Putin má při šíření válečné propagandy mocného spojence, hlavu ruské církve

Začátkem listopadu 2009 se v hlavní knihovně moskevské Lomonosovovy univerzity sešli zástupci třetího shromáždění Fondu Ruský svět, nadace založené prezidentem Vladimirem Putinem a jeho vládou, která má za úkol šířit povědomí o ruské sounáležitosti v zahraničí.

Se slavnostním projevem vystoupil nejvyšší představený ruské pravoslavné církve, moskevský patriarcha Kirill.

Zdůraznil, že pojem „ruský svět“ se nemůže omezovat na hranice Ruské federace, ale zahrnuje i státy, které přijímají ruskou duchovní a kulturní tradici jako základ své národní identity, jako jsou Ukrajina, Bělorusko nebo i Moldavsko.

„Základem ruského světa je pravoslavná víra, kterou jsme našli ve společné kyjevské křtitelnici,“ řekl patriarcha v narážce na rozhodnutí kyjevského knížete Vladimíra, který na konci 10. století přijal křesťanství.

V době, kdy Kirill pronášel tato slova, za sebou ještě neměl ani první rok v nejvyšší církevní funkci. Už tehdy se však odlišoval od svého předchůdce, patriarchy Alexije II., který si udržoval od politiků odstup. Pod Kirillovým vedením se z pravoslavné církve stal ideový pilíř Putinova režimu.

Po ruském útoku na Ukrajinu, který moskevský patriarcha nejenže bezvýhradně podpořil, ale navíc se mu snažil dodat jakési církevní ospravedlnění, přišel Kirill o důvěru milionů ukrajinských věřících a čelí ostré kritice z celého světa. Zařazení jeho jména na sankční seznam Evropské unie tento týden dokládá, že přinejmenším na Západě je už považován spíše za agitátora Kremlu než za duchovního.

Z některých komentářů o Kirillově kolaboraci s Kremlem vzniká dojem, že ruští pravoslavní lídři působili téměř vždycky jako prodloužená ruka státu. Realita je ale složitější.

„Současná církevní podpora Kremlu není nevyhnutelná ani předurčená, ale jde o záměrné rozhodnutí, kterému je třeba porozumět,“ zdůraznil ve své nedávné analýze Scott Kenworthy, odborník na dějiny pravoslaví z Miamské univerzity.

Připomněl, že už vládci v Byzanci a středověkém Rusku prosazovali myšlenku, že církev a stát by měly jednat v „symfonii“. Během staletí se však jejich vztahy proměňovaly. Tragickou kapitolou prošly během sovětské éry, kdy bylo náboženství tvrdě potíráno a desítky tisíc duchovních skončily v gulazích.

Vladimir Putin se v prvních letech po svém nástupu na prezidentský post s církví příliš nesbližoval. Postupně ale docenil, že se ruské pravoslaví může stát základním kamenem postsovětské identity.

Od nástupu Kirilla se sepětí mezi Kremlem a pravoslavím postupně utužovalo. Nový patriarcha byl obratný a stát mu vyšel vstříc. Církev dostala zpět majetek, na veřejných školách byla zavedena výuka náboženství a v ozbrojených silách nastoupili vojenští kaplani.

Kirill nepomohl jen s rozvíjením myšlenky „ruského světa“, která měla utužit vazby s rusky mluvícími lidmi po celém světě a posílit vliv na Bělorusko, Ukrajinu a další postsovětské státy. Putinův režim získal v moskevském patriarchovi také partnera, který pomohl definovat a prosazovat důležitou ideologickou složku jeho režimu.

Jejím základem se staly „ruské tradiční hodnoty“, které Kirill často vyzdvihoval oproti kritizovanému západnímu liberalismu, individualismu nebo posilování práv sexuálních menšin.

„Pravoslaví se stalo jedním z ústředních pilířů Putinova obrazu národní identity,“ konstatoval profesor Kenworthy. Připomněl, že diskurz „kulturních válek“ o tradiční hodnoty navíc přilákal Putinovi příznivce v zahraničí, včetně některých konzervativních protestantských kazatelů ze Spojených států.

Klíčový zlom ve spolupráci církve a Kremlu nastal po roce 2011, kdy se v Rusku rozšířily masové protesty proti volebním podvodům. Kirill zpočátku vyzýval vládu k dialogu s demonstranty, ale později nabídl Putinovi bezvýhradnou podporu v jeho třetí kandidatuře na prezidentský úřad. Vyzdvihl stabilitu během jeho vládnutí ve srovnání s chaotickými a ekonomicky bezútěšnými 90. léty a označil ji dokonce za „zázrak od Boha“.

Spojenectví následně upevnila kauza feministické punkové kapely Pussy Riot, která v únoru 2012 uspořádala v moskevské Katedrále Krista Spasitele výstřední vystoupení na protest proti Kirillově podpoře ruského vládce. Putin vykreslil Pussy Riot a opozici jako představitele dekadentních západních hodnot a sebe jako obránce ruské morálky, včetně pravoslaví. Následující měsíc Putin získal v prezidentských volbách přes 63 procent hlasů.

Kirillovo nadbíhání Kremlu se však nakonec obrátilo proti jeho záměru, aby církev hrála stmelující roli v zemích, které podle něj patří do „ruského světa“.

Po roce 2014, kdy Rusko anektovalo ukrajinský poloostrov Krym a podpořilo boje separatistů v Donbasu, začal patriarcha ztrácet autoritu u věřících na Ukrajině. Na jejím území se přitom nacházela skoro třetina všech farností ruské pravoslavné církve.

Mezi ukrajinskými věřícími zesílilo volání po odtržení od Moskvy. V roce 2018 duchovní hlava pravoslavného křesťanství, konstantinopolský patriarcha Bartoloměj souhlasil se vznikem nezávislé neboli autokefální ukrajinské pravoslavné církve.

Moskva odmítla novou církev uznat a přerušila kvůli tomu vztahy s Konstantinopolí. Část duchovních a věřících se sice od ruské církve oddělila, velká část jich nicméně zůstávala Kirillovi věrná.

Podporou letošní ruské invaze si však Kirill na Ukrajině znepřátelil i do té doby věrné následovníky. Stovky duchovních jeho církve podepsaly dopis, podle něhož by měl patriarcha stanout před mezinárodním církevním soudem.