Putin ztratil převahu v klíčové zbrani. Zima bude na frontě pro Rusy krvavá

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

O ruském neúspěchu v prvních dnech války se toho už napsalo hodně. „Blesková operace“ se rychle změnila v kolosální katastrofu s obřími ztrátami na straně ruské armády.

Moskva změnila plány a po stažení se ze severu Ukrajiny začala „druhá fáze“ války, ve které se těžiště bojů přesunulo na východ. U Doněcku a především Severodoněcku a později Lysyčansku ruské síly pomalu zatlačovaly obránce západním směrem.

Klíčovou zbraní v ruském arzenálu v této fázi války bylo dělostřelectvo. Jeho převaha byla naprosto nezpochybnitelná. Z ukrajinských zdrojů pocházel předpoklad, že Rusko vystřelí deset kusů munice na jednu ukrajinskou, který ale byl nepochybně nadsazený.

Jisté ovšem bylo, že ruské síly měly několikanásobnou převahu jak v počtu „kusů“, tak i munice. Dobře vyargumentovaný odhad serveru Armádní noviny říká, že ze začátku invaze mělo Rusko na ukrajinském bojišti v této zbrani převahu v poměru 3 : 1.

Stejný obrázek poskytují i svědectví z bojiště. Před několika dny se o jedno na Twitteru podělil průzkumník ukrajinské armády. Podle něj byly nejtěžšími měsíci války duben a květen, kdy ukrajinské dělostřelectvo nemohlo tomu ruskému prakticky nijak odpovídat. A sdílel přitom i následující snímek ze záběru jednoho průzkumného dronu ukrajinských sil.

Vidět na něm můžete celkem 16 ruských samohybných houfnic (typ 2S19 Msta) poblíž města Izjum, které Ukrajina osvobodila během zářijové ofenzivy v Charkovské oblasti.

Stroje stojí na otevřeném prostranství v místech, z nichž mohou ostřelovat ukrajinské pozice – a tedy samy by měly být v dosahu ukrajinského dělostřelectva. Zjevně ovšem šlo pouze o hypotetické nebezpečí.

Ukrajina evidentně neměla prostředky, jak takový extrémně šťavnatý cíl zasáhnout. Jinak by si ruští vojáci těžko dovolili shromáždit tolik těchto drahých strojů na jediném místě – a pokud ano, pak by alespoň o část drahocenných houfnic rychle přišli. Ve skutečnosti ovšem operátoři ukrajinského dronu mohli pouze přihlížet, jak ruská děla útočí na jejich spolubojovníky. Nebyla to údajně nijak ojedinělá situace.

Od té doby Ukrajina dostala podle veřejně dostupných informací zhruba 550 dělostřeleckých systémů (od tažených houfnic přes ty samohybné až po raketomety, včetně HIMARS a M270). A tak když se před několika týdny mezi domky a pod stromy ve vesničce Novoljubivka v Luhanské oblasti, zhruba 50 kilometrů východně od Izjumu, rozestavila baterie stejných samohybných houfnice Msta, dopadlo to úplně jinak než v dubnu.

V jedné baterii je pět kusů těchto houfnic, šlo tedy o výrazně menší skupinu, než jakou zachytil dron v dubnu. Pořád je to ovšem lákavý cíl, který si nenechala ujít asi nejznámější zbraň současného ukrajinského dělostřelectva. Po pěti řízených střelách M301 později na místě zůstaly z většiny baterie pouze trosky – ne všechny kusy byly zničeny úplně.

Tyto střely odpalované ze systémů HIMARS a M270 Ukrajina zprvu šetřila pro cennější cíle, třeba sklady munice, logistická centra a podobně. Ovšem s tím, jak se ruská armáda přizpůsobila situaci a přestala poskytovat lákavé cíle, tyto střely stále častěji slouží proti ruskému dělostřelectvu – ve vojenské terminologii se tomu říká „protibaterijní činnost“.

V dalších zdokumentovaných případech podobnou roli mohou hrát i přesné granáty pro běžné hlavňové dělostřelectvo naváděné podle GPS. Ty jsou sice mnohonásobně dražší než běžná munice (v některých případech zřejmě až tisíckrát), zároveň jsou samozřejmě přesnější a mají větší dostřel. Ukrajinou nasazená munice M982 Excalibur opravdu za letu koriguje svou dráhu na základě údajů ze satelitů a s pomocí malých aerodynamických plošek.

S jejich pomocí může zároveň „doplachtit“ na delší vzdálenost až kolem 60 kilometrů, a přitom dopadnout s přesností nízkých jednotek metrů. Dodejme, že Rusko má také „chytrou munici“, ale poněkud jiného typu: navádí se laserovým paprskem, takže někdo nebo něco (dron) musí cíl udržet v zaměřovači a ozařovat laserem, díky němuž pak munice zamíří k cíli. A navíc dostřel těchto granátů (typ „Krasnopol“) je výrazně nižší – zhruba kolem 20 kilometrů.

Ve výsledku tedy Ukrajina může proti dostatečně cenným cílům použít zbraně, které na ruské straně nemají konkurenci. Ne všechny dodané zbraně jsou výkonnější než ruské (třeba české houfnice DANA byly o generaci pozadu za francouzskými Caesary), řada z nich ovšem ano. Není přitom samozřejmě pochyb o tom, že ve většině případů bude stále i Ukrajina používat výrazně levnější „hloupou“ munici. Té „chytré“ (a tedy drahé) nikdy nebude dost na všechny nabízející se cíle.

Nejde jenom o samotné zbraně. Velkou roli hraje i skutečnost, že Ukrajina dostala další radary určené právě ke sledování protivníkova dělostřelectva. Tyto „vyhledávací“ radary odhalují letící dělostřelecké projektily, několik sekund je sledují a následně dokážou rychle a poměrně velmi přesně určit místo, odkud byly vypáleny, a také prostor, kam dopadnou. Na vysokou účinnost těchto systémů si stěžovaly ruské a proruské jednotky u Lymanu během zářijových bojů v této oblasti.

Sebelepší zbraně jsou k ničemu, pokud nejsou dobře nasazeny. Ukrajinská armáda měla při nasazení svého dělostřeleckého arzenálu potíže, které nutně nesouvisely s nedostatkem materiálu či munice.

V srpnu letošního roku reportér listu The Kyiv Independent oslovil anonymně několik důstojníků ukrajinského dělostřelectva, aby se jich zeptal, proč je ukrajinská protibaterijní činnost tak problematická. Podle vojáků by se dalo zlepšit prakticky vše. V první řadě vyhledávání cílů, ať už prostřednictvím dronů, průzkumníků, či zmíněných vyhledávacích radarů. Nezbytné podle nich je i zlepšit komunikaci mezi dělostřelci a zbytkem armády, včetně pěchoty.

Sebekriticky uznávali, že v některých případech nejsou hlavní problém dobré výkony ruského dělostřelectva, ale špatné výkony toho ukrajinského či další chyby. Typickým příkladem je už mnoha čtenářům jistě dobře známá obec Pisky nedaleko Doněcku.

V srpnu ukrajinské velení z této oblasti přesunulo množství dělostřelectva na jiné části fronty a ruské dělostřelectvo toho okamžitě využilo. Malá vesnice se stala terčem masivního ostřelování, na které obránci neměli jak reagovat (měli údajně k dispozici jeden minomet). Obranná linie, jež vydržela už zhruba sedm let, včetně únorové invaze, padla.

Ruské jednotky, přesněji řečeno jednotky „Doněcké lidové republiky“, se v Piskách uchytily a během dalších týdnů obránce zcela vytlačily. V současné době jsou Pisky východiskem dalších ruských útoků, které mají donutit obránce v tomto úseku fronty opustit roky budovanou obrannou linii. A ukrajinské velení muselo na místo povolat posily, aby situaci zvrátilo – posily, které by samozřejmě bylo lepší využít k osvobození jiných částí země.

Podle ukrajinského vojenského analytika Olega Ždanova ukrajinská armáda nedávala dělostřelcům prostor, aby mohli účinně bojovat proti ruskému dělostřelectvu. V armádě podle něj chyběly samostatné oddíly dělostřelectva, které by měly za úkol právě boj proti svým ruským protějškům.

K nápravě nestačí ovšem pouze přesunout část děl a raketometů z jedné „škatulky“ v rámci armády do jiné. Musí se zajistit vybavení, vycvičit lidé, změnit jejich návyky a tak dále. Reorganizace tímto směrem už probíhala během léta a je těžké určit, do jaké míry pokročila.

I přes všechny nedostatky ovšem ukrajinské dělostřelectvo může za příznivých okolností dnes dosahovat výrazně lepších výsledků než v minulosti – pokud své síly shromáždí na určitém místě. Hlavně „hardwaru“ totiž nemá ani zdaleka dost na pokrytí celé délky fronty. Dodejme, že Rusko je na tom podobně, také nemá dost dělostřelectva na důkladné pokrytí celé fronty.

Příklad donedávna nepředstavitelné ukrajinské lokální převahy poskytl Cherson. Na jednom úseku chersonské fronty se ruská děla a raketomety odmlčely na více než 48 hodin, uvedl na základě informací z bojiště polský vojenský analytik Konrad Muzyka pro The New York Times.

Nestalo se tak samo od sebe. Odmlce předcházel útok na pozice ruského dělostřelectva s pomocí těch nejlepších systémů, které Ukrajina má k dispozici: amerických houfnic M777, samohybných houfnic Zuzana a Krab i střel systému HIMARS. Roli také mohla hrát nevýhodná ruská pozice v této oblasti: protože mosty přes Dněpr jsou zničené, ruské dělostřelectvo tu má relativní nedostatek munice. Takže pokud ukrajinská střelba zasáhla nějaký sklad či uložené zásoby munice, náhrada musela být obtížnější než na jiných místech fronty.

Ukrajinské dělostřelectvo mělo také převahu během zářijové ofenzivy v Charkovské oblasti, alespoň podle ukrajinských vojáků citovaných reportérem WSJ. Útoku pozemních sil předcházela v daném případě dělostřelecká příprava zaměřená právě na ruské baterie, které by k útoku shromážděné ukrajinské síly mohly rozprášit.

Ruské dělostřelectvo ovšem nemá smysl úplně odepisovat. V oblastech, kde se může koncentrovat, stále hraje rozhodující roli. V posledních týdnech jsme například v oblastech kolem Doněcku byli několikrát svědky dělostřelbou rozprášených ukrajinských protiútoků.

I tak bude muset ruské velení tuto svou relativní slabost nějak kompenzovat. Ruská armáda totiž neměla významnou převahu v žádné důležité frontové zbrani. Celé léto a podzim zaostávala především v počtu mužů. Díky včasným dodávkám protitankových zbraní nebyla pro Moskvu velkou výhodou ani výrazná převaha v obrněných vozidlech. A i o tu už z velké části přišla. Ruské letectvo hraje zanedbatelnou roli – stejně jako ukrajinské.

Ruští generálové ovšem v posledních týdnech dostali do ruky novou zbraň: „mobíky“, tedy první vlnu mobilizovaných. Oficiálně mobilizace skončila po odvodu plánovaných zhruba 300 tisíc rekrutů. Zjevně ovšem bude nadále pokračovat minimálně v některých regionech Ruska (v Čečensku například). Obecně se očekává, že mobilizace prostě bude pokračovat podle potřeby, jak bude ruské velení považovat za nutné.

Část mobilizovaných, rozhodně vyšší desítky tisíc, možná až kolem 100 tisíc, zamířila prakticky okamžitě na frontu bez nějakého výcviku či zaškolení – či pouze s velmi krátkým v řádu dní. I když se mělo jednat výhradně o muže s předchozími zkušenostmi minimálně z povinné vojenské služby, je zjevné, že v boji příliš platní nebudou. V některých případech údajně noví rekruti nedostali nejen vybavení – o těžkých zbraních nemluvě –, ale ani potraviny. Problémy zřejmě nebudou zjevně úplně výjimečné, zároveň nedokážeme kvalifikovaně posoudit, jak běžné vlastně jsou.

„Vlny“ nových rekrutů jsou v tuto chvíli hlavní ruskou odpovědí na současnou ukrajinskou převahu na bojišti. Nováčci mají nejspíše „zahustit“ obranu a stabilizovat situaci do doby, než se na frontu dostane další část mobilizovaných, která v tuto chvíli prochází výcvikem. Tato „druhá vlna“ by se zřejmě na jaře měla stát základem revitalizované ruské armády, která by se znovu mohla pustit do útoku ve větším měřítku.

Jak první vlna mobilizovaných tento úkol splní, se teprve uvidí. Jejich ukrajinští protivníci o nich obecně nemají vysoké mínění, zatím však jejich přítomnost na frontě ruské armádě zřejmě pomáhá. Nemusí přitom nutně plnit přímo bojové úkoly, pomáhají například i se zásobováním, budováním obranných pozic a tak podobně.

Na bojišti odvedence ovšem vítá mimo jiné právě i výrazně posílené ukrajinské dělostřelectvo, které s nevycvičenými a špatně vybavenými muži – často jim chybí i obrněná vozidla – nemá velké slitování. V posledních dnech se tak výrazně zvyšuje počet udávaných ruských ztrát na lidech. Množství zničeného vybavení neroste tak rychle jako počty mrtvých.

Údaj je samozřejmě nutné brát s jistou rezervou, protože vychází z hlášení ukrajinského generálního štábu. Ten rozhodně není objektivním zdrojem informací, lepší ovšem (hlavně co se týče počtu mrtvých mužů) nemáme. Své vlastní ztráty pochopitelně ani jedna strana veřejně neuvádí. Navíc v jiných kategoriích – tedy hlavně zničené techniky – se údaje ukrajinského generálního štábu ukazují méně nadsazené než v případě třeba ruských čísel.

Pokud se tedy nezměnila metodika nebo se ukrajinské velení nerozhodlo náhle zveličovat ruské ztráty, ruské síly v posledních několika týdnech mají výrazně vyšší ztráty než v předcházejících měsících. Logickým vysvětlením by bylo, že velkou část obětí „navíc“ tvoří právě špatně vybavení a vycvičení nováčci, kteří nemají mimo jiné ani žádné zkušenosti s ochranou před ukrajinským dělostřelectvem.

To je přitom v nejlepší kondici, v jaké kdy bylo – jak zřejmě uznávají i ruští vojáci. Během charkovské ofenzivy si alespoň dočasně doplnilo své zásoby sovětské munice z obsazených ruských skladů. V západních zemích se zatím rozběhla či rozbíhá výroba munice nejen pro ukrajinské potřeby (155 mm, ale i třeba střel pro systémy HIMARS a M270). A Ukrajina také stále dostává nové zbraně.

V posledních týdnech se například objevily záběry dokládající nasazení střel M30A1 ze systémů HIMARS. Ty jsou určeny přímo proti „živé síle protivníka“ – jsou tedy navrženy tak, aby účinně zabíjely a zraňovaly i vojáky, kteří se snaží krýt.

Střely jsou naplněné wolframovými kuličkami. V podstatě fungují jako obří brokovnice. A protože obsahují elektroniku, mohou vybuchnout už ve vzduchu, třeba nad zákopy protivníka. Jaké to má následky, to si dokáže každý představit. Wolframové projektily přitom mají dost energie, aby prorazily i slabší pancíř, takže lidské tělo pro ně nepředstavuje žádnou překážku.

Jiné moderní dělostřelectvo není samozřejmě o mnoho milosrdnější. Ale zároveň je nasazení M30A1 jedním ze symbolů nové situace na frontě. Síly v nejdůležitější zbrani této války se vyrovnaly, Ukrajina dokonce získává mírnou převahu a Rusko v odpověď sahá do svých lidských rezerv.

Pokud to tak zůstane, letošní zima na ukrajinské frontě bude pro Rusko velmi krvavá.