Rusko vymírá a Putina to trápí desítky let. Může to být jeden z důvodů invaze

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Vlastní ztráty na frontě i vypuknutí exodu po vyhlášení částečné mobilizace sleduje Kreml se znepokojením nejen kvůli válečným cílům. Prezident Vladimir Putin totiž pro naplnění svých vizí o Rusku jako světové velmoci nepotřebuje jen vojáky, ale i lidi jako takové.

Po vyhlášení částečné mobilizace nyní už Rusko opustily stovky tisíc lidí.

Ruský statistický úřad letos v létě oznámil, že populace se mezi lednem a květnem snížila v průměru o 86 tisíc měsíčně, což podle The Moscow Times překonalo dosavadní rekord průměrného měsíčního úbytku z roku 2002. Podle odborníků oslovených Seznam Zprávami by tohle nemělo být důvodem k závěru, že Rusko se kvůli válce rekordně vylidňuje (ve zkratce řečeno jsou čísla neúplná a musí se počkat na sčítání lidu). Demografický problém ale podle nich Rusko nepochybně má už dlouho a válka ho může prohloubit na několika úrovních.

Určitě negativní vliv očekává od války demografka Markéta Majerová z VŠE. Jedině prohloubení demografické krize může válka přinést i podle Tomáše Kučery z Katedry demografie a geodemografie Přírodovědecké fakulty UK.

Co se týče bezprostředního vlivu v podobě padlých na frontě, budou podle Majerové „ve statistice znát“ i tisíce až desetitisíce padlých. Rusko přitom samo nedávno oznámilo, že ho invaze na Ukrajinu stála život asi 6 000 vojáků. Realita je ale pro Moskvu patrně násobně horší, ve skutečnosti ztráty zřejmě dosahují desítek tisíc.

Důležitým faktorem vojenských ztrát je podle Majerové skutečnost, že jde o mladé lidi, kterých za normálních okolností umírá velmi málo. S tím souhlasí i Kučera. Co do počtu celkových přírůstků a úbytků ruské populace jsou podle něj sice jednotky až desítky tisíc lidí zanedbatelné, ale je potřeba brát v potaz, že tito mrtví jsou podstatně nižšího věku, než bývají lidé tvořící většinu úbytku populace za normálních okolností. Padlí vojáci tedy pro Rusko znamenají ztrátu velkého množství „neprožitých let“, a to zejména v produktivním věku. Podle Majerové mohou ztráty také vychýlit rovnováhu mezi množstvím žen a mužů v daném věku v populaci.

Oba odborníci nicméně podotýkají, že ztráty jsou známy jen přibližně a navíc nyní nikdo nedokáže odhadnout, kam až se mohou vyšplhat, takže je hodnocení jejich vlivu těžké. To samé platí o emigrantech, jichž jen od vyhlášení částečné mobilizace přibyly stovky tisíc.

Nejde ale jen o ztráty a Rusy, co se rozhodli zemi opustit.

„Nesmíme zapomínat na psychologický rozměr války,“ řekl Kučera a dodal, že to platí obzvlášť poté, co byla nedávno vyhlášena částečná mobilizace. Odborník očekává, že současná situace negativně ovlivní reprodukční chování ruských rodin.

„Ekonomické a sociální problémy budou velké, Rusko dlouhodobě v tomto ohledu nevzkvétá a válka mu nepomůže,“ dodala k tomu Majerová další pravděpodobné negativní faktory.

Na otázku, zda válka může přinést i nějaký pozitivní demografický trend, Majerová odpověděla, že například po konci obou světových válek byl zaznamenán nárůst porodnosti. Jinak ale války obecně přináší spíš nejistotu, což plození dětí nepřispívá.

I přesto nicméně Putin dost možná od války na Ukrajině jednu záplatu na demografickou krizi čekat může. Už si to ostatně jednou vyzkoušel při anexi Krymu.

Jedním z důvodů, proč se ruská populace z maxima 148 milionů a téměř 230 tisíc obyvatel v roce 1995 dosud snížila jen asi na 146 milionů, jsou totiž mimo jiné nově započtení obyvatelé Krymu, anektovaného v roce 2014.

Moskva Krym do svých statistik narozených a zemřelých počítá už několik let. Ruské úřady nicméně podle Kučery ve veřejných dokumentech vedou i statistiku „bez Krymu“, z níž se dá vyčíst, že tamní obyvatelé momentálně populaci Ruské federace „přifukují“ o 2,4 milionu. Stejné množství obyvatel podle Majerové uvádělo i poslední ukrajinské sčítání z roku 2001 (poté už se cenzus nekonal).

Nikdo neví, jestli Rusko do své populace stejným způsobem zahrne i nelegálními referendy potenciálně přivlastněná okupovaná území, kolik tam bude žít lidí ani jestli je Ukrajina získá zpět. Někteří demografové nicméně upozorňují, že právě noví lidé mohli být pro Putina stejně silnou motivací ke spuštění invaze jako často skloňovaný zisk nových území.

„Putin je posedlý svým demografickým problémem. Moc státu je podle jeho myšlení navázaná na velikost populace. Větší populace, mocnější stát,“ řekl například francouzský demograf Laurent Chalard pro kanál France 24. Ten připomněl, že v takovém duchu se ruský prezident i otevřeně vyjadřuje. V roce 2020 Putin dokonce demografickou krizi označil za „historickou výzvu“ a uvedl: „Osud Ruska a jeho historické vyhlídky závisí na tom, jak početní budeme.“ Rusové podle něj mají „historickou povinnost“ demografickou krizi překonat.

Kučera i Majerová k tomu dodávají, že ruský prezident se proti poklesu populace nesnaží a nesnažil bojovat jen rétorikou a propagandou, ale i mnohými nákladnými opatřeními. Důvod, proč se poklesu populace snaží vyhnout (na rozdíl například od evropských států) tak vehementně, je podle Kučery nasnadě: „Úbytek populace vždycky nemusí být vnímán vyloženě jako problém. Jde o to, o jakém prostoru se bavíme. Rusko se svou rozlohou ale jednoznačně patří mezi státy, které lidi potřebují už jen k tomu, aby vlastní území vůbec mohly ovládat,“ řekl demograf.

Putin se podle Majerové snažil porodnost Rusů podporovat zejména populačními opatřeními mířenými na děti druhého a vyššího pořadí. Nad rámec propagandy šlo zejména o přímou materiální podporu ve formě příspěvků a dávek nebo daňových úlev na druhé či další děti. Kučera vypichuje také dlouhodobé snahy Moskvy o repatriaci Rusů ze zahraničí i obecně vstřícnou politiku udělování ruského občanství.

Tohle všechno podle odborníků způsobilo, že se porodnost v Rusku po úpadku v 90. letech začala zvyšovat a po roce 2010 vyšplhala až k 1,8 dítěte na ženu. Stejně tak se zvyšovala i naděje dožití, což se dá přičíst pokrokům ve zdravotnictví a všeobecnému růstu životní úrovně. Zároveň se ale na velikosti ruské populace podle Kučery i Majerové pozitivně podepsal i nástup silných ročníků z 80. let do nejplodnějšího věku. Vliv politiky podle nich od pouhého vhodného načasování není snadné odlišit, oba se nicméně shodují, že opatření ruského prezidenta byla částečně úspěšná.

Od roku 2016 ale porodnost zase začala klesat a nyní je na čísle 1,5 dítěte na ženu, což zhruba odpovídá evropskému standardu. Ve věku největší plodnosti navíc nyní jsou a nastupují do něj převážně slabé ročníky z 90. let a začátku století. Ruskou populaci by tedy podle Kučery čekal „sešup“ i bez nedávné rány v podobě pandemie a té současné v podobě války. Ztráty způsobené na ruském obyvatelstvu pandemií se mimochodem podle Majerové odhadují na 800 tisíc lidských životů, chybí ale přesná čísla.

Alarmující jsou i předpovědi v oficiálních dokumentech ruských demografů na rok 2022, které očekávají pokles populace o jeden milion obyvatel. „To se opravdu ještě nestalo a překonalo by to rekordní úbytek z roku 2002,“ řekl Kučera. Dodal, že v tomto odhadu velmi pravděpodobně nejsou započtené ztráty z války.

Na začátku zmiňovaný závěr z rekordních měsíčních propadů tak sice je podle pravidel demografie unáhlený, ale zároveň se zdá, že ho sčítání do značné míry potvrdí. „Kdyby se do toho (odhadovaného poklesu) započetlo i množství lidí, kteří Rusko po invazi opustili, možná už tam ten úbytek o jeden milion je teď,“ dodal k tomu Kučera.

Otázku na příčiny ruské demografické krize v případě Kučery i Majerové následovala dlouhá odpověď. Jsou totiž dlouhodobé a rozmanité.

Oba odborníci zmiňují nízkou naději dožití. Ta podle Majerové stagnovala či klesala od 60. let, načež se mírně zlepšila s Gorbačovovými protialkoholovými opatřeními v polovině 80. let. Podle Kučery se v té samé době zároveň snížil počet zemřelých, a to i proto, že v zemi „moc neměl kdo umírat“, protože do pokročilého věku nastupovaly druhou světovou válkou zredukované ročníky. Přebytek narozených byl podle něj podpořen také počátečním nadšením z tehdejším ekonomických a politických reforem.

Pak ale přišel rozpad Sovětského svazu a souběžně s ním se podle Majerové začal rozpadat východoevropský model rodiny s uzavíráním sňatků a rozením dětí v nízkém věku. Vyšší počet zemřelých než narozených pozorovaný do poloviny 90. let do jisté míry snižovala intenzivní imigrace z nově vzniklých postsovětských republik. V druhé polovině 90. let se ale ruská demografická krize projevila naplno.

Výrazně snížená životní úroveň demotivovala rodiny k plození dětí a naděje dožití u mužů se propadla až k 59 letům. Zato podle Majerové Rusku dodnes patří rekord nejnižší hodnoty naděje dožití rozvinuté země v době míru i nejvyšší mužské nadúmrtnosti (muži se průměrně dožívali o 13 let méně než ženy). „V 90. letech byli v Rusku úmrtnostní poměry naprosto zoufalé, na Čukotce byla naděje dožití u mužů dokonce nižší než 50 let,“ dodal k tomu Kučera.

V následujících letech se Rusku s krizí dařilo podle Kučery bojovat lépe, než se čekalo. „Ještě před dvaceti lety měli všichni hrůzu z toho, že Rusko bude mít do roku 2050 pod 100 milionů obyvatel, což předpovídali všichni přední ruští demografové,“ řekl odborník. Nejaktuálnější odhady OSN přitom Rusku na rok 2050 přisuzují necelých 136 milionů.

Majerová i Kučera se nicméně shodují, že Rusko už nemá moc nástrojů, jak demografickou krizi nadále zmírňovat. V nejplodnějším věku začínají převládat početně slabé ročníky, populaci postihla nejdřív pandemie, nyní válka a ani další podmínky ke zmírnění krize nepřispívají.

„V současné době je naděje dožití v Rusku u mužů o deset let nižší než v Evropě, se stále obrovským rozdílem mezi muži a ženami. Plodnost je na úrovni západních zemí, to znamená pod hranicí prosté (záchovné) reprodukce, a imigrace klesá,“ řekla Majerová. Dlouhodobě udržitelná propopulační politika se podle ní musí zakládat „na zajištění stabilních ekonomických podmínek pro rodiny a kvalitní dostupné předškolní péče“, což se Rusku dlouhodobě nedaří.

Právě ekonomické důvody či úroveň zdravotnictví a předškolní péče patří i podle Kučery mezi nejčastější důvody, kterými Rusové v průzkumech odůvodňují odkládání plození dětí.