Putinovy plány. Chce zatlačit na Evropu

Moskevské velení válku proti Ukrajině zahájilo tak, jak bývá v moderních konfliktech vyspělých armád obvyklé: salvami řízených střel a leteckých útoků proti široké škále cílů.

Od října se ovšem terče ruských vzdušných útoků změnily. Největší díl úderů směřoval proti ukrajinské energetice. O důsledcích jste už nepochybně četli: pravidelné výpadky elektrického proudu, které se na Ukrajině v těchto dnech opakují, aby nedošlo ke zhroucení celé rozvodné sítě.

Hlavním cílem jsou „měkké“ energetické cíle, především rozvodny vysokého napětí. To na Ukrajině znamená rozvodny napětí 750 kilovoltů (kV) a především častější 330 kV. V noci na 27. října ruský útok například zničil či alespoň výrazně poškodil minimálně jeden z transformátorů v rozvodně u Kyjeva, který převádí napětí z nejvyšší hladiny 750 kV na 330 kV. Stanice za normálních okolností umožňuje Kyjevské oblasti účinně využívat elektřinu vyrobenou ve velkých jaderných zdrojích v jiných částech země.

Důvod je čistě praktický: elektrárny – a to i ty tepelné, tedy uhelné či plynové – bývají odolné budovy. K jejich spolehlivému zničení je zapotřebí zbraň s poměrně účinnou hlavicí.

Posloužit by k tomu mohly například Iskandery (mobilní taktický raketový systém schopný vypouštět balistické rakety krátkého dosahu, pozn. red.), ale těch patrně Rusko nemá nazbyt. Prakticky už půl roku se na bojišti objevují sporadicky.

Rusko místo toho nasazuje buď střely s plochou dráhou letu, nebo takzvané kamikadze drony. Především v případě střel s plochou dráhou letu jde ovšem o zbraně relativně slabé, tedy s malou náloží, které by tak odolné cíle – velké elektrárny – mohly poškodit pouze se štěstím.

Rozvodny naproti tomu stojí obvykle pod širým nebem, jsou tedy výrazně zranitelnější. Útoky se zaměřují na nejcitlivější části – transformátory. I při útocích na elektrárny ruští specialisté zaměřují střely právě proti transformátorům v areálu výrobny. Pokud uspějí, elektrárna je sice v principu funkční, ale nedokáže dodávat elektřinu do sítě.

Transformátory mají v síti vícero funkcí. Například převádí elektřinu putující ze zdroje z vyšší hladiny napětí na nižší. Kterou pak absorbuje místní síť, z níž odebírají elektřinu jednotliví uživatelé. Transformátory ale zvyšují také bezpečnost sítě. Pomáhají tak udržovat její stabilitu. Bez nich nemůže fungovat.

Zároveň jsou to ovšem velmi dobré „měkké“ cíle. Bývají umístěné pod širým nebem. Obsahují rovněž množství hořlavých materiálů. Není také úplně jednoduché takové zařízení nahradit nebo opravit.

Vyrábí je pouze několik firem na světě; jejich produkce trvá dlouho a jsou drahé. Objednávají se přitom obvykle přímo pro konkrétní využití, pro konkrétní trafostanici, a to s předstihem v rámci dlouho plánovaných a připravovaných akcí. „Na skladu“ jich po světě není mnoho.

Byť se tedy spojenci snaží Ukrajině všemožně pomoci, sami můžeme vidět, že napravit Ruskem způsobené škody je čím dál obtížnější. Některé části Ukrajiny, například Sumy, byly na začátku prosince více než týden bez tepla. Což není zdaleka ojedinělý případ.

Než se budeme věnovat otázce, proč Rusko zvolilo tuto strategii, popišme, jak útoky vlastně probíhají.

Zdaleka nejčastějším prostředkem, který používá, jsou řízené střely s plochou dráhou letu. Ruské síly používají eklektickou směs nejrůznějších typů střel různých generací. Objevují se jak moderní Kh-101s, včetně kusů vyrobených prakticky v posledních týdnech, tak i zbraně, které jsou na hranici životnosti. To je případ původně protilodních střel Kh-22, jejichž výroba skončila zhruba před 35 lety. Ve vzduchu nyní několikrát samy od sebe explodovaly. Použití střely s raketovým motorem na kapalné palivo, která strávila několik desítek let ve skladu, totiž není bez rizika.

Na Ukrajinu pálí nejčastěji ruské strategické bombardéry. Nepouští se vůbec do ukrajinského vzdušného prostoru. Svůj náklad vypouští z ruského území nebo ze vzdušného prostoru nad Černým mořem.

Rusko vypouští střely ve velkých vlnách. Největší čítala zhruba stovku střel. Koordinace má zvýšit pravděpodobnost, že alespoň část střel dosáhne cíle. Plánovači například využili k útokům trasy, které vedly přes vzdušný prostor Podněstří, tedy Ruskem okupované části Moldavska na západní hranici Ukrajiny, nebo těsně podél polských hranic – jak dokládá i případ ukrajinské protivzdušné střely, která dopadla na polské území.

Někteří pozorovatelé, například letecký analytik Tom Cooper, i tak ruské údery z čistě taktického hlediska nepovažují za dokonale naplánované. Například proto, že trvají moc dlouho: 17. listopadu šlo zhruba o dvě hodiny. Což dalo ukrajinské obraně víc času. A  dokonce údajně umožnilo v některých případech znovu doplnit protivzdušné baterie o nové střely, a vypálit tedy z jednoho zařízení vícero salv. Faktem ovšem je, že se ruským silám podařilo vždy dopravit alespoň část munice k určeným cílům.

Na úderech se také pravidelně podílí ruské stíhačky. Neodvažují se sice do vzdušného prostoru Ukrajiny, ale pomáhají potlačit fungování ukrajinské protivzdušné obrany. Jejich cílem bývají ukrajinská letadla, která proti přilétajícím střelám mají zasahovat.

Krytí vypuštěných střel provádí obvykle stroje MiG-31 nebo Su-35 vybavené protileteckými střelami R-37M, které mají při vypuštění z velké výšky a za vysoké rychlosti dolet téměř 400 kilometrů. Ukrajinské letectvo nic podobného ve svém arzenálu nemá a střely R-73M pro ně v poslední době představují největší nebezpečí.

V případě nasazení kamikadze dronů, tedy hlavně strojů Šáhid-136 (ruské označení je Geran-2), je strategie podobná. I ty se nasazují ve skupinách, které čítají maximálně patnáct kusů.

Byť údery proti ukrajinské energetické infrastruktuře probíhají od října, jejich příprava začala nepochybně výrazně dříve. Plánování podobných úderů trvá týdny, v některých případech měsíce. Mimochodem, díky skupině Bellingcat víme, kdo na ruské straně za přípravu úderů odpovídá; známe složení týmu, tak i adresu jeho pracoviště.

Ukrajinská protivzdušná obrana je v boji proti ruským střelám a dronům relativně výkonná – během posledních útoků se chlubila zhruba 85procentní úspěšností. Výsledky Ukrajinců se postupně lepší tím, jak lépe poznávají své protivníky a dostává se k nim modernější vybavení.

Ale ani 85procentní úspěšnost nezabrání vážným škodám. Připomeňme několik případů z nedávné doby. 15. listopadu ruské síly vypálily na ukrajinské cíle více než 70 střel a dronů různých typů. Konkrétně do blízkosti Kyjeva směřovalo šest střel, z nichž čtyři byly sestřeleny. Jedna údajně zasáhla obytnou budovu a pouze jediná dorazila k zamýšlenému cíli. Přesto po zásahu trafostanice zůstala polovina města bez proudu.

V noci z 9. na 10. až 12.listopadu Rusové vypustili 15 dronů Šáhid z východního pobřeží Azovského moře směrem na jižní Ukrajinu. Deset strojů bylo sestřeleno, pět jich ovšem zasáhlo určené lokality. A to stačilo k tomu, aby se téměř jeden a půl milionu obyvatel ukrajinské Oděské oblasti ocitlo bez elektřiny, topení a vody. Podle provozovatele místní energetické soustavy, společnosti DTEK, budou opravy trvat dva až tři měsíce.

Nedostupnost energií má vliv na řadu oblastí života. A může vést ke zvýšené migraci. Nejen v rámci státu, ale i za jeho hranicemi. Je jednodušší přežít zimu na vesnici, kde lze pálit dřevo, než v paneláku, kde jsou možnosti vlastního vytápění bez přívodu energií omezené.

A tím se dostáváme k důležité otázce: proč vlastně Rusko tuto taktiku zvolilo a jaký může mít vliv na další průběh války.

Ruské rozhodnutí zaměřit se právě na energetickou infrastrukturu nepochybně nebylo přijato jen na základě jediného důvodu. Ve hře je řada faktorů.

Bojeschopnost Ukrajiny neochromí. I když mohl hrát určitou roli v rozhodování, přímý vliv útoků na vojenské schopnosti Ukrajiny bude nejspíše malý. Nedostatek energií významně neovlivní ukrajinskou vojenskou výrobu. Přestože je zbrojní průmysl poměrně rozsáhlý a sofistikovaný, země musí do značné míry spoléhat na dodávky ze zahraničí. Byť se například podařilo konečně rozjet alespoň výrobu dělostřelecké munice. A o velkou část svých průmyslových kapacit také země přišla obsazením Donbasu.

Válečnou logistiku nenaruší. Údery do jisté míry dokázaly zkomplikovat provoz elektrifikované ukrajinské železnice. Pro dopravu vojenského materiálu jsou tedy alespoň na některých trasách nyní prioritně určeny dieselové lokomotivy – a zatím se údajně spíše žertem zmiňuje i nasazení parních lokomotiv. Těžko si představit, že by samotné bombardování elektrické sítě mohlo narušit tak důležitou věc, jakou je v moderní válce vojenská logistika.

Ukrajina musí chránit zdroje energie, síly jí budou chybět na frontě. Útoky také nepochybně změnily ukrajinské přemýšlení v oblasti protivzdušné obrany. Energetická soustava je rozsáhlá, vhodných cílů je téměř nepřeberné množství. Je tedy jisté, že Ukrajina musela část svých systémů nasadit na ochranu alespoň těch nejcitlivějších energetických cílů – a o to méně jich pak může nasadit v blízkosti fronty.

Paradox: Rusko nedosáhne na obranu protivníka. Což je ovšem poněkud dvojsečná zbraň. Oslabí se tím sice ochrana fronty, zároveň jsou ovšem ukrajinské protivzdušné systémy daleko v týlu, a tedy v relativním bezpečí. Nedosáhnou na ně drony či specializované řízené střely určené právě pro boj proti protivzdušné obraně. Nedá se tedy příliš očekávat, že by se podařilo protivníkovu protivzdušnou obranu vyčerpat, aby vlastní letadla a střely měly volnější nebe.

Zdá se pravděpodobné, že čistě vojenské zřetele asi v ruském rozhodování nehrály hlavní roli – samozřejmě pokud se v našem odhadu zásadně nemýlíme, což je jistě možné. Jaké jiné by mohly být?

Zvýšená migrace. O jednom jsme se zmínili: zvýšená míra utrpení civilního obyvatelstva může vést ke zvýšení migrace. Pokud velká část lidí kvůli nedostatku tepla, vody a dalších základních potřeb zamíří do sousedních zemí, může klesnout ochota podporovat Ukrajinu.

Tlak Západu na jednání s Moskvou. Mohlo by to zároveň zvýšit politický tlak na Kyjev, aby začal s Moskvou vyjednávat. Což by bylo pro ruskou stranu v tuto chvíli jednoznačně výhodné. Získala by tak minimálně čas k tomu, aby vycvičila mobilizované vojáky. V upřímnou vůli Kremlu k jednání a řešení konfliktu se po letech lží dá těžko věřit. A je také celkem jasné, že Vladimir Putin a jeho okolí nevnímají zatím válku jako prohranou.

Oslabení odporu vůči protivníkovi. Údery také mohou mít za cíl oslabit vůli samotné Ukrajiny k odporu. Historické příklady ovšem naznačují, že zasáhnout tímto způsobem morálku obyvatelstva není jednoduché. Bombardování nedonutilo k přehodnocení situace nacistické Německo ani Severní Koreu, kde americké bombardéry doslova srovnaly se zemí většinu měst. Anebo severní Vietnam. Ani v jednom případě výrazně intenzivnější bombardování zacílené přímo proti civilnímu obyvatelstvu nevedlo ke změně politického postoje představitelů země.

V případě Japonska, proti kterému byly nasazeny i jaderné zbraně, lze debatovat o tom, že se země vzdala právě v důsledku strategického bombardování velkých měst. Ovšem jisté to není a Japonsko bylo v podstatně horší situaci než Ukrajina. Nemělo například prakticky žádné spojence.

Ruská veřejnost ostřelování energie vítá. Kreml kampaní proti ukrajinské energetice ovšem mohl cílit i do nitra vlastní země. Její zahájení se setkalo s nadšením mezi nacionalistickou a militaristickou částí veřejnosti, kterou představuje například velká část ruských vojenských blogerů a zpravodajů. Po velkém ukrajinském úspěchu u Charkova jejich kritika Kremlu a ruského vojenského velení významně zesílila. Bombardovací kampaň pomohla ostří této kritiky částečně otupit.

V tomto ohledu je ovšem nutné znovu připomenout, že údery Rusové nepochybně začali plánovat již před „gestem dobré vůle“ u Charkova či Chersonu. Nešlo tedy rozhodně pouze o reakci na tyto události.

Byť o přesných důvodech ruského rozhodnutí zacílit útoky na energetiku můžeme víceméně pouze spekulovat, nic zatím nenasvědčuje tomu, že by Moskva s touto válečnou kampaní chtěla v dohledné době skončit.

O tom, kolik má Rusko k dispozici řízených střel, máme pouze velmi zprostředkované informace. Je jasné, že je ruský arzenál omezený. Kdyby nebyl, mohla by Moskva například nasadit další střely Iskander, které by pro podobné údery byly mnohem lepší volbou než íránské drony.

Jsou totiž podobně přesné, ovšem pro ukrajinskou protivzdušnou obranu by představovaly zásadní potíž. Systémy, které má Ukrajina k dispozici proti rychle letícím balistickým střelám – jež jsou navíc většinou vypouštěné na klamné cíle –, nemají prakticky žádnou naději na úspěch. Zároveň mají Iskandery o řád větší výbušnou hlavici než třeba Šáhidy a dokázaly by celkem spolehlivě ničit i odolnější cíle, jako jsou přímo elektrárny.

Rusko téměř určitě ještě nějaké Iskandery v zásobách má. Pro případ nouze nejvyšší. Že je nenasazuje, by mohlo naznačovat, že velení je s průběhem kampaně spokojeno. Nebo čeká na íránské zbraně stejné třídy.

Stejně tak je otázka, zda Rusku opakované bombardování ukrajinských rozvoden skutečně přinese politický či vojenský užitek.