Mladá Ruska použila proti režimu jeho vlastní zbraň. Musela utéct ze země

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Bylo léto 2019 a v Moskvě probíhaly rozsáhlé protivládní demonstrace, které skončily zatčením více než tisíce lidí.

Tehdy sedmnáctiletá Olga Misiková si během jednoho z protestů sedla před skupinu těžkooděnců a začala nahlas číst z ruské ústavy. Čin, který se před pěti lety stal symbolem tichého odporu, změnil mladé ženě život.

„Vše, co se stalo potom, a to, kde jsem teď, se stalo díky tomu dni. Za prvé jsem potkala spoustu lidí, se kterými bych se jinak nesetkala. Nic jsem neplánovala. Neplánovala jsem, že z toho vznikne něco velkého. Já jsem se vždy zúčastňovala různých demonstrací a mítinků a prováděla jsem menší akce. Ale vše, co se stalo, bylo zcela náhodné,“ vypráví pro Seznam Zprávy.

V té době zuřily v Rusku jedny z největších demonstrací. Nepovolené protesty spustilo rozhodnutí úřadů nezaregistrovat většinu nezávislých kandidátů do voleb do moskevské Dumy. Tehdy se o místo ucházeli také lidé z okolí dnes již zesnulého opozičního předáka Alexeje Navalného.

Během protestu policejní jednotky proti demonstrantům brutálně zasahovaly a stovky lidí pak skončily za mřížemi. Před shromážděním bylo zadrženo několik předních opozičních vůdců.

Tehdejší manifestace jen předznamenaly další vývoj ruské „demokracie“. Misiková sama tenkrát deklarovala, že její protest nebyl jen o nadcházejících volbách: Měl upozornit na odklon od postsovětské ústavy, která ukazuje na práva ruského lidu.

„Po jednom rozhovoru mi někdo řekl, že jsem nastavila určitý trend, že teď začala být ústava konečně in. Je to cool a hustý vůbec ústavu používat. Tehdy to vedlo k přemýšlení o tom, že nemusíme něco hned měnit, že jen stačí dodržovat zákony, které již jsou,“ vysvětluje dopady svého aktivismu Misiková.

„Naslouchali tomu i lidé, kteří byli apolitičtí. Protože dřív si velká část ruské populace myslela, že na demonstrace chodí jen radikálové, ale když viděli, že to, co se děje, je v rozporu s ústavou, tak to pro ně to byla určitá kognitivní disonance. Teď bohužel v ruské ústavě proběhly určité změny a dnes bych se dokonce styděla ji číst nebo z ní citovat,“ doplnila.

„Olga obdivuhodně pokračuje v tradicích našich disidentů, kteří měli takový slogan, že člověk musí respektovat svou ústavu,“ říká pro Seznam Zprávy k činnosti mladé aktivistky historička a spoluzakladatelka dnes již zakázané ruské lidskoprávní organizace Memorial Irina Sčerbakovová.

Od té doby byla Misiková ještě několikrát zatčena, než ze země odešla. V říjnu 2019 ji úřady zadržely během demonstrace na Rudém náměstí, o rok později pak při organizaci protestu na podporu propuštění aktivistů, které režim vinil z příslušnosti k teroristické organizaci.

Nakonec i ona, podobně jako další lidé, kteří nahlas nesouzní s oficiální linkou režimu, stanula před soudem. Aktivistka čelila obvinění z vandalismu, když na podporu politických vězňů vyvěsila transparenty na zábradlí před moskevským okresním soudem a poté postříkala červenou barvou bezpečnostní kabinu před budovou generálního prokurátora.

Za pár dní ji uprostřed noci policie zatkla a odvezla na stanici. Policisté s ní podle jejích slov nikdy nezacházeli špatně, ale odepřeli jí přístup k lékaři, když řekla, že se cítí špatně.

Ve své závěrečné řeči u soudu v kauze vandalismu trvala na tom, že se během let svého aktivismu nikdy nebála. Soud jí uložil trest domácího vězení na více než dva roky.

„Často se mě ptají, jestli se nebojím. Spíš lidé ze zahraničí než ti v Rusku, protože neznají specifika našeho života. Neznají ten pocit beznaděje, který na sebe bereme s mateřským mlékem. A právě ten pocit beznaděje ochabuje všechny známky strachu a infikuje nás naučenou bezmocí. Jaký má smysl se bát, když na tobě nezávisí tvoje budoucnost,“ řekla tehdy u soudu.

Zatímco tenkrát ještě Misiková doufala, že dostuduje na Moskevské státní univerzitě žurnalistiku a bude se podílet na informování v zemi, podmínky to neumožnily. Po skončení jejího trestu se stále více setkávala s tlakem ze strany policie a nakonec ze země uprchla.

Dnes žije v exilu a snaží se předávat své zkušenosti s aktivismem. Pro mnoho členů ruské opozice se Misiková i pro svůj přístup stala symbolem nové generace Rusů, kteří jsou umlčováni represivním režimem.

A ačkoliv by se chtěla do své země vrátit a pokračovat, uvědomuje si, že to pravděpodobně ještě dlouho nebude možné.

„Stačilo by mi, kdyby přišla amnestie politických vězňů a kdyby Rusko bylo bezpečné. V tom případě bych se vrátila. Nevím, jestli bych tam chtěla zůstat, nebo ne. Protože kdyby to bylo za 10 let, nevím, co bude se mnou nebo se zemí samotnou,“ říká.

„Ideálně by se samozřejmě měly změnit hodnoty země. Rusko není jen režim, ale jsou to lidé a jejich hodnoty. Vidíme, že když začala válka, tak ji mnoho lidí podpořilo. Nevím, jestli bych chtěla zůstávat s těmito lidmi ve stejné zemi,“ vysvětluje aktivistka.

„Ale pokud by tohle skončilo, ráda bych se vrátila. Samozřejmě úplně ideální by bylo, kdyby to byla demokratická země, kde by probíhaly nezfalšované volby. To by byl ráj,“ uzavírá.