Posttraumatickou stresovou poruchou bude trpět až pětina Ukrajinců

Než v únoru 2022 začala ruská invaze na Ukrajinu, pracoval Oleksandr jako, jak sám říká, „běžný“ psycholog. Soustředil se především na děti, dorostence a rodiny. To se však již téměř před rokem změnilo.

Dnes jezdí s dalšími lékaři, terapeuty a sociálními pracovníky po Charkovské oblasti a poskytuje často týdny izolovaným lidem psychologickou péči. V rozhovoru, který poskytl redakci Seznam Zprávy, popisuje, jak náročná je to práce. A nejen časově. Svěřil se i s tím, že by ho nikdy nenapadlo, že zažije válku jako člen týmu Lékařů bez hranic ve své rodné zemi.

Jak vypadá váš běžný den v práci?

Většinou začínáme v osm ráno. Celý tým se sejde a sdílíme pozitivní emoce a energii, abychom byli schopni pomáhat lidem v lokalitách, do kterých vyjíždíme. Pak se vypravíme do terénu s mobilní klinikou.

Naše mobilní klinika je takový minibus, kde jsou kromě psychologů i terapeuti, praktičtí lékaři, sociální pracovníci, řidič a případně bezpečnostní ochranka.

Nemocnice a ambulance jsou většinou v místech, kam jedeme, zničené, takže naši kliniku otevíráme na různých místech – v soukromém bytě, venku, v autě, zkrátka kdekoliv.

Místní na nás velmi často čekají už od rána a jsou rádi, že nás vidí. Většinou nám něco malého přinesou. Sladkosti nebo třeba i smažené brambory.

Praktici prohlížejí pacienty, předepisují léky a my psychologové poskytujeme konzultace. Nejvíce za námi chodí starší lidé a většinou ženy. Ti v obcích a na vesnicích zůstali a díky vnitřní síle a vlastní vůli dokázali přežít. Většinou trpí chronickými problémy, co mají dlouhodobě, nebo se u nich objevily nově.

S jakými psychologickými obtížemi pacientů se setkáváte nejčastěji?

Lidé trpí nespavostí, mají noční můry, jsou na tom špatně nervově, trpí strachy, chronickým stresem nebo mají akutní stresovou reakci .

Jak lidem s psychickými obtížemi pomáháte?

Většina místních v oblastech, ve kterých působíme, byla pod dočasnou kontrolou Ruska, ale dnes už opět žijí na ukrajinském území. Tito lidé si dnes připadají hlavně osamělí, cítí, že je někdo opustil, a truchlí, protože dost lidí přišlo o členy rodiny nebo o někoho, kdo jim byl blízký.

První věc, na kterou se tedy zaměřujeme, je, že s těmito lidmi jsme, sdílíme s nimi jejich bolest, posloucháme je a následně jim nabídneme pomoc. Říkáme jim, že nejsou sami a my jsme tu proto, abychom jim pomohli.

Další kroky pak záleží na konkrétní situaci a s jakým pacientem pracujeme.

Mají o vaše služby Ukrajinci zájem?

Na začátku, kdy se Ruskem kontrolované oblasti vrátily pod Ukrajinu a my začali jezdit v Charkovské oblasti do terénu, jsme na jednu mobilní kliniku měli mezi 12 až 14 pacienty.

Postupujeme tak, že když se vydáme na jedno místo a vidíme, že je psychologická podpora potřeba, po čase se vrátíme a situaci zkontrolujeme. I teď po několika měsících (od osvobození) vnímáme, že je psychologická pomoc potřeba.

Kteří lidé jsou na psychické obtíže nejvíce náchylní?

Jak jsem již zmiňoval, staří lidé a ti, co trpěli problémy už předtím. Například lidé s limitovanou mobilitou, chronicky nemocní nebo ti s psychickými potížemi.

Máte i dětské pacienty?

Měli jsme je a stále máme. Přicházejí většinou s rodiči. Přežili dobu, kdy jejich území ovládali Rusové, i fázi, kdy se Ukrajina během válečných akcí snažila získat území pod kontrolu.

Stres z války se na nich projevuje především tím, že se třeba počurávají, mají noční můry, trpí strachy, že zemřou nebo že budou nadosmrti žít v krytu.

Jak těmto dětských pacientům pomáháte?

Především skrze arteterapiii. Pracujeme s různými materiály – barevnými papíry, plastelínou – malujeme a snažíme se, aby děti vyjádřily své pocity a emoce. Třeba tím, že si vyrobí andílky, ptáčky nebo jiné postavičky, které jim mají dát pocit, že je ochrání, když například spí.

S dětmi tak děláme buď skupinové arteterapie, nebo proběhne konzultace s rodiči a dítětem a následně se třeba po týdnu zkontroluje jeho stav a možné změny.

Co je pro vás jako psychologa na vašem povolání aktuálně nejtěžší?

Pracuji sice pro Lékaře bez hranic, ale jsem taky Ukrajinec a je pro mě těžké vidět mé lidi, jak v těchto válečných podmínkách trpí. To je za mě nejnáročnější.

I my jako psychologové musíme odbourávat stres. Já například přes sport. Jinak v týmu se snažíme podporovat jeden druhého.

Jaký sport vám pomáhá?

Především běh. Kdykoliv jdu do posilovny, běhám na pásu. Až se trochu oteplí, začnu zase běhat venku.

Jaký příběh vámi jako psychologem zarezonoval nejvíce?

Příběhů, které se mě dotkly, je více. Vyslechl jsem si jich bez přehánění už stovky. Nejvíc mě ale dojímá, když přijedeme s naší klinikou a setkáme se například se starší seniorkou, která ušla pěšky kilometr nebo i víc, aby naši kliniku našla a dostalo se jí aspoň té minimální pomoci.

Tyto starší ženy za námi chodí často a nepotřebují pomoc pouze pro sebe, ale například pro své muže nebo děti, co přijít nemohli.

Ostřelování Ukrajiny ruskými jednotkami se stále týká i oblastí, které byly před časem osvobozené, včetně té Charkovské. Co lidem, kteří čelí ostřelování, radíte?

Součástí našeho setkávání s lidmi je i vzdělávání v oblasti psychologie. Když se s někým potkáme, vysvětlujeme, že jsou psychické i fyzické reakce ve vyhrocených situacích zcela normální. Pak teprve přijdou na řadu rady o tom, co by měli a neměli dělat.

Když začne ostřelování, je zásadní myslet racionálně a vyhnout se panice. Lidé by měli najít bezpečné místo, kde se ukrýt, a tím si zachránit život. Pak se mimo jiné soustředíme na kroky, které sníží riziko, že by se stavy mohly přelít do dlouhodobého traumatu.

S jakými dlouhodobými následky se budou lidé potýkat, až válka skončí?

Bude tu značný výskyt lidí s posttraumatickou stresovou poruchou. Kolem 20 procent z celé populace. Další budou trpět poruchami, depresemi, a ne vše půjde řešit s psychologem. Někteří lidé tak budou potřebovat i pomoc psychiatrů a léky.

Je otázka psychického zdraví spojená v ukrajinské společnosti s určitým stigmatem? Může válka něco na tomto faktu změnit?

Na psychické zdraví se už s menší mírou stigmatu nahlíží ještě z doby před únorem 2022. Dnes je ale na něj (psychické zdraví) kladen větší důraz. Věnujeme se mu například i naše první dáma Olena Zelenská.

Lidé už teď také vědí, že jim dokážeme pomoci. Například od svých sousedů, kteří třeba využili našich služeb, pomohli jsme jim a vidí, že to funguje. Pak si informaci předají mezi sebou a přijdou za námi.

Co budete dělat, až válka jednou skončí?

Budu dále pracovat jako psycholog, protože nutnost pomoci s duševním zdravím nepomine s koncem války. Ale možná si vezmu určitý čas pro sebe a volno.