Článek
Být novinářem v Rusku má dvě stránky. Úsměvnou – to když mi děda ze strážní budky u hotelu v Soči salutuje, protože mě zná z televize, a uklízečka stejného zařízení dokáže vyjmenovat všechny televizní kanály, kde jsem se letos objevil. A méně příjemnou, když víte, že jste v zemi trpěnou a nanejvýš podezřelou osobou ze znepřátelené země.
Několik dní po zatčení Evana Gershkoviche, reportéra amerického listu The Wall Street Journal, jsem byl v Moskvě na obědě se známým z ruského ministerstva zahraničí. Úředník mi vysvětloval, že Gershkoviche vlastně chytli oprávněně. Zajímal se o věci, do kterých prý novináři nemají strkat nos. A vůbec – západní žurnalisté jsou teď podezřelá sorta, protože když v Rusku nepůsobí klasičtí rozvědčíci, jejich roli přebírají právě novináři.
Zkraje roku proběhla neformální schůzka ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova se zahraničními novináři akreditovanými v Rusku. Nepamatuji si, že bych tam Gershkoviche zahlédl. Nicméně kolegyně z Velké Británie a Francie si šéfovi ruské diplomacie stěžovaly, že často čelí až nepříjemnému zájmu ruských úřadů.
Pro začátek máte už dostatek indicií, abyste si dokázali představit, jak se nyní pracuje zahraničním novinářům v Rusku.
Jak to má Jiří Just
- Od roku 2014 se s jistou pravidelností účastním politických show na ruských prokremelských televizních kanálech. Do pořadů si mě zvou jakožto západního novináře nebo zastánce liberálních hodnot, pokud se téma pořadu týká vztahu Ruska a Evropy, Evropy a Ukrajiny, popřípadě ruské kritiky evropských hodnot. Má účast má navodit u diváků dojem názorové plurality.
- Díky tomu, že se objevuji na ruských televizních obrazovkách, jsem v zemi – dá se říct – veřejně známou osobností.
Pár týdnů a šlus
Ruská agrese proti Ukrajině trvající bezmála 430 dní kardinálně změnila přístup Kremlu k médiím. Stačilo několik týdnů a nezávislé sdělovací prostředky v Rusku fakticky přestaly existovat. Televize Dožď, rádio Echo Moskvy, list Novaja gazeta a řada zpravodajských webů evakuovaly své novináře ze země, ti jsou nuceni působit z emigrace a překonávat blokádu (nejen) ruského režimu.
V zemi začala platit válečná cenzura. O řadě témat spojených s válkou mají nezávislí novináři zakázáno pod nepřiměřeným trestem informovat.
Za pouhý rok bylo schváleno nebo novelizováno 33 zákonů vynucujících si mimo jiné zamlčování válečných zločinů či trestajících zpochybňování oprávněnosti války. I to slovo válka může zaznít jen z úst potentátů, na které se cenzura, stejně jako na propagandistická média, nevztahuje.
Loni v prosinci ruská tajná služba FSB vydala výnos rozšiřující oblast citlivých informací o válce a válečné výrobě.
Výnos zakazuje publikovat „informace o vojenské či zbrojní činnosti Ruské federace, které by při zveřejnění mohly využít zahraniční zdroje k ohrožení bezpečnosti RF“. Takových údajů je podle ruské tajné služby 61. Patří mezi ně třeba prognózy vývoje „vojensko-strategické situace“ čili jakákoliv analytika. Ale třeba také informace o mobilizaci nebo nedostatcích, kterými trpí ruská armáda.
Jak funguje cenzura
„Celý den jsem psala text. Poslouchala jsem výpovědi svědků, prohlížela jsem si videa a fotky. Všechno, co jsem mohla napsat, jsem napsala,“ říká novinářka. Nejdůležitější je ta poslední věta. O masakru v ukrajinské Buči napsala jen to, co v podmínkách válečné cenzury v Rusku lze, aby nemusela čelit trestnímu stíhání s maximálním trestem 15 let vězení a jejím novinám nehrozila likvidace. A to znamená držet se striktně oficiální pozice ruského režimu.
Kdo nařízení tajných nebude dodržovat, ten bude minimálně ocejchován „zahraničním agentem“ – označením, které má sloužit k diskriminaci novinářů a lidskoprávních aktivistů v Rusku.
Mohlo by se zdát, že cenzura platí pro ruské novináře. Jak ukazuje případ Evana Gershkoviche, kremelská cenzura je univerzální a musí se jí řídit všichni.
Pokud budeme vycházet z toho, že americký novinář sbíral pro své články informace o ruském zbrojním průmyslu a o žoldácích z Vagnerovy skupiny a že ruské úřady považují zahraniční novináře a priori za špiony, vše do sebe nehezky zapadá…
Nemyslím si, že je jakýkoliv západní novinář ochoten hrát si na špiona a hazardovat minimálně se svou svobodou. To ale neznamená, že ruské úřady nebudou tak vnímat kohokoliv, kdo se bude ptát na to, co chce Kreml skrýt před veřejností.
Minulý týden byl na seznam zahraničních agentů zařazen Christo Grozev, bulharský novinář a hlavní investigativec serveru Bellingcat. Loni koncem září se na černý seznam dostal ukrajinský novinář Roman Cymbaljuk, který se proslavil tvrdými otázkami položenými Vladimiru Putinovi během tiskových konferencí. I to svědčí o tom, že zásahy do svobody tisku nejsou exkluzivní pro ruské žurnalisty, ale týkají se všech.
Poslední rok platí zlaté pravidlo: když ruský stát někoho označí za zahraničního agenta, tak je to v té nejlepší variantě poslední výzva k odjezdu z Ruska, případně signál, aby se „agent“ do země Vladimira Putina už nevracel.
Tresty v Rusku
Ruský soud poslal na 25 let do vězení opozičního politika a publicistu Vladimira Kara-Murzu. Podle justice se dopustil vlastizrady tím, že ve třech veřejných vystoupeních v zahraničí kritizoval ruskou vládu. Vysoký trest je dalším z řady kroků, kterými se režim Vladimira Putina snaží potlačit politickou opozici, občanskou společnost a nyní i zahraniční novináře. Obvinění ze špionáže čelí zpravodaj amerického deníku The Wall Street Journal Evan Gershkovich.
Čekání na akreditaci
Jenže ani když se budete jako zpravodaj ze znepřátelené země vyhýbat „zakázaným“ tématům, vyhráno nemáte.
Od začátku války se západní novináři musí potýkat se zkrácenou akreditací. V plastiku zavařená kartička už neplatí rok, ale pouhé tři měsíce. Ruské ministerstvo zahraničí to obhajuje tím, že ruští novináři čelí v Evropské unii a v USA také restrikcím. Má jít tedy asi o odpověď na omezení RT a jiných prokremelských médií na Západě.
Se zkrácením platnosti akreditace se váže i psychologický nátlak na zahraniční novináře. Jak mi sdělil kolega z nejmenované balkánské země, pravidelně je mu prodlužováno novinářské vízum jen pár dní před vypršení starého. A on sedí se zabalenými kufry a čeká, co bude dál. Protože co kdyby akreditaci nakonec nedostal a musel odjet domů? Cítí absolutní bezmoc.
A aby toho prý nebylo málo, pokaždé, když se vrací z ciziny do Ruska, musí absolvovat několikahodinový „pohovor“ s ruskými pohraničníky.
„Naposledy jsem s nimi seděl dvě hodiny. Ptali se mě na mou práci v Rusku, na mou zemi a různé jiné hlouposti. Připadalo mi to jako šikana. Mám oficiální akreditaci ministerstva zahraničí, mám novinářské vízum. Nechápu, čeho tím chtějí docílit?“ sdělil mi nasupeně novinář po jednom takovém povídání. Přitom není žádný investigavec a o citlivé informace se nezajímá. Je zkrátka zahraniční novinář v Rusku. A to stačí.
Aktivismus a nálepkování
Je tu ještě opačný tlak. Veřejnost si často neuvědomuje, v jakých podmínkách západní novináři v Rusku pracují. Existuje jakýsi dojem, že zahraniční novináři by měli být aktivističtí. Nepopisovat ruskou realitu, ale vytvářet zprávy, které západní veřejnost chce slyšet – o blížícím se rozpadu Ruska, o ekonomickém krachu, o Putinovi tancujícím se Smrtkou. Případně by se měli hlasitě proti ruskému režimu vymezovat. Přirozeně na vlastní nebezpečí.
Žijeme v době instantních zážitků a digitálního aktivismu. S ochotou věříme prorokům bleskurychlých vítězství a kolapsů. Zprávy z fronty musí vyvolávat emoce. Chytáme se do pasti clickbaitů. A novináři na poptávku po pokřivené realitě musí reagovat. Prostor proto dostávají zdroje, které sice vyhovují aktuálnímu diskurzu, ačkoliv nezřídka jde pouze o propagandu s opačným znaménkem.
Ale co když novináři dělají jen svou práci v rámci ruskou realitou vymezených možností?
Na francouzský televizní kanál France 24 se v polovině dubna snesla kritika za reportáž z ruského vojenského výcvikového tábora při ukrajinské hranici. Konkrétně ukrajinský zpravodajský web Ukrajinska pravda vytýká, a další světová média včetně ČTK to přetiskla, francouzské stanici, že „nepřipomíná, že Rusko rozpoutalo proti Ukrajině nevyprovokovanou agresi, a ruští vojáci v rozhovoru označují ukrajinské síly za nepřátelské“.
Analýza
Ruská propaganda po celý rok kreativně reagovala na vývoj na frontě. Pro ruské diváky vymyslela pozoruhodný newspeak, jímž přikrývá, že věci nejdou podle plánů. A nakonec nasměrovala Rusy proti hlavnímu nepříteli. A tím je Západ.
V loňském roce jsem měl možnost navštívit Rusy okupovanou Záporožskou jadernou elektrárnu. Byla by to zajímavá exkluzivita a tehdy velmi sledované téma. Nabídku jsem ale odmítl z prostého důvodu: abych nebyl v Česku stigmatizován. Nejen kvůli tomu, že by to byl press trip s ruskou armádou, ale co kdybych napsal něco, co vybočuje z aktuálního diskurzu? A mám já zapotřebí být označován za ruského švába, jako tenkrát, když jsem se veřejně postavil za zprávu Amnesty International (AI) o Ukrajině?
Jen na okraj, vývoj konfliktu dal zprávě AI za pravdu. Naopak nařčení, že lidskoprávní organizace spolupracuje s ruskými represivními orgány, se nepotvrdilo. Ale na tom už vlastně nezáleží…
Nedávno v podcastu 5:59 Ivan Pavlov, ruský advokát nyní žijící v exilu, v reakci na zatčení Evana Gershkoviche uvedl, že jde o signál pro zahraniční novináře, aby si sbalili kufry a odjeli z Ruska. Má smysl pro západní novináře dál v zemi pracovat?
Domnívám se, navzdory výše napsanému, že ano.
Myslím si, že je důležité, aby západní média v Rusku působila. Musíme vědět z vlastních zdrojů, co se v Rusku děje. Zavřít oči, dělat, že Rusko neexistuje, by byla chyba. A kvůli ruské agresi proti Ukrajině to ani nejde. Proto mě osobně mrzí, že v Moskvě je oficiálně zastoupeno tak málo českých médií – pouze dvě.
Západní média plní ještě jednu důležitou roli: ruský režim je nemůže cenzurovat a pro Rusy jsou jednou z mála možností, jak se dozvědět alternativu Kremlem šířené propagandy.
Dokud to jde, dokud tlak ruských úřadů není neúnosný, dokud nepůjde o životy, západní novináři by měli v Rusku zůstat.
