Putin válčí, varovné signály ignoruje. Zdevastovat může celou planetu

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na pozadí války, kterou samo rozpoutalo, řeší Rusko ještě jednu zásadní otázku. Ve srovnání se zbytkem světa se otepluje 2,5krát rychleji, na Sibiři zuří nezvykle rozsáhlé lesní požáry a kvůli tání permafrostu, který pokrývá téměř dvě třetiny ruského území, se rozpadá už tak chatrná infrastruktura. Miliony lidí by v důsledku toho mohly přijít o domov.

Bleskové povodně na Sibiři zničily celé vesnice a vyhnaly z domovů tisíce obyvatel. Sněhová pokrývka byla v roce 2020 rekordně nízká a rozsah arktického mořského ledu se zmenšil na druhou nejnižší úroveň za posledních 40 let.

I přes vyjmenované potíže ale zůstává klima v ruských médiích i politice téměř neviditelným. Snahy Moskvy o zlepšení situace se pozastavily po začátku ruské invaze na Ukrajinu. Zčásti za to může přepnutí ekonomiky na válečný režim, své dělá ale i snaha o vydobytí pozice na diplomatickém poli.

Ve výsledku má totiž klimatická politika Ruska zásadní vliv na celý svět. Při současném tempu tání – přibližně jeden stupeň Celsia za desetiletí – přestane ruská permafrostová vrstva zcela zamrzat za tři desetiletí. To by mohlo mít za následek potenciálně katastrofální jednorázové uvolnění uhlíku do atmosféry, které už nebude pouze problémem Ruska, jak upozornilo Centrum pro strategická a mezinárodní studia.

Země je přitom již nyní čtvrtým největším producentem skleníkových plynů, který vypouští 4,6 procenta všech světových emisí. Ruské emise na obyvatele patří k nejvyšším na světě – jsou o 53 procent vyšší než v Číně a o 79 procent vyšší než v Evropské unii.

Značnou část z těchto emisí tvoří ruská závislost na fosilních palivech. Jak upozorňuje ve svém článku expert na klimatickou politiku Ruska Veli-Pekka Tynkkynen pro ekonomiku země jde o klíčovou surovinu. Ropa, plyn a uhlí tvoří více než polovinu rozpočtových příjmů centrální vlády. Ropný a plynárenský průmysl pak tvoří pětinu hrubého domácího produktu.

Politická elita, která je hluboce vázána na rentu a moc plynoucí z uhlovodíků – především plynů – se tak podle něj silně staví proti výzvám k přechodu na obnovitelné zdroje energie.

Ačkoliv má tedy Rusko velký potenciál pro změnu přístupu, značně zaostává za ostatními světovými mocnostmi – zejména za Čínou, Evropskou unií a Spojenými státy.

Namísto využívání obnovitelných zdrojů se ruská vláda zaměřuje na nahrazování uhlí plynem, jak ukázala analýza Climate Change Performance Index. V roce 2020 získávalo Rusko pouze 3,06 procenta energie z obnovitelných zdrojů, což je mnohem méně než většina zemí, které v databázi organizace jsou.

Moskva přitom usiluje o dosažení uhlíkové neutrality do roku 2060, což je cíl srovnatelný s těmi, které si stanovili další velcí producenti emisí, jako jsou Spojené státy a EU (2050), Čína (2060) a Indie (2070).

Podle seniorního výzkumného pracovníka v Centru globální politické ekonomie Ústavu mezinárodních vztahů Ondřeje Horkého-Hlucháně ale dosavadní ruské snahy zůstávají na papíře a nedá se očekávat žádná změna. „Těžko říct, jak realistické jsou samotné plány na zařazení obnovitelných zdrojů energie. Rusko totiž nedělá prakticky nic, co by se dalo označit za klimatickou politiku,“ konstatuje pro Seznam Zprávy.

Ruská klimatická politika zůstává v domácí sféře v pozadí. Na federální a regionální úrovni teprve vzniká a je znevýhodněna nedostatečnými rozpočty. Potřeba reagovat na více ekologických katastrof s menšími finančními prostředky se stává stále častějším bodem sporů mezi regionálními vládami a Moskvou.

Kreml sám vydává ke změně klimatu protichůdná prohlášení a je tak těžké určit, jak ke krizi přistupuje. Ruský prezident Vladimir Putin teprve v říjnu 2019 poprvé připustil, že globální oteplování je důsledkem lidské činnosti, ale jen krátce nato pak zpochybnil vyhlídky na celosvětový přechod k obnovitelným zdrojům energie.

Legislativa představená v roce 2019 v rámci ruské ratifikace Pařížské dohody měla zavést emisní kvóty a ceny uhlíku, ale lobbistické úsilí vlivného Ruského svazu průmyslníků a podnikatelů návrh zákona výrazně oslabilo a výsledkem byla slabší ustanovení o vykazování emisí a zrušení národního systému obchodování s emisemi a sankcí pro znečišťovatele.

Činnosti skupin rozšiřujících povědomí o změně klimatu v zemi začaly po začátku ruské invaze taktéž utichat. Například nejvýznamnější klimatickou organizaci v Rusku, Movement 42, úřady v lednu označily za „zahraničního agenta“ a zakázaly její aktivity v zemi. V ruských médiích poukazují novináři spíše na pozitivní fakta oteplování, která Moskvě může krize přinést.

„Přechod na obnovitelné zdroje by totiž značně poškodil stávající pozici ruského prezidenta,“ míní Tynkkynen. „Vzhledem k nacionalisticko-konzervativnímu směřování Putinova režimu je těžké si představit, že by Rusko mohlo hrát významnou roli v boji proti změně klimatu, zejména vzhledem k tomu, že nedokáže vyhodnotit související nadnárodní rizika,“ předpovídá.

Na mezinárodním poli Moskva volí minimální cestu spolupráce. Navíc svou válkou na Ukrajině podkopává celosvětový boj za omezení globálního oteplování na 1,5 °C. Konflikt totiž vedl k masivní mobilizaci zbraní, letadel, tanků a nákladních automobilů ze strany Ruska a Ukrajiny, které přitom vypouštějí velké množství emisí skleníkových plynů.

Energetická krize, která je důsledkem války, oslabila opatření v oblasti klimatu na celém světě, protože země místo opatření v oblasti klimatu hledají nové zdroje fosilních paliv, jak upozornila CCPI.

Rusko navíc na diplomatických jednáních dává najevo, že se zdráhá podporovat nové závazky, přísliby a další iniciativy, zatímco ty stávající nejsou plně realizovány, jak upozornila globální síť vědců Carnegie Endowment. V těchto měsících rovněž blokuje snahy o organizaci klimatického summitu COP29.

„Životní prostředí a klima se staly rukojmím geopolitického konfliktu v důsledku ruské invaze. Teď to skutečně vypadá, že jsme v patové situaci, kdy Rusko odmítá, aby se další Konference OSN o změně klimatu, která spadá pod země ze skupiny východní Evropy, kam patří i země střední Evropy, odehrávala na jejich území,“ vysvětluje Horký-Hlucháň.