Vliv na výsluní i v pozadí. Životní láska Gorbačova Rusko pobouřila

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Raisa Gorbačovová zemřela v roce 1999 na leukémii. Její manžel, bývalý sovětský prezident Michail Gorbačov, má dnes pohřeb. Už se nepotkají. Ale jejich příběh je fascinující.

Ne, nemáme nyní na mysli ten velký politický příběh o rozpadu sovětského impéria. Ale jejich očividnou, neskrývanou vzájemnou blízkost a důvěru, oddanost a přátelství… A také sebevědomí, s nímž se Raisa Gorbačovová ujala role první a zatím poslední „první dámy“ Ruska.

Pobouřila Rusko. A okouzlila Západ.

Ve Spojených státech má pozice „první dámy“, tedy manželky prezidenta, tradici stejně dlouhou jako úřad prezidenta samotný. První americký prezident George Washington požádal svoji manželku Marthu, aby byla hostitelkou na večírcích, kde přijímal návštěvy domácích i zahraničních politiků a dalších hostů.

Do současné podoby proměnila funkci „první dámy“ Lady Bird Johnsonová. Ta v roce 1964 během čtyř dnů navštívila 47 měst v rámci prezidentské kampaně svého manžela Lyndona Johnsona. Manžel se turné neúčastnil.

Bylo to necelý rok po atentátu na J. F. Kennedyho. A necelé tři měsíce poté, co Johnson podepsal Civil Right Act, zákon, který měl zrušit rasovou diskriminaci. Vydat se za takové situace mezi lidi? Téměř jistá sebevražda!

Ale „první dáma“ to zkusit mohla. Žena, která spíš obrušuje hrany a smiřuje, než aby jitřila otevřené rány.

Kate Andersen Browerová, autorka knihy o „prvních dámách“, píše: „První dáma. Není žádná jiná pozice v americké politice, která je tak mlhavá a zároveň tak viditelná. Ty ženy mají opravdu nesnadný úkol: Musí to být zároveň spolehlivé ženy, dokonalé matky a brilantní vůdkyně kampaní. Je to paradox, ale čím méně jsou politicky vyhraněné, tím více získávají politického kapitálu.“

Browerová pokračuje: „První dámy hrají stále důležitější roli. Země je čím dál víc rozdělená a jejich hlas představuje rozum a soucit. Tyto ženy jsou manželky a matky a v těchto rolích mohou zlidšťovat projevy svých manželů.“

Přesně v těchto intencích vystupovala Michelle Obamová: „Vy víte, že vám řeknu přesně to, co cítím. Víte, že politiku nenávidím.“

I díky takovým projevům své první dámy se Barack Obama stal nejmocnějším politikem světa.

Rusko bylo zvyklé na silnou roli žen – careven. Ale to byly ženy, jejichž úřad byl odvozen od vůle boží.

K „civilní“ první dámě měla asi nejblíž Naděžda Krupská, manželka Vladimira Lenina. Její funkce byla odvozena od revoluce. A především od manžela. Byla to v Rusku uctívaná žena. Ale Lenina měla doprovázet, pečovat o něj, souhlasit s ním. Vyhranit se jako samostatná osobnost? Nemožné! Zbytečné! Zavrženíhodné!

A pak desítky let ani to ne. Manželky sovětských vůdců jakoby neexistovaly. Ženu generálního tajemníka strany Jurije Andropova viděli Rusové poprvé na jeho pohřbu. Neznámá vdova se přišla rozloučit s mocným manželem.

Raisa Gorbačovová tohle změnila během týdnů.

Nepřehlédnutelná, elegantní, v drahých šatech, s drahými šperky. Inteligentní, vzdělaná, nebojácná. Důvěrnice a rádkyně v té době nejpopulárnějšího světového politika. Na všech cestách po jeho boku.

Odkud se vzala?

Raisa Maximovna Titorenko se narodila v roce 1932 v malém městečku na západní Sibiři nedaleko hranic s Mongolskem. Nebyla to žádná intelektuálská rodina. Matka byla do svých dvaceti let negramotná, otec pracoval jako dělník na železnici.

Raisa se výborně učila, na střední škole byla nejlepší ve třídě a dostala se na moskevskou univerzitu. Studovala filozofii.

V Moskvě potkala studenta práv Michaila Gorbačova. Byl rok 1951 a Raisa právě prožila náročný partnerský rozchod. Neměla zájem o nový vztah. Ale Michail se zamiloval. Nehodlal se jí vzdát. „Úplně jsem ztratil hlavu, chtěl jsem Raisu neustále vidět, být pořád s ní,“ psal Gorbačov ve svých pamětech.

Poprvé ji směl doprovodit domů na konci roku 1951. Poprvé se políbili u jezera v moskevském parku. Byla bouřka. „Navždy si budu pamatovat Raisinu tvář ozářenou bleskem…“

Dva chudí studenti se brali v roce 1953. Bílé svatební střevíčky pro nevěstu si museli vypůjčit. A několik měsíců po svatbě stále bydleli na univerzitních kolejích bez šance získat společný rodinný pokoj.

Po ukončení studia začala Raisa ihned pracovat na své doktorské práci. Michail akademickou kariéru odmítl. Přestěhovali se do Stavropolu, kde začal rychle stoupat vzhůru v rámci místních stranických špiček.

Raisa učila filozofii na místní škole. Přednášela o Hegelovi, Kantovi a Leninovi. A Michail se snažil svoji inteligentní ženu oslnit vzestupem mezi elitu mocných.

A myslel přitom i na svoji dceru Irinu, která se jim narodila v roce 1957.

V roce 1978 jsou Gorbačovovi zpátky v Moskvě. Michail pokračuje v závratné kariéře a stává se nejmladším členem politbyra, vrcholného orgánu komunistické strany. Raisa dokončuje doktorskou práci.

V roce 1985 se Gorbačov stává šéfem komunistů a Raisa ukončuje akademickou kariéru. Bez přípravy, bez zkušenosti, bez domácí tradice a vzoru se stává „první dámou“.

Z pohledu Západu zvládla svoji roli mistrovsky. Přesně v intencích moderního pojetí „první dámy“. Její manžel vedl tvrdá jednání o strategických zbraních a mezinárodní politice. A ona svým vzhledem, energií, přesvědčivostí a inteligencí stvrzovala, že tahle nová ruská politika je důvěryhodná. Že ke změně opravdu dochází.

Všichni měli tu změnu před očima. Viděli Raisu Gorbačovovou.

Nejnápadnější byl ten symbol na slavnostních shromážděních v Rusku. Mezi šedivými unavenými starými muži tu náhle stála elegantní žena v barevných módních kreacích. A držela za ruku svého muže.

To, co fascinovalo Západ, fascinovalo i Rusy. Ale přesně v opačném gardu. V Rusku vzbuzovala Raisa především nenávist, nepochopení a závist.

Jakým právem reprezentuje Rusko na zahraničních cestách? Je snad členkou politbyra? A odkud bere peníze na ty drahé róby a kožešiny? Nestydí se přijít na setkání s prostými lidmi v kožichu minimálně v hodnotě průměrné měsíční mzdy?

Moderní první dáma? Nikoli, spíš vtělení nenáviděné manželky posledního cara Mikuláše II. Carevna Alexandra, Němka, která se pletla do politiky a přispěla k pádu impéria.

V roce 1987 obvinil Boris Jelcin Gorbačova, že své ženě umožňuje vytvářet „kult osobnosti“.

„Není jisté, zda se Gorbačovovi vědomě rozhodli učinit z Raisy první dámu,“ píše Isobel Montgomery v deníku The Guardian. „Kdyby předem věděli, jakou nenávist vzbudí u obyčejných občanů Ruska a nakolik bude přitahovat i kritiku svého manžela, možná by Raisa raději zůstala anonymní akademičkou.“

A shrnuje: „Jisté se ale zdá být to, že generální tajemník byl natolik oddaný své Raise, že by to bez ní na cestách nevydržel.“

V roce 1991 trávili Gorbačovovi dovolenou na Krymu se svými dvěma vnučkami. 18. srpna začal pokus o převrat a svržení Gorbačova. Telefonní linky byly odstřiženy. Vládní vila obklíčena vojáky. Michail Gorbačov odmítl podepsat vyhlášení výjimečného stavu a rezignovat.

Tři dny v domácím vězení a nejistotě Raisu tvrdě poznamenaly. Bála se o vnučky, bála se o Michaila. Utrpěla mozkovou mrtvici.

Puč byl neúspěšný. Ale po návratu do Moskvy nemohla Raisa hýbat pravou rukou. Ztratila energii, nadšení, zestárla.

Krátce nato se sovětské impérium definitivně rozpadlo a Gorbačovovi se stáhli z politiky. Oba napsali paměti, dál jezdili po světě. Spolu.

V roce 1999 lékaři Raise diagnostikovali leukémii. Za dva měsíce nemoci podlehla.

„Znovu a znovu se vracím k Raisiným posledním dnům, k utrpení, kterým musela projít,“ psal Michail Gorbačov. „Co jsem ve svém životě mohl udělat víc, nebo co jsem udělat neměl, abych zabránil tomu krutému osudu? (…) Nikdy jsem se necítil tak opuštěný.“

V roce 2006 založil Michail Gorbačov nadaci, která pomáhá dětem s leukémií a dalšími onkologickými diagnózami. Nadace nese jméno Raisy Gorbačovové.

„Celý život jsme se drželi za ruce,“ říkal Michail Gorbačov v rozhovoru před deseti lety. „Bylo v ní něco úžasného… Byla to moje princezna.“