Prý křehká dívka. Nandala to mužům a jako první žena přeplavala La Manche

První světový rekord zaplavala ve 12 letech. A stala se nejmladší světovou rekordmankou. Ano, konkurence tehdy nebyla ani zdaleka tak velká jako dnes, ale Gertrude Ederle byla nepochybně výjimečně talentovaná. V 19 letech byla držitelkou dohromady 29 amerických a světových rekordů na tratích od 100 do 800 metrů.

Měla štěstí. Narodila se v roce 1905 v New Yorku, kde v té době už začínal progresivní plavecký klub. A její rodina měla chatu na pobřeží New Jersey. Tam zjistila, že je „water baby“. Plavání ji bavilo. Chtěla plavat. Plavala. I když jí lékař sdělil, že po prodělaných spalničkách může mít problémy se sluchem a že plavání to bude každopádně zhoršovat. „Měla jsem vodu příliš ráda, nemohla jsem přestat,“ vzpomínala.

Nepřestala. 6. srpna 1926 přeplavala jako první žena kanál La Manche. A jak měla ve zvyku, byl z toho světový rekord. Byla rychlejší než muži.

„Ederle byla jedním ze symbolů bouřlivých 20. let, desetiletí oddaného ve stejné míře heroismu i konzumu,“ shrnuje New York Times v textu o životě Gertrudy Ederle.

Na několik let se plavkyně stala dobovou celebritou podobně jako tehdejší největší sportovní hvězdy: baseballista Babe Ruth, boxer Jack Dempsey nebo tenista Bob Tilden. Nebo jako Charles Lindbergh, který jako první přeletěl Atlantik.

Bouřlivá 20. léta („roaring twenties“). Sociolog Thorstein Veblen měl pro tuto dekádu jinou charakteristiku: éra „okázalého konzumerizmu“. Ten s sebou přinášel ale i nové podoby svobody. Západní svět začal znovu prosperovat. Stále více lidí si mohlo dovolit nakupovat luxusní věci. A především – lidé chtěli zapomenout na hrůzostrašnou Velkou válku. Chtěli se obklopit hezkými věcmi, být bezstarostní, veselí, chtěli se bavit.

V nebývalé míře se to začalo týkat i dívek a žen. Poslouchaly jazz, chodily tančit bez doprovodu mužů, nosily volné jednoduché šaty s výrazně kratšími sukněmi, dávaly najevo, že starých pořádků mají dost.

A stále víc i sportovaly. Ještě spoluzakladatel moderních olympijských her Pierre Coubertin říkal, že pohled na sportující ženy je „nejvíce nevkusný vjem, který může zakusit lidské oko“. Na olympiádách zpočátku směly ženy závodit také jen v několika disciplínách. Ale chtěly víc.

Aniž by se o to snažila, aniž by na to byla připravená, stala se Gertrude Ederle symbolem moderní odvážné ženy. Ženy, která navíc dokáže porazit muže.

V příběhu Gertrudy Ederle se prolínají změny, které přinesla „bouřlivá dvacátá léta“ s omezeními a předsudky „viktoriánské“ éry.

Pro Ederle byla velmi důležitá proměna módy a ústup upjatosti, pokud jde o plavky. Ještě ve druhé polovině 19. století nosily ženy do vody cosi jako župan vyrobený z vlny nebo flanelu a sahající až po kotníky. Byla to dobově vyžadovaná bariéra před zábleskem nahoty byť v minimální míře. A výrobci „plavek“ dokonce vyvinuli nerezové varianty korzetů.

Při vší úctě k talentu Gertrudy Ederle – v tom by kanál La Manche přeplavat nedokázala.

První náznak revoluce v pojetí ženských plavek přinesla Australanka Annette Kellermann. V roce 1907 přijela do Spojených států předvádět své umění jako „baletka pod vodou“, byla to předchůdkyně synchronizovaného plavání.

Kellermann, která se ostatně několikrát neúspěšně pokusila přeplavat La Manche, na svých vystoupeních v USA oblékla jednodílné plavky, které už začaly připomínat plavky moderní. Ano, byly tu ještě delší nohavice, ale plavkyně měla odhalené ruce, šíji i nohy od půlky stehen.

Trend stvrdil designér Carl Jantzen, který začal vyrábět moderní plavky v roce 1916. Ale rozhodně to nešlo rychle a hladce. Ještě v roce 1919 naléhala ředitelka plaveckého klubu, v němž trénovala Ederle, na plaveckou asociaci, aby „plavkyním povolila při závodech sundat punčochy, pokud si po vylezení z bazénu okamžitě oblečou župan“.

Ani v punčochách by se přes kanál neplavalo snadno.

Ustaranost a upjatost minulé éry ale ještě stihly Gertrudu Ederle připravit o olympijský triumf. Byla favoritkou pro všechny disciplíny, ve kterých startovala v roce 1924 v Paříži. Nakonec z toho byla „jen“ zlatá ve štafetě a dva bronzy.

Za očekáváním zaostala s největší pravděpodobností proto, že byla vyčerpaná cestami na tréninky a závody. Vedení americké výpravy ubytovalo sportovkyně daleko od centra města. Nechtělo připustit, aby se dostaly do kontaktu se zkaženou „bohémskou morálkou“. A tak Ederle a její kolegyně jezdily na tréninky 5–6 hodin.

A ještě jeden, spíš komický obraz z doby „roaring twenties“. Po překonání kanálu La Manche přijal plavkyni prezident Calvin Coolidge. Označil ji za „nejlepší americkou dívku“ a pokračoval: „Překvapuje mě, že kanál dokázala přeplavat tak křehká dívka, jako jste vy.“

Gertrude Ederle byla samozřejmě svalnatá atletka, vážila 64 kilogramů. Jenže pro mocného trochu konzervativního muže té doby to prostě musela být „křehká dívka“.

Česky je to oficiálně Lamanšský průliv, tradičně spíše kanál La Manche. Anglicky je to English Channel, francouzsky La Manche. A bezpochyby je to jedna z nejproslulejších a nejdůležitějších plavebních cest. Tudy se na kontinent dostávali Vikingové. Tady Velká Británie prosadila svoji námořní dominanci a svoji zahraniční politiku koloniální supervelmoci. Tady po staletí planulo napětí mezi Francií a Británií. Je to symbol. Zhmotnění dějin. Může si téměř nahý smrtelník troufnout vyzvat tyhle dějiny na souboj?

Jako první to zkusil J. B. Johnson v roce 1872. Historici o něm mnoho nevědí, jisté je, že to vzdal po jedné hodině a třech minutách. Následovalo několik dalších nezdarů. Až 24. srpna 1875 se prvnímu muži podařilo kanál přeplavat – byl to námořní kapitán Mathew Webb.

Webb vyplaval z Doveru a na břeh vystoupil nedaleko Calais po 21 hodinách a 45 minutách. Uplaval necelých 34 kilometrů. Trasa mezi Doverem a mysem Gri Nez u Calais je nejkratší cestou přes kanál. Ale kolik kilometrů plavci skutečně urazí, záleží na počasí, na větru, na tom, jak je moře rozbouřené, jak si poradí s proudy…

Deník Daily Telegraph po Webbově úspěchu napsal: „Kapitán je v této chvíli pravděpodobně nejznámějším a nejpopulárnějším mužem na světě.“ Po návratu do Anglie ho přivítal starosta Doveru. Prohlásil: „Myslím, že v budoucnosti se nenajde nikdo, kdo by vykonal něco podobného.“ Webb podnikl turné po Británii, přednášel, besedoval a plaval.

Kanál se ale od té doby změnil. Denně tu proplují stovky nákladních i osobních lodí. A ročně až tři stovky plavců. Zájem o přeplavání kanálu je tak velký, že zájemce se musí zapsat na seznam kandidátů a čeká v průměru dva roky. K letošnímu roku ho úspěšně přeplavalo 1881 plavců. Někteří vícekrát.

Přímo notoricky známými plavci jsou na kanálu Alison Streeter (43krát) a Kevin Murphy (34krát). V roce 2019 přeplavala Američanka Sarah Thomas kanál čtyřikrát bez přestávky. Trvalo jí to 54 hodin a 10 minut. I Česko má v rekordech svůj záznam – mezi ženami je nejrychlejší Yvetta Hlaváčová. 5. srpna 2006 přeplavala kanál za sedm hodin 25 minut a 15 vteřin.

Napoprvé to nevyšlo. Gertrude Ederle zkusila kanál přeplavat už v roce 1925. Pokus skončil po osmi hodinách a 43 minutách. Lidé v doprovodné loďce si všimli, že Gertrude se nehýbe. Někdo po chvíli vykřikl: „Topí se!“ a dotkl se jí. Dotek je podle pravidel vykládán jako „pomoc“, a znamená tedy diskvalifikaci.

Gertrude byla rozzlobená a zahanbená. Vysvětlovala, že pouze odpočívala a klidně mohla plavat dál. Bála se, jak její nezdar přijmou doma. A tak to zkusila znovu.

6. srpna 1926 v sedm hodin ráno vstoupila u mysu Gri Nez do vod kanálu. Na sobě měla sportovní plavky, které si sama navrhla, tělo si potřela ovčím sádlem, na očích měla motocyklové brýle utěsněné parafínem. Kromě jejího osobního doprovodu s ní na cestu vyjeli i novináři z New York Daily News a Chicago Tribune.

Vál silný vítr, moře bylo rozbouřené. U francouzských břehů byly červené bóje – výstraha, aby se malé lodě raději nepouštěly na cestu. „Prosím, Bože, pomoz mi,“ pomodlila se Gertrude a vrhla se do vln.

Později vzpomínala, že novináři brzy dostali mořskou nemoc. Ostatní se ji snažili udržovat v dobré náladě, pravidelně jí ukazovali plakáty s nápisem typu „jedno kolo“, „dvě kola“. Za úspěch měla totiž slíbené auto.

Na anglický břeh doplavala za 14 hodin a 31 minut. Kvůli rozbouřenému moři uplavala téměř 50 kilometrů. Před ní kanál přeplavalo jen pět mužů. Nejrychlejšímu z nich to trvalo o dvě hodiny déle než Gertrudě. Mohla konstatovat: „Lidé říkali, že ženy nemohou přeplavat La Manche, dokázala jsem, že mohou.“

Už bláznivé uvítání v New Yorku, jako by se týkalo někoho jiného. Dav skandoval „Trudy, Trudy!“, v rodině jí ale vždy říkali Gertie. Stala se nakrátko součástí světa, o kterém nic nevěděla. A do kterého vlastně ani nechtěla patřit. Stala se hvězdou. Vystupovala v rámci koncertního a estrádního turné. V Hollywoodu si zahrála hlavní roli v krátkém filmu o sobě. Vydělala slušné peníze.

Později vzpomínala: „Musela jsem toho nechat. Začala jsem se třást. Byla jsem jenom uzlíček nervů. Byla jsem k smrti unavená.“ Ederle se nervově zhroutila. Navíc se jí po plavbě přes kanál výrazně zhoršil sluch.

Začala se stranit lidí, byla plachá. V 25 letech byla zasnoubená, ale nakonec svému příteli vysvětlila, že „oženit se s téměř hluchou dívkou, může být problém“. Snoubenec porozuměl a odešel. Od té doby už v jejím životě žádná vážná známost nebyla.

V roce 1933 si zlomila páteř po pádu ze schodů, několik let strávila na lůžku, lékaři jí řekli, že už nikdy nebude chodit a plavat. Uzdravila se. Společnost nevyhledávala, ale novinářům ochotně poskytovala rozhovory. Vždy jim ale říkala: „Žádnou lítost, žádné uplakané články. Jsem vyrovnaná a spokojená.“

Mnoho let učila v newyorské škole plavat neslyšící děti. Jejím živlem zůstala voda. Hřmot bouře, vlnobití a oslavy nahradilo ticho.

Gertrude Ederle zemřela 30. listopadu 2003 v 98 letech v pečovatelském domě v New Yorku.