Putin prohrává válku na Ukrajině. Začne hrozit jadernými zbraněmi

V pátek 9. září, kdy se už druhým dnem ukrajinské jednotky doslova valily děravou ruskou obranou mezi městy Balaklij a Kupjansk, mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov na dotaz novinářů uvedl, že Kreml se k průběhu „speciální vojenské operace“ nebude vyjadřovat. To je věc ministerstva obrany.

To s vyjádřením čekalo ještě zhruba 24 hodin, než oznámilo, že ruské jednotky se „přeskupí“ a přesunou ze svých pozic na nové pozice – které leží všechny východním směrem, tedy blíže k ruské hranici. Na některých úsecích to zřejmě bude až na hranici.

Ilustrace postupu ukrajinské armády (modře) v Charkovské oblasti v okolí Izjumu mezi 6. a 10. zářím (zdroj 1, zdroj 2, zdroj 3). Ruskem okupované území je znázorněno červeně:

Ve skutečnosti nejde samozřejmě o nic jiného než kolaps na velké části severní fronty. Kolaps, který se chystal evidentně pod povrchem dlouho, ale jak to tak bývá, pak se odehrál zběsilým tempem, kterému ani sociální sítě nestačily.

Nová porážka klade před kremelské vůdce naléhavou otázku: Co teď?

Pokud se Vladimír Putin udrží u moci, což je v tuto chvíli o něco méně jisté než před několika dny, jeho základní možnosti jsou samozřejmě dvě: ukončit válku, nebo v ní pokračovat.

První možnost, tedy ta mírová, by ovšem představovala výraznou změnu ruského postoje. Kreml patrně nebyl sice s průběhem „speciální operace“ nijak spokojen, jak naznačovaly například opakované obměny na nejvyšších stupních ruského vojenského velení. Nic ovšem nenasvědčovalo tomu, že by se považoval za slabší stranu - byť jí byl, jak se nyní ukázalo.

V posledních týdnech Putin a jeho okolí naopak spíše naznačovali eskalaci situace. Nás se samozřejmě nejbolestněji dotklo rozhodnutí zcela zastavit tok v plynovodu Nord Stream 1. To sice není úplný konec ruských dodávek plynu pro Evropu (plyn dále proudil přes Ukrajinu), ale je to i tak další vyostření ruského energetického vydírání.

Klíčové ovšem je, zda si výkony své armády ponížený Kreml může vůbec mír dovolit a co jím získá. Jeho ztráty už jsou nyní značné – je jasné, že Evropa, kam mířila drtivá většina ruského plynu, se k předchozímu uspořádání nebude chtít jen tak vrátit. Minimálně o část tohoto trhu už Rusko přišlo. A ani podaná ruka Kyjevu to nezmění. Evropa dostala bolestivou lekci – a nově postavené LNG terminály se také musí vrátit.

Navíc je tu otázka ruských „jestřábů“, tedy všech těch, kdo volají po tom, aby ruská armáda přestala konečně „jednat v rukavičkách“. Rusové ve většině zřejmě nejsou proti válce a porážku ve válce by velmi pravděpodobně nesli těžko. Rozhodně by to oslabilo legitimitu Putinovy vlády, která je dnes založena především právě na představě o ruské síle.

K míru jsou také zapotřebí dva. Ukrajina vede na rozdíl od Ruska skutečně „vlasteneckou“ válku, která stmelila národ. Nálada v Kyjevu nejspíše nebude nakloněná poltickým kompromisům, zvláště po šnůře vítězství posledních dní.

Oblast, kterou Rusko oficálně opustilo po úspěšné ukrajinské ofenzívě ze 6. září má rozlohu přes 8000 km2.

Rusko také není poraženo. Ruská armáda je rozhodně rozložena, ale stále se najdou jednotky, které v posledních dnech bojovaly s nasazením (výsadková vojska, vagnerovci). Ani takto spektakulární porážka neznamená konec ruských ozbrojených sil. Které navíc mají bezpečné zázemí na území Ruska, kam se za nimi ukrajinské síly ve velkém nevydají.

Pokud bude chtít Kreml pokračovat ve válce, musí ovšem odpovědět na otázku, kdo za něj bude bojovat. Ukrajinský úspěch u Charkova ukázal na dva problémy ruských sil.

Prvním byla kvalita některých jednotek. To se týká především odvedenců z „Doněcké lidové republiky“, kteří jsou špatně vybavení i vycvičení a se kterými ruské velení zachází často jako se snadno nahraditelnou „potravou pro děla“. Na částech fronty byly také nasazeny jednotky Rosgvardie, které nejlépe charakterizoval novinář Jan Wirnitzer, když je v Deníku N označil za Putinovovu obdobu Lidových milicí.

Takové síly nemají proti motivovaným mechanizovaným jednotkám šanci. To ovšem nebyl hlavní důvod, proč ukrajinské jednotky během tří dnů postoupily dále než ruské za tři měsíce bojů. Druhým a hlavním důvodem bylo, že na ruské straně bylo i těch špatných jednotek jednoduše příliš málo.

V moderní mechanizované válce se už více než sto let, od posledních měsíců 1. světové války, nedá bránit v jediné linii. Pokud protivník má alespoň tanky, vozidla pro pěchotu a děla, takhle jeho útok zastavit nelze. Je zapotřebí vlastního dělostřelectva, které rozpráší či oslabí protivníka ještě před začátkem útoku, a záloh za první linií, které mohou přispěchat na pomoc tam, kde je zapotřebí.

Výsledný boj je extrémně destruktivní se ztrátami na obou stranách, tak jak jsme toho svědky v posledních týdnech u Chersonu. Tam ukrajinská ofenzíva narazila na poměrně dobře připravenou ruskou obranu. Ukrajinský útok „nevyhořel“, ale ztráty nebyly zanedbatelné a ruská fronta se nezhroutila.

V Charkovské oblasti ale ukrajinské síly udeřily do „vakua“. Za první ruskou linií, která sama o sobě byla slabá, se nacházely slabé zálohy, ale pak už prakticky nic. Jen prázdno, přes které se Ukrajinci mohli přehnat bez odporu.

Ruské velení zjevně nejspíše nemělo nejen snahu, ale ani síly postavit dnes běžnou „obranu do hloubky“. A to i přes to, že o soustředění ukrajinských sil v oblasti současné ofenzívy se i na sociálních sítích mluvilo několik týdnů.

Ruská armáda v tuto chvíli prostě nemá na více než tisícikilometrovou frontu zjevně dost mužstva.

Pro Moskvu je situace o to nepříznivější, že Ukrajina rezervy má. Ukrajinské jednotky dnes údajně už mohou na frontě ve velké většině pravidelně rotovat, takže si mohou od boje odpočinout. Ruské jednotky bývají na frontě měsíce bez přestávky – je to vůbec jeden z nejčastějších stesků ruských vojáků na sociálních sítích.

Ukrajina má v tuto chvíli tedy nepochybně více bojeschopných mužů než Rusko. Odhadů je k dispozici celá řada, a určitě většinou nepřesných. Před začátkem ofenzivy odhady těch, kdo si na ně troufli, zhruba říkaly, že ukrajinská strana by mohla mít v aktivních bojových jednotkách kolem 250 tisíc mužů. Rusko snad 200 až 220 tisíc. Obé samozřejmě s nepřesností v řádu desítek tisíců, takže rozdíl by mohl být větší, nebo také menší.

Ukrajina početní výhodu získala díky tomu, že mobilizovala. Nešlo zatím o mobilizaci totální – do armády tedy nebyli povolání ani zdaleka všichni bojeschopní muži – už ovšem proběhlo několik „kol“.

Zatím ovšem byli do zbraně povoláni především lidé s předchozími bojovými či vojenskými zkušenostmi, případně pak specialisté, kteří mohou přispět svými znalostmi (třeba IT či mechanici). Není to konec: během září by také mělo do země dorazit prvních 10 tisíc mužů, kteří prodělali dvouměsíční výcvik ve Velké Británii. Podobné programy nejspíše budou pokračovat, protože zvláště evropské země už mnoho techniky Ukrajině dodat nemohou.

Ruskou odpovědí na personální potíže by také logicky mohla být mobilizace. Má třikrát větší populaci než Ukrajina, a tak by logicky mělo mít výrazně více „lidských zdrojů“. Kreml se zatím k tomuto kroku neodhodlal a nedal najevo, že ho chystá.

Obecně rozšířeným předpokladem je, že Vladimír Putin a jeho okolí nehodlají riskovat hněv, který by mobilizace (byť třeba částečná) mohla vyvolat. Ruská veřejnost podle průzkumů, a to nejen těch vládních, válku spíše schvaluje, nebo alespoň akceptuje. Ochota přímo se do ní zapojit je ovšem nízká. Naznačují to mimo jiné i výsledky letošního jarního kola armádních odvodů na „vojnu“, tedy na povinou vojenskou službu.

Počet těch, kteří skutečně do armády nastoupili, byl zhruba o třetinu nižší než v posledních letech. Samotní rekruti a jejich rodiny vyvinuli zjevně velkou snahu, aby se odvodu vyhnuli.

Ruští branci nemohou být nasazení mimo území Ruska, pokud není země ve válečném stavu. A to oficiálně není, takže by jim smrt v boji hrozit neměla. Praxe se od zákona ovšem liší. Někteří branci jsou údajně na Ukrajinu převeleni proti své vůli, další velitelé přemluví či přimějí podepsat smlouvu o službě na frontě. Nátlaku se přitom v sociální izolaci na vojně mladí muži ubrání hůře, než když zůstanou doma.

Ruské vedení údajně do nedávna počítalo s tím, že tato metoda bude na válku na Ukrajině stačit. Podle telegramového kanálu Volyamedia a jeho informací od údajných anonymních zdrojů z ruského vedení se Kreml domníval, že v Rusku může postupně k armádě získat až 1,5 milionu osob (ne najednou, ale v průběhu několika let). Pokud to tak je, tato „rezerva“ zatím byla vyčerpána jen z několika procent. Vzhledem k situaci na frontě se ovšem nabízí domněnka, že jde o odhad notně přehnaný.

Neochota Rusů nastoupit do války i za velmi nadprůměrných platových podmínek (u vagnerovců zhruba čtyřnásobek průměrného platu plus prémie) spíše naznačuje, že podpora války je sice rozšířená, ale ne silná. A že tedy kremelské vedení vnímá náladu veřejnosti správně, když nechce riskovat mobilizaci.

Postup „lidu“ ovšem není neměnný. Z historie známe řadu případů, kdy se postoj veřejnosti k válce postupně změnil a nadšení stouplo. Třeba právě i špatný vývoj situace na frontě by mohl vzbudit alespoň u části Rusů obavy o „osud vlasti“, a v důsledku tak zlepšit personální nouzi ruské armády.

I kdyby tomu tak bylo, bude nějakou dobu trvat, než by se tento vývoj na frontě projevil. Ruská armáda má v této válce špatný zvyk vrhat nové vojáky do boje prakticky bez výcviku (totéž se zjevně dělo i v ukrajinské armádě, ale v té se situace zlepšuje, zatímco v ruské ne). Bojová hodnota takových jednotek je ovšem malá. Jak bylo třeba vidět i u Balakliji.

V první linii se totiž údajně ocitly z valné části nevycvičené a nezkušené jednotky doněckých odvedenců, které byly na tuto část fronty převeleny jen 2 až 3 dny před ukrajinským útokem. Ukrajinci tedy měli využít toho, že na daném úseku jsou nováčci, kteří z velké části nikdy nebyli v boji. Navíc neznali terén a nestačili si připravit obranu. Není až tak překvapivé, že tyto jednotky se zhroutily prakticky ve chvíli, kdy se objevily ukrajinské tanky.

Rusko by tedy i v případě mobilizace potřebovalo čas. Buď k tomu, aby nové rekruty vycvičilo, nebo aby jim dalo čas se naučit bojovat přímo na frontě. Druhý způsob je spojený s mnohem většími ztrátami, ale pro ruskou armádu by mohl být výrazně jednodušší. Také proto, že na Ukrajině už je nasazena tak velká část ruského důstojnického sboru, na výcvik většího počtu branců nemusí být k dispozici dost instruktorů a (schopných) důstojníků, kteří by je vedli.

Kreml navíc nemusí válčit jen na jediné frontě. Dál bude nejspíše pokračovat v energetické válce s Evropou. Nejen proto, že už nemá co ztratit, jak jsme zmiňovali: Evropa Putinovi jako dodavateli věřit v dohledné době asi nebude, ale také proto, že z ruského hlediska se může zdát být úspěch na dosah.

Rusko na začátku září zjevně „přitvrdilo“ své energetické vydírání Evropy: plynovod Nord Stream 1 se nespustí, dokud Západ nezruší sankce. Trh s energiemi se kvůli nedostatku plynu „vymkl kontrole“, jak řekl český ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela (za STAN), a jejich cena se stala hlavním tématem evropské veřejné debaty.

Z ruského hlediska bude dávat smysl v tomto tvrdém přístupu pokračovat. Západní podpora, a to jak vojenská, tak finanční, je nezbytnou podmínkou pro to, aby Ukrajina mohla bojovat. Vysoké ceny energií mohou vyvolat politický neklid, který ji naruší. To je zjevně dlouhodobá ruská kalkulace.

Nezdá se ovšem, že by Kreml pro tento krok zvolil (z jeho hlediska, samozřejmě) nejlepší okamžik. Evropské zásobníky jsou naplněny přibližně na úroveň, kterou si členské státy předsevzaly (v tuto chvíli zhruba na 83 procent). Kdyby se byl proud ruského plynu zastavil či výrazně omezil hned po invazi, Evropa by si asi žádné zásoby plynu přes léto udělat nemohla.

Jak Brusel, tak jednotlivé členské státy také přijímají opatření, která mají pomoci vysoké ceny energií zvládnout. Zatím se nezdají být dostatečná, ale ještě je určitý čas je „ladit“. Je zjevné, že prakticky všechny vlády už berou tuto otázku extrémně vážně. Slibují možné a často i nemožné, aby odběratele přesvědčily, že během letošní zimy ani nezmrznou, ani nezkrachují.

Vzhledem k otevřeným peněženkám vlád se zdá nepravděpodobné, že by Evropa v letošní zimě neměla vůbec čím topit. Otázkou je, jak to bude v příštích letech, ale to je z politického hlediska v daleké budoucnosti.

Rusko ovšem může situaci Evropě ještě znepříjemnit. Jednou možností, jak prohloubit její trable, je například systematická vojenská kampaň proti ukrajinským elektrárnám. Ukrajina má v tuto chvíli nízkou poptávku po elektřině (průmysl stojí), ale už má celou řadu zdrojů, které nejsou závislé na ruském plynu (jaderných i uhelných). A od jara je propojena s evropskou sítí, takže by v nadcházející zimě mohla evropskou energetickou krizi pomoci zvládnout.

Pokud by ovšem velká část ukrajinské energetické infrastruktury byla zničena, nebo alespoň odpojena od sítě jako Záporožská elektrárna, Ukrajina by se stala spíše energetickou přítěží než pomocníkem. Někteří pozorovatelé a vojenští analytici tak před topnou sezónou čekají, že Rusko se bude snažit zničit či jinak vyřadit z provozu minimálně část ukrajinských zdrojů elektřiny.

Úspěch ukrajinské ofenzívy ovšem dává naději, že ruské jednotky se podaří zatlačit blíže k ruským hranicím. Rusko by muselo spoléhat ve velké míře na své řízené střely s dalekým doletem, které nedokáže vyrábět z domácích komponentů. Navíc Západ může důležité ukrajinské cíle alespoň do určité míry chránit. Má – a už také Ukrajině dodal – například účinné systémy protivzdušné obrany.

Žádná obrana není nepřekonatelná. Rusko se ji může pokusit například zahltit, či zaútočit jiným způsobem (diverzní akcí, kyberútokem). Podobná obrana by nebyla nic platná, kdyby Kreml sáhl po jaderných zbraních.

Taková eskalace se zdá být v tuto chvíli těžko představitelná, ale stratégové na obou stranách se jí asi budou v příštích týdnech a měsících zabývat – a to zejména v souvislosti s otázkou Krymu.

Rusko ho považuje za součást svého území, a útok na Krym tedy za narušení „integrity země“. Putinův předchůdce na postu prezidenta Dmitrij Medveděv tak v červenci varoval, že Ukrajině v případě ofenzívy na poloostrov hrozí „soudný den“. Kyjev samozřejmě situaci vidí zcela jinak. A vojenské úspěchy posledních dní naznačují, že by měl mít k dispozici síly, které se o dobytí Krymu mohou minimálně pokusit.

I když tedy použití jaderných zbraní zatím asi není v Kremlu předmětem každodenních debat, v příštích dnech můžeme očekávat, že Moskva existenci svého arzenálu bude pravidelně připomínat. Vlastní slabostí se dostává do postavení, kdy už jí ostatně mnoho jiných reálných hrozeb nezbývá.