Strach z přesných zbraní žene do krytů Ukrajince, Rusy i jejich tanky

I když obranné systémy na obou stranách jsou na Ukrajině rozsáhlé, neznamená to, že jsou plné lidí. Hustota vojáků na frontové linii je poměrně nízká.

Někde dokonce připadá jeden voják na několik metrů fronty. Jedna z ukrajinských brigád například kontrolovala úsek o 27 kilometrech jen se čtyřmi prapory. To jsou jednotky, které v ideálním případě tvoří asi tisíc mužů, ale v praxi je to dnes v ukrajinské armádě podstatně méně.

Řídké obsazení linie není výhradně důsledkem nedostatku vojáků na ukrajinské straně. Má především zabránit velkým ztrátám. Ve válce je totiž spousta přesných zbraní, kterými protivník nebude „plýtvat“ na malou skupinu vojáků – ale na větší oddíl je ochotně vynaloží.

Nízký počet vojáků na frontové linii vynahrazuje hloubka obrany. V ní jsou postupně rozmístěny další jednotky a zbraně, které vytvářejí několik vrstev obrany do hloubky několika kilometrů, někdy i více než pěti kilometrů za frontovou linií.

Hlavním principem této strategie není zastavit nepřítele na pevně vymezené linii, ale postupně ho oslabovat. Tomu se říká „opotřebení do hloubky“ – obrana, která nečeká na Rusy na jednom předem jasném místě, ale postupně jim ubírá síly už od chvíle, kdy je na kilometry daleko od pozic obránců. Dodejme, že ruské síly používají podobnou taktiku, což ukázala ukrajinská letní ofenziva v roce 2023.

Vojáci v ideálním případě budují rozsáhlé systémy zákopů a podzemních krytů, které jim poskytují ochranu před dělostřeleckou palbou a útoky dronů. Vzhledem k neustálé hrozbě útoků z výšky je důraz kladen na budování krytů s dostatečnou ochranou i shora. Dochází i k využívání atrap či falešných pozic, které mají zmást nepřítele a ztížit mu tak plánování útoků.

Zásadní roli hrají bohužel také další překážky – protitankové příkopy a stále častěji i ostnatý drát, který má zastavit ruskou pěchotu.

Ve velkém se na obou stranách používají i miny a další nástrahy. V obraně se obvykle budují minová pole tak, aby protivníka donutila postupovat jen několika vybranými cestami. Na těch se pak snáze stávají terčem dělostřelectva, dronů a dalších zbraní. Ale miny se také stále častěji shazují z dronů na trasy v týlu nepřítele, někdy těsně před postupující útok.

I když ukrajinská polní opevnění jsou mnohdy velmi propracovaná, rozhodně nejsou dokonalá. Například se opakovaně objevují případy, kdy vojáci, kteří vědí, že na pozici nebudou dlouho a vystřídá je někdo jiný, z jiného oddílu, nevynakládají úsilí do budování obrany, kterou bude využívat jiná jednotka.

Budování obrany přímo v oblasti bojů je totiž obtížná práce, protože se musí provádět prakticky výhradně ručně: kvůli dronům stavební technika v blízkosti fronty nemá šanci přežít.

Není to problém ryze ukrajinský, potýkala se s ním v minulosti řada jiných armád. Zároveň je to ovšem problém opravdu vážný, protože budování obranných pozic je nekonečná práce (opravy je zapotřebí provádět pořád) a je nebezpečné ji třeba jen dočasně zanedbat. Bez dobrých krytů nemá pěchota na bojišti plném dronů a dělostřelectva naději dlouho přežít.

Dalším problémem ukrajinské armády, který se opakovaně objevuje a byl k vidění jak svého času u Bachmutu, tak hned několikrát i v posledních týdnech (u Velyke Novosilky či Kurachoveho), bývá snaha držet obranné pozice za příliš vysokou cenu.

Tři roky války na Ukrajině ve fotkách:

Ve zmíněných případech tak došlo ke značným ztrátám jednoduše proto, že ukrajinští velitelé nechali muže pokračovat v boji v nevýhodném postavení. Například ve chvíli, kdy hrozba obklíčení byla naprosto zjevná a Rusové ho dokázali alespoň částečně uskutečnit.

To nejenže stojí ukrajinskou armádu síly, ale podobné příběhy také odrazují další Ukrajince od služby v armádě. Podobné případy nedávají taktický či strategický smysl a budoucím brancům či dobrovolníkům spíše dávají najevo, že armádnímu velení na jejich životě nezáleží. Ve spojení s faktem, že ukrajinští vojáci podle zákona dnes slouží až do odvolání (nemají danou délku služby) a dalšími potížemi ukrajinské armády, je služba především u pěchoty, mírně řečeno, velmi nepopulární.

Při rozbíjení ruských útoků odvádí dnes na ukrajinské straně největší část práce drony. Autorům analýzy think tanku Rusi ukrajinští vojáci řekli, že drony mají na svědomí zhruba 60-70 procent ruských ztrát. Nejde přitom jen o „kamikadze“ drony s výbušninami, významnou roli hraje i bombardování z dronů.

Přitom účinnost jednotlivých dronů je poměrně nízká. Velká většina ukrajinských dronů, údajně zhruba 60 až 80 procent z nich, se k cíli nikdy nedostane. Řešením je prostě množství. Ukrajina v minulém roce údajně vyrobila více než milion dronů všech kategorií, v první řadě pochopitelně malých „kamikadze“ dronů řízených z pohledu první osoby (FPV dronů).

Obavy mezi Rusy a chválu mezi Ukrajinci ovšem vyvolávají těžké bombardovací drony, které mohou spolehlivě nosit i těžké protitankové miny a pumy vážící řádově desítky kilogramů. Na ruské straně se kupodivu podobné drony zatím ve větším měřítku nepoužívají, i když pokusy v tomto směru probíhají.

Drony plní celou řadu rolí od bombardérů až po zásobování odříznutých jednotek nebo pozic, které má protivník dobře zaměřené a kde tedy při dopravě zásob hrozí s vysokou pravděpodobností ztráty. S pomocí těchto létajících strojů se přitom dopravuje vše od munice, léků až třeba po teplé jídlo. Díky tomu nejsou v ukrajinské válce výjimkou případy, kdy menší jednotky přečkaly týdny odříznuty od vlastních linií, a to na jedné i na druhé straně.

To ale neznamená, že by logistika v bojích nebyla problematická, ba spíše naopak. Doprava malého množství materiálu drony sice funguje, ale dostat na místo větší množství materiálu, přivézt či odvézt nové vojáky nebo raněné, bývá velmi často riskantní. Hlavním důvodem je všudypřítomná hrozba ruských zbraní – od FPV dronů přes dělostřelectvo až po klouzavé pumy.

Ukrajinské brigády podle analýzy RUSI uvádějí, že až polovina jejich ztrát je způsobena právě útoky kilometry za frontou. Činnosti jako doprava zásob nebo odvoz raněných jsou tak doslova stejně nebezpečné jako samotný boj.

Ukrajinské jednotky proto v kritických situacích spoléhají spíše na rychlá a mobilní vozidla, jako jsou americké Humvee nebo obrněné transportéry M113. Tyto stroje jsou obratné a rychlé i v obtížném terénu, a tím se zkracuje doba, po kterou jsou vystaveny nepřátelské palbě – a to zase zvyšuje šanci na přežití.

I tak ale musí být jejich nasazení pečlivě naplánováno. K frontě se tak vydávají za tmy nebo mlhy, kdy je riziko odhalení nižší. V současné době se také na frontě zkoušejí bezpilotní pozemní vozidla, která by mohla převzít část logistiky, zatím ovšem nejsou dostatečně spolehlivá a nelze proto v tuto chvíli uvažovat, že by dokázala nahradit běžnou techniku.

Ze stejných důvodů je velmi riskantní i výměna vojáků na frontě, tedy tzv. rotace. Kvůli neustálé hrozbě útoků řada jednotek na frontě zůstává dlouho, někdy déle než měsíc. Zkušenosti ukazují, že pokud jsou pozice dobře vybudované – tedy dostatečně pevné a zásobené – vojáci tento přístup paradoxně preferují, protože cesta do týlu a zpět je příliš nebezpečná.

Když už k rotaci dojde, jde o pečlivě naplánovanou operaci, podobnou spíše vojenskému útoku než nějaké běžné rutině. Probíhá za podpory dělostřelectva, rušiček a kouřových clon, nejlépe znovu v noci nebo za špatného počasí.

I tak ale špatně zkoordinované rotace někdy vedly k vážným problémům – například k tomu, že Rusové využili zmatku a pronikli do ukrajinských pozic, což donutilo sousední jednotky ustoupit. Řada ukrajinských velitelů (a také domácích a zahraničních komentátorů a analytiků) navrhuje, aby ukrajinská armáda změnila systém velení, kdy jednotky zůstávají dlouhodobě na určitém místě fronty a nepřesouvají se.

Velitelé i jejich muži pak získají podrobnou znalost místních podmínek a mohou podobné operace plánovat dlouhodobě. Ruská armáda to tak dělá, ukrajinské velení ale často bylo nuceno posílat na kritická místa fronty nové jednotky, které se musely postupně seznámit s novým terénem, někdy za cenu zbytečných ztrát.

Snad ještě komplikovanější než střídání je odvoz raněných. Bílé kříže či jiné značení na vozidlech je spíše magnet pro protivníkovy drony a děla než ochrana, to platí prakticky od začátku války. Na frontě jsou přitom vojáci rozmístěni tak „řídce“, že raněný má jen malou šanci, aby byl nějaký zdravotník po ruce. Prostor mezi nimi je navíc pod neustálým dohledem ruských FPV dronů, což činí pohyb lékařů k raněným extrémně riskantním.

Ukrajinci proto trénují vojáky, aby se v první fázi ošetřili a stabilizovali sami (například aplikací škrtidla), přičemž lékaři je procesem vedou přes vysílačku. Systém pomáhá snižovat počet amputací, protože šok vyvolaný zraněním kalí raněným jejich úsudek.

Zdravotnický materiál se na pozice dopravuje drony, ale samotný odvoz raněných vyžaduje stejné přípravy jako každá jiná cesta na frontu. Pokusy o rychlou záchranu zraněných kamarádů bohužel nezřídka vedou k dalším ztrátám. Čas od zranění do evakuace se může pohybovat od několika hodin, pokud je mlha či tma, až po několik dní, pokud podmínky nejsou příznivé.

Zraněný pak nemusí být v bezpečí, ani když se dostane k lékaři. Polní nemocnice a ošetřovny jsou také často cílem útoků. Musí tak být opevněná a dobře maskována, nejlépe někde v podzemí.

Vraťme se ovšem přímo na frontovou linii. I když ukrajinská obrana do značné míry spoléhá na drony, neznamená to, že ty jsou vždy nejlepším řešením. Analytici z RUSI se opakovaně setkali s tím, že ukrajinští velitelé by raději dali přednost dělům před drony.

Jeden z hlavních důvodů je skutečnost, že dělostřelectvo dokáže být mnohem pružnější. Nejmenovaný ukrajinský velitel popsal případ, kdy dron odhalil několik ruských tanků. Během pouhých dvou minut dokázala ukrajinská děla na cíl poslat pět střel „chytrých“ granátů, které zasáhly a vyřadily tři tanky. Kdyby měly stejný úkol provést drony, příprava celé operace mohla trvat hodiny, řekl na základě svých zkušeností dotyčný důstojník.

Další klíčovou výhodou dělostřelectva je, že dokáže úspěšně ničit či alespoň potlačit protivníkovy systémy protivzdušné obrany a elektronického boje. Jinak řečeno, může účinně ničit zařízení, která chrání ruské jednotky před dronovými útoky.

Dělostřelectvo tak může nejprve oslabit obranu a umožnit tak dronům účinně zasáhnout důležité cíle. Dělostřelecká palba je také méně závislá na počasí, které někdy znemožňuje efektivní nasazení dronů.

Dělostřelectvo se však z několika důvodů nepoužívá tak často, jak by ukrajinská armáda považovala za žádoucí. Hlavním problémem je nedostatek materiálu, a to jak munice, tak samotných děl.

Problémem je přitom zejména dostupnost dělostřeleckých hlavní. Mnoho děl je opotřebovaných a potřebuje výměnu hlavně. Evropa a USA nemají dostatečnou výrobní kapacitu, aby dokázaly rychle pokrýt válečné potřeby. Podle RUSI například jedna brigáda bránící 18 kilometrů dlouhý úsek fronty měla k dispozici pouze čtyři funkční houfnice.

I když se zásobování granáty západní ráže 155 mm zlepšilo, řada jednotek jich má stále nedostatek. Častější je pak nedostatek „střelného prachu“, tedy prachových náplní. I když tedy granáty samotné jsou, velmi zjednodušeně řečeno, není možné je z děla vystřelit. A ještě větším problémem je zajištění dělostřeleckých nábojů pro starší sovětské ráže 152 mm a 122 mm, které stále tvoří velkou část ukrajinského vybavení.

Problémem je stále také různorodost dodávek. Ukrajinské jednotky dostávají střelivo a hnací náplně z různých zemí, které jsou sice určené pro střelbu z děl jednotné ráže, ale ve skutečnosti mají dosti různé vlastnosti. To často snižuje přesnost palby.

Pro děla je na bojišti také nebezpečno. Jakmile ukrajinští dělostřelci vystřelí, ruské průzkumné drony zaznamenají jejich pozici a předají souřadnice dál. Ruské síly pak mohou odpovědět dělostřeleckou palbou, naváděnou municí nebo útočnými drony. Dělostřelci tak čelí neustálému riziku rychlé odvety.

Problém řeší obvykle tak, že se po střelbě rychle přesunou do připraveného krytu, ve kterém se snaží přečkat protivníkova protiopatření. Pohyb v otevřeném terénu je pro děla a další těžkou techniku velmi nebezpečný, i děla mají tedy své kryty.

Ty se dnes na Ukrajině staví v podstatě „na samotě“ – jednotlivé dělostřelecké kusy od sebe dělí vzdálenosti několika set metrů, aby protivník nemohl najednou odhalit či zasáhnout vícero děl. Ze stejného důvodu se munice obvykle neskladuje přímo u samotných zbraní, ale v bezpečné vzdálenosti od ní.

Něco podobného mimochodem platí i pro další bojová vozidla. Ukrajinská armáda se při nasazení tanků a dalších bojových vozidel potýká s podobnými hrozbami. To nutí muže, aby svá vozidla pečlivě ukrývali a omezovali jejich využití na krátké, rychlé akce.

Technika, která slouží přímo k boji, ne pouze k dopravě materiálu nebo mužů, tak bývá obvykle zakopaná nebo jinak ukryta ve vzdálenosti několika kilometrů od frontové linie. Z úkrytů vyjíždí na krátkou dobu především proto, aby palbou rozbila ruské útoky, a pak se vrátila zpět. Díky tomu se může vyhnout útokům FPV dronů, jejichž operátoři obvykle na přípravu letu potřebují poměrně dlouhou dobu.

Tato změna mimochodem vedla k tomu, že častěji dochází k přímým soubojům obrněných vozidel, které vzhledem k rozloze bojiště a využívání vozidel pro palbu obloukem (tj. nepřímou střelbu) bylo dřív dosti vzácné. Každá ukrajinská brigáda se snaží mít k dispozici alespoň desítku tanků, ale ne vždy je to možné.

I když je boj na frontě v současné době na pohled poměrně statický, udržení této „rovnováhy“ stojí vojáky obou stran spoustu úsilí, krve a bolesti. Aby přežili, musí se navíc neustále učit, přicházet s novými nápady a opatřeními proti novinkám protivníka.

Nezdá se, že by některá ze stran měla jednoznačnou vojenskou výhodu. Ani jedna se ale necítí ani poražena. Pokud tedy nerozhodne něco jiného – diplomacie, ekonomika, únava společnosti – není důvod očekávat na frontě zásadní změnu. Dokud se ale boje nezastaví, bude se jejich podoba nepochybně nadále měnit.