Průlom nevyšel, boj bude dlouhý. Kyjev opustil západní teorie a válčí po svém

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ještě než se pustíme do toho, proč se Ukrajině nepodařilo postoupit víc a co to znamená do budoucna, podívejme se stručně na dosud potvrzený postup.

K tomu dochází ve třech hlavních směrech, které jsou od spuštění ofenzivy na začátku června velmi podobné. V různých fázích v nich byl postup různě rychlý, ale ani v jednom se nepodařilo prolomit hlavní obranné linie okupačních sil nebo obsadit významný strategický cíl.

Hlavním útočným směrem se zdá být po celou dobu jih. O tom se jako o nejpravděpodobnějším ostatně mluvilo už dlouho před zahájením ofenzivy. Předpokládá se, že strategickým cílem Ukrajinců je prolomit obranné linie a dostat se až k Azovskému moři, což by rozdělilo ruské území a zkomplikovalo ruské fungování a zásobování na celé Ukrajině.

Ukrajinci tímto směrem útočí jižně od města Orichiv směrem na strategicky důležité město Tokmak, kde se sbíhají zásobovací trasy, a posléze na Melitopol a Azovské moře.

Podle nejnovějších zpráv tam Ukrajina postupuje i v posledních dnech a dostala se možná až za úroveň první obranné linie, za níž zbývají další dvě. Minulý týden tam mělo dojít k velkému mechanizovanému útoku s dosud ne úplně jasnými výsledky (víc se tématu věnujeme v závěru článku).

Na statickém obrázku níže, pořízeném z mapy Institutu pro studium války (ISW), se můžete podívat na ukrajinský postup i rozmístění ruských obranných struktur. Pokud toužíte ruské obranné linie prostudovat detailně, hezky je zpřehledňuje tato mapa s odkazy na satelitní snímky jednotlivých zákopů a opevnění.

Druhý útok se odehrává jižně od Velyke Novosilky, města ležícího jen asi 80 kilometrů severovýchodně od Orichivu. Momentálně přetrvává nejistota, jestli se Ukrajincům podařilo obsadit vesnici Staromajorske. Podle některých vojenských analytiků je ale stále jasnější, že se jedná spíš o pomocný směr útoku a že hlavním směrem je ten jižně od Orichivu.

Staromajorske leží na dohled první velké linie ruských překážek a zákopů.

Interaktivní mapa Doněcké oblasti kromě vývoje bojů u Velyke Novosilky ukazuje i postupné zisky u Bachmutu. Ukrajinci tam mohou těžit z toho, že zde byla v posledním zhruba roce fronta nestálá a Rusko nemělo tolik času na přípravu obranných pozic. Zdá se, že Ukrajinci se postupnými zisky snaží obklíčit město a posléze ho získat zpět, čímž by zasadili ránu především ruské morálce. K obklíčení města je ale ještě daleko.

Na severu na linii Synkivka-Torske dochází v posledních dnech naopak k ruským útokům, dosud není jasné, s jak velkými územními zisky.

To už ale k stručnému přehledu o dění na frontě stačí. Podrobný přehled najdete v  pravidelném seriálu Seznam Zpráv Zprávy z bojiště. Přesuňme se konečně k celkovému hodnocení ofenzivy.

Napřed vyvraťme dosud se objevující představu, že donedávna Ukrajinci podnikali jen jakési „prověřovací“ útoky a pravá ofenziva začala až zhruba v posledním týdnu.

Tak to sice mohlo vypadat podle nedávných výroků o začátku hlavního útoku z úst vrcholných ukrajinských představitelů a ze zpráv amerických médií odvolávajících se na zdroje z Pentagonu. Ofenziva ale ve skutečnosti začala už zkraje června a jejím cílem bylo opravdu prorazit ruské obranné linie, nikoliv je zkoušet.

„Byl to pokus o rychlý průlom ruských linií. První fáze nebyla úspěšná. Došlo k nějakým ziskům a nedá se říct, že by celá ofenziva selhala, ale tato první fáze úspěšná nebyla. K žádnému rychlému průlomu nedošlo,“ popsal začátky ukrajinské ofenzivy vojenský analytik Rob Lee v podcastu War on the Rocks, kde s dalším americkým expertem na ruskou armádu Michaelem Kofmanem popisoval své dojmy z nedávné společné návštěvy ukrajinského bojiště.

Na značnou vyčerpanost z těchto útoků, která rovněž potvrzuje, že byly míněny naprosto vážně, upozornil v článku ze série „vojenských brífinků“ i deník Financial Times. „Postupem na jihu země na začátku tohoto léta Kyjev podle západních a ukrajinských představitelů ztratil téměř pětinu techniky dodané zeměmi NATO pro tuto operaci,“ napsal deník. Pokračoval svědectvími ukrajinských vojáků, kteří se této první fáze ofenzivy zúčastnili.

Například Sultan, člen speciální jednotky, si deníku postěžoval, že jeho tým určený pro boj v týlu nakonec musel bojovat jako obyčejná pěchota, aby pomohl „zaplnit díru“ v řadách nových, na Západě nově vycvičených brigád. Ty podle vojáků vyzpovídaných deníkem měly „těžké ztráty“, čelily „tvrdšímu odporu Rusů, než se čekalo“ a hodně z nich bylo „nepřipravených“.

Na špatný výkon nových ukrajinských sil vycvičených v zemích NATO upozornil i Kofman. Vojáci se podle něj během pár měsíců sice mohli naučit ovládat západní techniku a mohli mít i ucházející úroveň individuálních schopností, jednotkám ale podle něj chyběla soudržnost a schopnost fungovat koordinovaně jako tým. Výsledkem podle něj bylo, že nové síly, které měly k dispozici modernější západní techniku, měly horší výsledky než oddíly se zkušeností z předešlých bojů, ale starou sovětskou technikou. Západní technika jako taková se přitom podle něj osvědčila jako „velmi odolná“.

„Myslím si, že můžeme říct, že výkon většiny z nich byl slabý, u některých dokonce velmi slabý. Jsou to nové jednotky, které měly jen pár měsíců výcviku a byly poslány do velmi těžké a riskantní mise,“ řekl Kofman v nejnovějším díle podcastu War on the Rocks.

To ale nebyl jediný problém.

Ukrajině se podle analytiků nedařila ani koordinace operací na úrovni velení. Na to kromě Kofmana s Leem upozorňuje například i Franz-Stefan Gady z Mezinárodního institutu pro strategická studia, který byl ještě spolu s ukrajinským expertem Konradem Muzykou součástí výzkumného „výletu“ analytiků přímo do dějiště ofenzivy. Ukrajinské síly si podle něj neosvojily schopnost vést tzv. vševojskový či kombinovaný boj ve větším měřítku.

Vševojskový boj, je volný překlad anglického pojmu combined arms operation, kterým se označuje operace, do níž se současně zapojuje vícero složek armády. V článku pro The Economist Kofman s Gadym uvádějí, že první fáze ofenzivy ukázala, že Ukrajina je tohoto způsobu boje, jakým by do útoku podle svých doktrín měly jít západní země, schopná maximálně na úrovni roty. Velení tedy podle nich nedokáže sladit pěchotu, obrněnou techniku, artilerii a další složky k současné a plynulé akci, pokud v ní mají operovat víc než nízké stovky lidí.

A to na proražení ruských obranných linií evidentně, alespoň v první fázi ofenzivy, nestačilo.

Důvod je samozřejmě třeba hledat i na druhé straně. Rusko bylo totiž velmi dobře připravené.

Řada věrohodných svědectví uvádí, že obzvlášť velké problémy Ukrajincům působí ruské miny. Toto jsou například citace ukrajinského vojáka pro BBC: „Normálně naše odminovací technika (*typicky konstrukce před obrněným vozidlem, která má spouštět miny v bezpečné vzdálenosti od vozidla) vydrží až čtyři exploze. Rusové ale vrší miny na sebe, aby mohli ničit naši odminovací techniku. Je to velmi těžké, protože min je prostě moc.“

Rusko navíc nově používá i na dálku odpalované miny proti pěchotě. Podle svědectví vojáků dochází k tomu, že Ukrajinci například zaútočí na zákop, o kterém se domnívají, že je držen Rusy, jakmile do něj ale vlezou, zákop je na dálku odpálen. Zdroj BBC k tomu řekl, že poprvé vídá v ukrajinských řadách víc zranění způsobených minami než artilerií.

Podle Leeho Rusko jednoduše odmítlo udělat stejnou chybu dvakrát. „Využívají miny velmi efektivně. Je to reakce na to, co se stalo loni v září v Charkovské oblasti. Tam Rusové podcenili ukrajinské schopnosti protiútoku, neměli víc linií, byli příšerně koordinovaní, neměli miny a zákopy. To, co vidíme teď, je ruská reakce na Charkov,“ řekl analytik. Momentálně Rusko používá miny ještě ve větší míře, než doporučuje oficiální doktrína.

Role min byla mimochodem podle Leeho velká už při chersonské ofenzivě, a i přestože se o tom nemluvilo, mohla být jedním z hlavních důvodů, proč se Rusku podařil relativně bezbolestný ústup přes Dněpr.

„Ruská armáda měla na jihu měsíce a měsíce na to, aby se zakopala. Je tam zakopaná na úrovni celé divize a brání podle doktríny,“ řekl Kofman. Na jihu má ruská obrana tři linie a nezdá se, že by neměla dostatek rezerv pro případ prolomení jedné z nich.

Rusové jsou podle analytika také připravení k protiútokům a kromě hustých minových polí mají už v předních liniích dostupné velké množství protitankových střel, podporu ze vzduchu v podobě dronů (většinou používaných jako sebevražedné) Lancet-3 i útočných helikoptér. A za sebou připravené pozice pro ústup.

Podle nejskeptičtějších hlasů se na Ukrajině možná právě ukazuje, že přesvědčení západní vojenské teorie, že zákopy a opevnění v moderní válce kvůli přesnosti nových dalekonosných zbraní a satelitním snímkům prozrazujícím přesné lokace obranných prvků nejsou tak dobrou obranou, není správné. V nedávno publikovaném textu to namítl David Betz z válečných studií na londýnské King's College, podle něhož by si západní armády při pokusu o proražení ruských obranných linií vševojskovým manévrem vedly dost možná ještě hůř než Ukrajina.

Na řešení otázky, jestli jsou skutečně „staré dobré“ zákopy, bunkry a překážky nakonec o hodně efektivnějším způsobem obrany, než se předpokládalo, a jak by na to měla reagovat vojenská teorie, bude nicméně jistě ještě čas. Ofenziva ještě neskončila.

Ukrajina v její druhé fázi kvůli výše zmiňovaným překážkám poměrně rychle přešla od pokusů prolomit linie vševojskovým bojem ke strategii útočení po malých skupinkách pěchoty, odhalování pozic nepřítele a pozic jeho artilerie a následným dělostřeleckým úderům na ně. Tedy k Ukrajině dobře známému postupnému vyčerpávání nepřítele.

Analytici uvádějí, že se Ukrajině v poslední době, zřejmě i díky americké kazetové munici, dostávalo převahy v klasické artilerii (palbě z houfnic, nikoliv z raketometů) a na ruské straně je podle Kofmana znát, že se municí šetří. Je ale otázkou, jak dlouho se to Ukrajině a jejím spojencům podaří držet.

Kofman tento druh boje popisuje jako postup malých pěších skupin tzv. „from tree line to tree line“, tedy od jednoho pásu stromů (v ukrajinské krajině typicky mezi poli nebo jiným druhem otevřeného terénu) ke druhému. V momentě, kdy se podaří projít minové pole, se ale Ukrajinci většinou ocitnou pod palbou, či dokonce protiútokem, a jelikož za sebou stále mají minové pole, veškerou další munici a zásoby k nim nelze dopravit jinak než tou samou cestou pěšky.

Tento způsob boje podle analytiků snížil poměr ztrát, ale je pomalý.

Jak se v hodnocení ofenzivy blížíme současnosti, jsou informace víc a víc mlhavější a je stále těžší pojmenovávat, co se na bojišti děje. Minulý týden bylo sice oficiálně vyhlášeno cosi jako hlavní útok ofenzivy, ale dosud není úplně jasné, do jaké míry šlo o indikátor začátku nějaké nové fáze.

Jak už jsme popsali v posledních Zprávách z bojiště, současně s tím sice zřejmě opravdu došlo k většímu útoku na jihu od Orichivu, který zahrnoval i značné množství obrněné techniky. Ten ale z toho, co se dosud objevilo, zřejmě neskončil žádným významným prolomením hlavní ruské obranné linie a těžko říct, jestli ho chápat jako návrat k taktice vševojskového boje, nebo jako ojedinělý pokus, na který znovu naváže pomalá vyčerpávající fáze.

Analytici nicméně od nadějí na rychlé prolomení obrany vševojskovým bojem odrazují a sázejí na pokračování táhlého vyčerpávajícího boje. Podle Kofmana s Gadym bude momentálně pro země NATO nejlepší Ukrajinu co nejlíp podpořit v tomto stylu boje a dál už se nesnažit ho měnit podle vlastních standardů.

„Ukrajinská ofenziva zdaleka neskončila a opotřebovávací taktika Ukrajině už v minulosti dobře posloužila. Nová vlna útoků sil druhého sledu teď testuje ruskou obranu, aby zjistila, jestli už opotřebení dosáhlo svého účinku. Západ Ukrajině pomůže nejlíp tak, že podpoří její styl boje,“ stojí ve společném článku obou autorů.