje ve dne v noci na Ukrajině, mě velmi trápí,“ přiznal – viditelně ztrápeně – Don Anderson.

Pozastavení vědecké spolupráce může mít mnohem hlubší dopady než jen ty osobní. Vědcům chybí při zkoumání jedovatého květu důležitá část informací. Nebo jinak: Kdyby šlo o skládačku nebo puzzle, chybí jim zhruba polovina dílků. Mořské řasy totiž přirozeně hranice v moři mezi jednotlivými státy nerespektují, pokud země nesdílí informace, zadělávají si proto na velký problém.

„Pak je tu ještě souvislost se změnami klimatu, což je kapitola sama pro sebe,“ poznamenal Don Anderson. Na dně oceánu dřímají spory řas, které čekají na příležitost, aby mohly „vyklíčit“ – tu představuje správná teplota vody. Tvoří se pak vegetativní buňky, jež rostou a dělí se.

„Z jedné buňky jsou dvě, ze dvou čtyři, ze čtyř osm a tak dál – je jich pak dost na to, aby vznikl vodní květ. V určitou chvíli pak buňkám dojdou živiny a nakonec se z nich opět stanou spory na dně oceánu, jež vyhlížejí vhodné podmínky pro vyklíčení,“ popsal zjednodušeně celý proces biolog.

Kvůli oteplování vod se podle vědců květ přenesl i na sever, z Beringova moře stejnojmenným průlivem až do moře Čukotského.

„Nárůst teploty u mořského dna činí v období let 2003 až 2018 dva stupně Celsia. Ve skutečnosti tedy vyklíčí asi dvojnásobek spor než předtím, a protože je voda teplejší, děje se to zhruba o tři týdny dříve – mají tedy o 21 dní víc na ono dělení,“ vysvětlil Anderson. Hrozba, kterou toxické mikroorganismy představují pro místní komunity i ekosystém celkově, se proto ještě prohlubuje.

Ruský díl skládačky v tomto příběhu chybí citelně. Výzkumníci se domnívají, že ačkoliv se velké plochy vodního květu nacházejí na východní straně Beringova moře, tedy v amerických vodách, jejich podstatná část pluje ve vodách ruských. Za tekutou americkou hranici nicméně výzkumníci ze Států nemohou. A dokud se zase nebudou sdílet informace s ruskými kolegy, mohou se jen dohadovat, jakou plochu Beringova i Čukotského moře škodlivý vodní květ pokrývá.