Putin dál „brání ruský svět“. Válčit bude až do hořkého konce, říká historik

V rozhovoru zkraje března historik, filozof a publicista Petr Hlaváček řekl Seznam Zprávám, že ruská agrese pramení z tradice ruského imperialismu, který je hluboce zakořeněný v myšlení prezidenta Vladimira Putina. Ani po deseti měsících se na tom nic nezměnilo. Propaganda Rusům servíruje obrázek, podle kterého Kreml „brání ruský svět“ před „chorým“ a dekadentním Západem.

Putinův režim podle Hlaváčka sice během roku ztratil vliv v zahraničí, ale uvnitř Ruska drží moc pevně v rukou. Putin je ochotný obětovat mnohem víc a svých ideálů se nevzdá.

Západ by podle historika měl počítat s tím, že Rusko se nezmění, ani když ho Ukrajina porazí, a určitě „bude dál kousat“. „Ačkoli si to někteří naši spojenci, například Německo a Francie, stále nechtějí připustit, bylo by rozumné a vůči Rusům pedagogické, aby mezi Evropou a Ruskem vznikla nová železná opona,“ říká Hlaváček v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Posledně jste mi vysvětloval dějiny ruského imperialismu, který je podle vás hluboce zakořeněn i v Putinově myšlení, z něhož vzešla i samotná ruská invaze na Ukrajinu. Co dosavadní průběh rusko-ukrajinské války a srážka s realitou budou pro „životnost“ ruského imperialismu znamenat?

Ruská elita, která je hlavním protagonistou ruského imperialismu a kolonialismu, dostala samozřejmě tvrdou lekci. Ovšem většina občanů Ruské federace pasivně konzumuje státní propagandu, takže se nic nedozví o prohrách Ruska na Ukrajině. Naopak! Ruská státní televize vysílá nespočet propagandistických „diskuzí“, v nichž různí „komentátoři“ vysvětlují Rusům, že jejich země bojuje s NATO a dekadentním Západem.

Rusko srdnatě brání „ruský svět“, a kdyby chtělo, může ze zemského povrchu vymazat nejen Kyjev, ale třeba i Varšavu, Prahu, Londýn či Washington.

Navenek je jasné, že pro svět padl mýtus o neporazitelnosti Ruska a jeho armády. To je samozřejmě šok, neboť to sleduje nejen Západ, ale například i Čína, což je ruský pragmatický spojenec i rival. Rusko též ztrácí poslední zbytky vlivu u některých svých klientů a zřetelně je to vidět třeba u Kazachstánu, který Moskvě vypověděl loajalitu a orientuje se na Čínu a Turecko.

Jenže pro životnost ruského imperialismu v samotném Rusku to nejspíše nebude znamenat vůbec nic, poněvadž většina Rusů se o tom, že padl mýtus o ruské neporazitelnosti, ani nedozví. Mnozí to ani nechtějí slyšet nebo tomu nikdy neuvěří. V ruských médiích se pateticky klábosí o tom, že Západ je postižen smrtelnou nemocí, ve skutečnosti je choré právě Rusko a celá jeho společnost.

Co by pro věrohodnost tohoto konceptu znamenalo další pokračování ruských neúspěchů? Například rusko-americký historik Kamil Galeev hovoří o tom, že Rusko bude v případě porážky čelit separatismu a možnému rozpadu.

Zmíněný historik a publicista Kamil Galeev, mimochodem rodák z Moskvy, dobře zná dějiny ruského imperialismu a kolonialismu. Občany Ruska („Rossijaně“) nejsou jen etničtí Rusové („Russkije“), ale též další národy. A ty rovněž reflektují slabost Moskvy.

Navíc platí, že ani Rusové ze vzdálených oblastí nejsou zrovna spokojeni s kremelským centralismem. I proto opakovaně ožívá například sibiřský separatismus, jehož hlavními podporovateli nejsou původní národy, ostatně ruskou „péčí“ zdecimované, ale právě etničtí Rusové.

Nedávno jsem tady v Praze moderoval dvě třeskutě zajímavé debaty, první s ukrajinským historikem Volodymyrem Vjatrovyčem, následně druhou s ruským historikem Andrejem Zubovem. Zatímco pro Zubova, odpůrce Putinova režimu, představuje rozpad Ruska černou můru, zničení milované vlasti, Vjatrovyč to vidí naopak. Konec imperiálního Ruska by prostě znamenal dekolonizaci Eurasie a cestu k normalitě. Na otázku, jak si v budoucnu představuje vztahy Ukrajiny s ruským sousedem, ironicky odpověděl, že se těší, až tam těch sousedů bude po válce poněkud více.

Jak se s neúspěchy na Ukrajině Putin a Kreml vyrovnávají? Předpokládám, že sledujete jeho výroky. Vidíte v rétorice od začátku invaze jistý posun odněkud někam, nebo spíše konzistenci?

S nadsázkou by bylo možné konstatovat, že od Petra Velikého, který přijal titul ruského imperátora, přes Stalina coby vůdce Sovětského svazu a světového proletariátu až po Putina, který se stylizuje do role spasitele „ruského světa“, je ruská imperiální rétorika pořád stejná. Vždy jde o kombinaci výhrůžek a ublíženeckého kňučení.

Rusko přece jen brání své vitální zájmy, nikoho neokupuje, nýbrž pouze osvobozuje. Nevede agresivní expanzivní válku, ale jen obranné speciální operace. Absolutním zlem je vždy Západ, s nímž nyní Rusko pro dobro své i celého světa vede proxy válku na Ukrajině.

Konzistence panuje v programovém lhaní, v němž ovšem vždy probleskují i děsivé pravdy, k nimž na prvním místě patří absolutní neúcta ruských vládců k lidskému životu, včetně života svých poddaných. Nevíme, co se děje v Kremlu, ale myslím si, že se Putin s neúspěchy vyrovnává po vzoru svých předchůdců – je prostě paranoidní!

Z Kremlu „unikají“ zprávy, že Rusko je ochotno pro porážku Ukrajiny obětovat třeba i 300 tisíc vojáků, což má Kyjev zastrašit. Když 18. prosince Putin poslal slavnostní „vlastenecký“ videopozdrav prvnímu sjezdu Ruského hnutí dětí a mládeže, který se nakonec nekonal v Artěku na Krymu, ale v Moskvě, doslova mne z toho mrazilo. Další generace Rusů budou systematicky vychovávány v ruském imperiálním duchu, jehož součástí je i agresivní militarismus.

V předešlém rozhovoru jste zmiňoval, že Putin vlastně dopředu otevřeně invazi předestřel, ale většina lidí ho jen nebrala vážně, což byla chyba. Invaze podle vás nemusela být takovým překvapením, kdybychom naslouchali. Napadne vás něco, co v podobném smyslu přehlížíme i letos?

Už během léta, kdy se ukrajinské armádě dařila ofenziva v Charkovské oblasti a hovořilo se o jejím útoku na Cherson, se někteří vojensko-bezpečnostní analytici předháněli ve stanovování termínů, kdy Ukrajinci vytlačí Rusy ze svého území. V situaci, kdy stateční ukrajinští vojáci krváceli a přinášeli obrovské oběti, to byl falešný optimismus, který mnohdy i v Česku podrážel vůli promyšleně pomáhat, neboť mělo být přece brzy dobojováno.

Mnozí se pak smáli, když ruský tyran Putin vyhlásil 21. září „částečnou mobilizaci“, horoval pro obranu celistvosti Ruska a fantazíroval o boji proti „kolektivnímu Západu“. Jenže Ukrajina to naštěstí nebrala na lehkou váhu, velení ukrajinské armády předvídalo dlouhou opotřebovávací válku.

Pokud si z toho vzít nějaké ponaučení, pak nejspíše dvojí: Ruská státní propaganda běží na plné obrátky a intenzivně pracuje i dovnitř Ruska. Putin a jeho kremelský gang válku povedou až do hořkého konce a klidně pak porážku Rusům „vysvětlí“ jako velkolepé strategické vítězství. Podotýkám, že ani Putinův konec nebude zdaleka znamenat rozplynutí idejí ruského imperialismu.

V jaký průběh v příštím roce doufáte? Je podle vás vůbec možný nějaký „dobrý konec“ této války? Nechci se ptát, jestli je Ukrajina vojensky schopná dobýt všechna svá území zpět, ale spíše jestli je možné, aby tím válka skončila…

Na stejnou otázku jsem se nedávno ptal Jevhena Perebyjnise, bývalého ukrajinského velvyslance v Česku a nyní náměstka ministra zahraničních věcí. Nikdo rozumný nemůže vrhat do veřejného prostoru nějaké termíny, situaci ovlivňuje řada různých faktorů.

Ovšem platí, že Ukrajina by jistě byla schopná dobýt zpět všechna svá území okupovaná Ruskem včetně Krymu. A to pod podmínkou, že vojenská pomoc západních spojenců bude ještě větší a nebude rozložena do příliš dlouhých časových úseků.

Ukrajinci potřebují velké množství systémů protivzdušné obrany pro ochranu svých měst a civilní infrastruktury. Pro úspěšnou ofenzivu jsou nutné další tanky, letadla, raketomety, prostě těžká vojenská technika. Výsledkem pak jistě bude osvobození Ukrajiny a její vítězství nad Ruskem.

Jenže Rusko, byť se jeho ekonomická mizérie bude prohlubovat, ještě nebude na kolenou. Určitě bude i nadále kousat… Také proto by měly Evropa, celý Západ a svobodný svět uplatňovat i po ukrajinském vítězství vůči Rusku jakousi karanténu.

Ačkoli si to někteří naši spojenci, například Německo a Francie, stále nechtějí připustit, bylo by rozumné a vůči Rusům pedagogické, aby mezi Evropou a Ruskem vznikla nová „železná opona“. Ovšem kvůli svým běloruským přátelům bych si přál, aby za ní neskončila Bělorus, u nás stále nesprávně označovaná jako Bělorusko, ale vyloučit to bohužel nelze.