Článek
/Od zvláštních zpravodajů z Ukrajiny/
Šalom, já jsem z Ukrajiny, stojí na tričku Mariny Poltavěcové. Je ukrajinská Židovka a se svým manželem Valerijem a dalšími dobrovolníky z kyjevské židovské komunity před chvílí dorazila do Buči.
Bavíme se na školním dvoře, kde Marina zrovna z plného kufru auta rozdává léky místním. Kdybych pokračoval od školy pár set metrů dál po ulici Energetiků, dojdu k pravoslavnému kostelu sv. Ondřeje, jehož snímky obletěly svět. Masové hroby, ve kterých ještě nedávno ležely stovky obětí ruské okupace, jsou už prázdné a zahrnuté zeminou.
Kostel svatého Ondřeje v Buči, před kterým byly masové hroby.
To, co se tu dělo, připomíná jen kytice z narcisů a několik modrých rukavic ležících v blátě.
Na školním dvoře mezitím probíhá krátká židovská modlitba a dobrovolníci odkrývají poklop obří pánve se směsicí rýže, masa, zeleniny a cizrny. Pro pilaf, obdobu „českého rizota“, si přišly desítky místních. Lidé dostávají i chléb, čaj a pokud potřebují, tak i potraviny.
Další svědectví z Buči:
Kočka jménem Javelin
„Místní potřebují hlavně léky. I jídlo dostávají hlavně od dobrovolnických organizací,“ vysvětluje Marina Poltavěcová. „Jsme tu od prvních dnů od osvobození. Pomáháme tu nejen Židům, ale i dalším bez rozdílu vyznání,“ dodává mladá žena.
Na rozdávání pilafu, který ve velkém plastovém kelímku dostáváme nekompromisně do ruky i my, mezitím zpoza školního okna mlsně kouká kočka. „Jmenuje se Javelin, nedávno ji přejmenovali,“ říká jedna z dobrovolnic. Kočka dostala jméno po známé americké protitankové řízené střele.
Místním evidentně chutná. „Smačno, smačno,“ pochvalují si dvě starší paní teplé jídlo. Právě seniorů je tu nejvíc. Děti jsme za celou dobu napočítaly jen dvě, což je podobné i v dalších městech a ve vesnicích v okolí.
„Začali jsme fungovat ještě den před válkou, kdy nám naše partnerské město v Polsku poslalo vagon plný humanitární pomoci. Měli správné tušení,“ vysvětluje Marina, jak projekt pomoci začal. Materiál a jídlo komunita rozmístila po skladech v Kyjevě.
„Jsme Židé, ale jsme Ukrajinci“
Když už na konci března začalo být jisté, že ruští vojáci z předměstí Kyjeva odcházejí, začali židovští dobrovolníci pomáhat přímo ve zničených obcích. V Irpini, o kterou se vedla jedna z rozhodujících bitev, byla židovská pomoc hned první den po osvobození.
„My se identifikujeme s ukrajinskou identitou. Jsme Židé, ale jsme Ukrajinci,“ ujišťuje rabín Borys Hrycenko a Marina přikyvuje. „Když vidíme oběti Rusů, automaticky se nám vybavuje spojení s holokaustem; tomu spojení se nelze vyhnout,“ pokračuje Hrycenko.
Židovské ukrajinské organizace vařily v Buči pilaf a rozdávaly jídlo potřebným
Verzi ruské válečné propagandy o potřebě „denacifikace“ Ukrajiny podle rabína nikdo nechápe: „My se nesetkáváme s nenávistí. My víme, jaký je postoj Ukrajinců k Židům. Vždyť o Zelenském, který je Žid, říkají, že je jejich prezident, berou ho za svého.“
Rusové očekávali, že svým vpádem Ukrajinu a Ukrajince rozdělí, říká rabín Hrycenko: „Místo toho ale nastalo sjednocení. My v tom vidíme zázrak.“
V Hrycenkově židovské komunitě v Kyjevě bylo před válkou na 2200 lidí. Na celé Ukrajině podle odhadů židovských humanitárních organizací před ruským útokem žilo asi 200 tisíc Židů, mezi nimiž ale byla většina nepraktikujících.
Kvůli válce řada Židů Ukrajinu opustila. Potvrzují to i slova Mariny: „Skoro všichni moji přátelé ze země odjeli. Včera jsem chtěla napsat kamarádce, jestli se neuvidíme, ale uvědomila jsem si, že není v Kyjevě,“ říká dobrovolnice s pláčem. Doufá, že se vše co nejdříve vrátí k normálu.
