Proč tu není muzeum otroctví? Ptají se v americkém centru obchodu s lidmi

/Od našeho zpravodaje v New Orleans/

„Všimněte si té architektury – uprostřed je hlavní vchod a po stranách dva vstupy pro otroky. Jakmile začnete vnímat tyhle drobné detaily, nemůžete nevidět, jak bylo otroctví zabudováno do celého systému,“ vykládá průvodkyně Kelsey na ulici před Domem rodiny Hermannových a Grimaových v srdci starobylé Francouzské čtvrti skupince návštěvníků, kteří přišli na zdejší „urban enslavement tour“, prohlídku, jež staví do centra zájmu i vyprávění nikoli někdejší majitele této historické nemovitosti, jak tomu bylo dlouhé roky předtím, ale otroky, kteří jim sloužili.

Prohlídka vznikla na základě pečlivé rešerše a odborných konzultací teprve předloni a je jednou z mála svého druhu, které jsou v někdejším hlavním městě obchodu s otroky na americkém Jihu dostupné.

Otroctví si lidé běžně spojují hlavně s plantážemi, kterých bylo samozřejmě i v New Orleans a jeho okolí víc než dost (a pohled do života zotročených lidí působivě zprostředkovávají už léta i na Whitney Plantation ani ne hodinu cesty proti proudu řeky Mississippi), ale městské prostředí nebylo tímto fenoménem o nic méně poznamenané.

Dokonce lze s jistotou prohlásit, že bez otrocké práce by město New Orleans v podobě, jakou známe, vůbec nevzniklo.

To se samozřejmě vztahuje i na dům na adrese St. Louis Street 820, který si tam v roce 1831 nechal postavit v Německu narozený obchodník Samuel Hermann. Ve dvoře domu nechybí – jako u drtivé většiny ostatních takových staveb – tzv. slave quarters, místnosti pro otroky, kteří tu obstarávali veškerou potřebnou práci.

Představa, že se ve městě měli zaručeně lépe než na plantáži, přitom nemá oporu v realitě. Mimo jiné proto, že byli pod neustálým dozorem a po ruce 24 hodin denně. I tak se ale mnozí z nich – stejně jako Maria, jejíž příběh v rámci prohlídky Kelsey vypráví – pokusili o útěk.

„Instrukce v průvodním listu k jejímu prodeji praví, aby ji a jejího syna Jamese (děti otroků nějakou dobu zpravidla zůstávaly s matkou, po dovršení 10 let věku ale byly považovány za dospělé a mohly být prodávány samostatně) nový majitel držel alespoň 200 mil od New Orleans vzhledem k tomu, že se opakovaně pokusila o útěk, a tak je třeba zpřetrhat jakékoli sociální vazby, které si ve městě vytvořila,“ říká mladá průvodkyně. Dodává, že se otrokům, kteří byli při pokusu o útěk chyceni, také často vypaloval na kůži cejch, zde konkrétně v podobě liliového květu, který se používá jako symbol New Orleans a Louisiany už od založení města a kolonie francouzskými kolonizátory.

I když zavedení prohlídky inspirované životy zotročených lidí v Domě rodin Hermannových a Grimaových lze označit za přelomový počin, nejde o první případ, kdy některá z muzejních institucí v New Orleans systematicky zpřístupňuje veřejnosti životní příběhy zdejších otroků.

Za zmínku stojí např. výstava Purchased Lives (Koupené životy) mapující obchod s otroky v New Orleans v 19. století, kterou v roce 2015 uspořádala Historická sbírka New Orleans. Setkala se s velkým návštěvnickým zájmem, získala cenu Americké asociace pro státní a místní dějiny a dala vzniknout dvěma učebním modulům, které následně pro svou výuku přejala řada škol.

Historička a kurátorka zmiňované výstavy Erin Greenwald je také podepsána jako autorka pod vydařeným audioprůvodcem tematizujícím obchod s otroky v New Orleans, který je volně dostupný jako aplikace pro mobilní telefony. Šlo vlastně o příspěvek k oslavám třístého výročí založení města v roce 2018, respektive snahu vyjít vstříc hlasům, které volaly po adekvátní připomínce role, jakou v historii města otroctví sehrálo.

Město za tím účelem také ustavilo komisi, která k jubileu připravila projekt rozmístění šestice nových pamětních desek na historických místech New Orleans tak či onak spojených právě s obchodem s lidmi.

Je ale šest desek, v některých případech spíš destiček, opravdu adekvátním způsobem, jak si takový fenomén připomínat? Shana M. griffin (malé písmeno v příjmení si píše úmyslně), zdejší socioložka, historička, feministická aktivistka a umělkyně, která se ve svých výzkumných i uměleckých projektech věnuje především historii i současnosti rasové nerovnosti a různým jejím projevům ve veřejném prostoru, si to nemyslí.

„Třeba té desky na protějším břehu si ani nevšimnete, pokud ji vyloženě nehledáte,“ říká mi a mávne při tom přes široké koryto řeky Mississippi směrem k přístavišti trajektu ve čtvrti Algiers, kde se nachází pamětní tabulka připomínající, že zhruba v těchto místech byli počátkem 18.století drženi lidé zavlečení sem z Afriky, než byli následně prodáni na některé z otrokářských aukcí. Bronzová destička s osmi řádkami textu je z neznámého důvodu zapuštěna přímo do chodníku, což ji opravdu do značné míry zneviditelňuje.

Shana M. griffin sdílí názor, že mnohem důstojnější a funkčnější připomínkou otrokářské minulosti New Orleans by bylo zřídit ve městě tematické muzeum.

Takové výzvy tu zaznívají už několik let a postavila se za ně i řada odborných kapacit. Například Lawrence Powell, profesor historie z Tulane University: „New Orleans znamenalo před občanskou válkou pro obchod s otroky v USA zhruba totéž, čím je voda pro život – drželo k tomu všemu klíč,“ prohlásil Powell v rozhovoru pro zpravodajsko-analytický server The Lens.

Zdejšími aukcemi prošlo podle Powella na cestě na bavlníkové a třtinové plantáže amerického Jihu víc zotročených lidí, než kolik jich bylo do celé Severní Ameriky dovezeno po dobu trvání transatlantického obchodu s otroky. Ten byl sice roku 1808 americkým Kongresem zakázán, na domácí půdě to ale naopak nastartovalo skutečný boom obchodu s lidmi. A žádné jiné město na to nebylo tak připravené jako New Orleans, kde bylo zdokumentováno nejméně 52 různých míst, kde probíhaly dražby.

„Ten obchod byl tak všudypřítomný, že (pro zřízení případného muzea) je těžko vypíchnout jedno konkrétní místo,“ říká Powell a podotýká, „zatímco např. v Richmondu ve Virginii, dalším významném otrokářském trhu, se s lidmi obchodovalo v ústraní, v New Orleans se s tím nijak netajili. Skoro jako by se v tom celé město vyžívalo.“

Ostatně, za dražbami lidí se sem sjížděli zblízka i zdaleka nejen jejich aktivní účastníci, ale i diváci a turisté, pro které šlo o svéráznou atrakci.

Pro lidi v 21.století nicméně představa trhů, kde se lidské bytosti prodávají jako věci, může být dost složitá. Do rozpaků se člověk snadno dostane už při pohledu na různé dobové listiny a písemností, které tuto praxi – a vůbec celý systém otroctví – dokumentují.

Ve speciálních sbírkách univerzitní knihovny na Tulane University najdete např. předtištěné účtenky, kam se jen doplňoval počet pořizovaných otroků a jejich křestní jména (příjmení jim nedávali), pasy, bez kterých otroci nesměli opustit pozemek majitele, doklady k hypotéce na koupi otroků atd.

Nepřípadný pocit, který při tom člověk zažívá, je ale přesně to, s čím by muzeum otroctví mělo podle zastánců jeho zřízení cíleně pracovat.

„Uvidět znamená uvěřit,“ komentovala to v již zmiňovaném článku na serveru The Lens Carol Bebelle, spoluzakladatelka a ředitelka Ashé, místního centra (afroamerické) kultury a umění. „Když se podaří skrze vypovídající detaily, popisy a obrazy mučících nástrojů, nebezpečné práce a tvrdých životních podmínek zotročených lidí zpřítomnit minulost, má to potenciál vyvolat krizi svědomí, která nám pak může pomoct vidět věci jasněji. Včetně spojitostí naší neslavné minulosti se současnou realitou.“

S tím se plně ztotožňuje i Shana M. griffin. „Návštěva muzea může být neskutečně silný zážitek, může vás to doslova zlomit. Mě se to stalo při návštěvě Muzea dědictví (od otroctví k vězeňskému systému) v Montgomery v Alabamě. Během pěti minut jsem brečela,“ říká.

A i když je podle ní smutné, že se New Orleans nechalo v tomto směru předběhnout, věří, že je tu dost prostoru (a velká potřeba) pro vícero takových institucí. O tom, kde by mělo případné muzeum otroctví v New Orleans stát, prý ale zatím nepřemýšlela.

V New Orleans se každopádně potvrzuje pravdivost otřepaného rčení, že bořit je snadnější než tvořit.

V posledních několika letech tu na poli vyrovnávání se s otrokářskou a segregační minulostí udělali větší pokrok odstraňováním pomníků z veřejného prostoru než jejich stavěním. Šlo vesměs o sochy vedoucích představitelů Konfederace, v niž se v roce 1861 spojily státy otrokářského Jihu a svedly ze svého pohledu neúspěšnou válku s abolicionistickým Severem.

Z piedestalu se před nedávnem poroučely sochy prezidenta Konfederace Jeffersona Davise, vrchního velitele konfederačních vojsk generála Roberta Leea nebo generála P. G. T. Beauregarda, který stál za některými z řídkých vojenských vítězství Konfederace.

Město je nechalo odstranit v roce 2017. Podobné návrhy zaznívaly i dřív, vždy ale byly zamítnuty s odkazem na to, že jde o součást historického dědictví amerického Jihu. Když ale v roce 2015 mladý stoupenec nadřazenosti bílé rasy postřílel v kostele v Charlestonu devět Afroameričanů, odhodlali se na radnici v New Orleans k rezolutní akci – odstranili nejproblematičtější sochy a ustavili komisi pro přejmenování místních názvů spojených s Konfederací a jejími představiteli.

Reportáž televize WWLTV ukazuje, jak pomník i jméno generála Leea zmizely z New Orleans:

A tak se tu dnes místo po bulváru Jeffersona Davise jezdí a chodí po bulváru Normana C. Francise, dlouholetého rektora historicky afroamerické Xavier University, a kruhový objezd dříve známý jako Lee Circle, uprostřed něhož se nachází parčík se sloupem, na němž 133 let stávala generálova socha, se loni vrátil k historickému označení Tivoli Circle a jeho zatravněný vnitřek dostal nové jméno Harmony Circle na výraz přání pěstovat harmonické vztahy mezi všemi komunitami tohoto etnicky pestrého města.

Poněkud kostrbaté řešení se nicméně samo stalo předmětem kritiky a nejspíš potrvá hodně dlouho, než Lee Circle coby významný orientační bod ve městě vymizí i z běžné řeči.

„Dekonfederatizace“ veřejného prostoru ve městě přitom zdaleka není úplná, na zmiňovaném bulváru Normana C. Francise se například dál nachází památník jiného velitele konfederačních vojsk, generála Alberta Pikea.

A doslova za rohem od Tivoli Circle nerušeně funguje Confederate Memorial Hall, pamětní „síň slávy“ konfederační armády, kde si návštěvníci mohou prohlédnout jednu z největších existujících sbírek konfederačních uniforem, praporů, dobových zbraní a dalších exponátů včetně osobních předmětů generálů Leea, Beauregarda či Jeffersona Davise (to vše je, pravda, skryto zrakům neplatící veřejnosti za zdmi této cihlové budovy, která na první pohled vypadá jako kostel).

Velmi specifický problém při vyrovnávání se s vlastní minulostí pak v New Orleans řeší již zmiňovaná Tulane University, někdy přezdívaná „Harvard Jihu“. Jde o jedinou z elitních amerických univerzit, která se ze státní vzdělávací instituce přeměnila na soukromou. To se stalo na základě štědrého finančního daru, který v roce 1882 učinil Paul Tulane, obchodník z New Jersey, s cílem zlepšit kvalitu vyššího vzdělávání v New Orleans, kde před občanskou válkou vydělal obrovské jmění (v té době tam ostatně na otroctví zbohatla celá řada lidí a region ve 40. letech 19. století vedl celoamerickou statistiku v počtu milionářů) a k němuž nadále choval vřelé city.

Tulane byl zároveň nejštědřejším individuálním podporovatelem Konfederace v New Orleans a také zapřisáhlým segregacionistou. Což se odrazilo i v podmínkách jeho daru, který vedl k přejmenování Louisianské univerzity na Tulane University (či Tulaneovu univerzitu, chcete-li). Tulane totiž ve svém darovacím aktu dal jasnou instrukci, aby sumy v objemu 363 tisíc dolarů bylo využito k „podpoře a povzbuzení vzdělávání a intelektuálního a morálního povznesení bělošské mládeže“. A to se také dělo až do roku 1963, kdy na Tulane přijali první černošské studenty. Webové stránky Tulane přitom o „bělošské mládeži“ v Tulaneově odkazu taktně (nebo takticky?) mlčí a citují jen část o podpoře a povzbuzení.

„Je to pokrytectví. A bohužel ne jediné, kterého se vedení univerzity dopouští,“ říká Wash Fields, (nebinární) student*ka Fakulty veřejného zdraví vedoucí na Tulane Studentskou organizaci proti rasismu (SOAR). Ta na kampusu pořádá už roky tzv. procházky pravdy, kde se zájemci dozvědí leccos ze starších i novějších dějin univerzity, kterými se škola rozhodně nechlubí. SOAR mimo jiné dlouhodobě volá po přejmenování budovy, která nese název po někdejším louisianském kongresmanovi (a nepokrytém rasistovi) Felixi Edwardu Hébertovi.

Ten v roce 1979 své alma mater věnoval sumu 440 tisíc dolarů, která měla pokrýt renovace kampusu, za což po něm škola „na věčné časy“ pojmenovala budovu, kde dnes sídlí katedra historie a afrických studií. Už tehdy přitom proti této protislužbě existoval značný odpor v řadách studentů, kterým vadil Hébertův odmítavý postoj ke zrovnoprávnění Afroameričanů. Na 500 jich podepsalo protestní petici, tehdejšího rektora Sheldona Hackneyho to ale nezviklalo: „Myslím, že je velká chyba snažit se uplatňovat politická kritéria na přijímání darů,“ prohlásil tehdy.

Podobný postoj, zdá se, zaujímá i současné vedení univerzity, které na jednu stranu vysílá signály, že propagování rasistických myšlenek je pro Tulane University zcela nepřijatelné, ale zároveň nechce nést finanční náklady, jaké by si „dehébertizace“ kampusu zřejmě vyžádala.

V zákulisí už totiž proběhla jednání s Hébertovou rodinou, ta ale trvá na plnění závazku ze strany univerzity a v opačném případě žádá vrácení daru (samozřejmě v dnešní hodnotě). A tak je i – přes jasně daný příslib vedení školy situaci vyřešit – dál ticho po pěšině.

„Co na to říct? Peníze jsou pro ty, kdo dnes univerzitu vedou, evidentně důležitější než ideje,“ krčí rameny Wash Fields, ale dodává, že svou kampaň za přejmenování Hébertovy budovy SOAR rozhodně nevzdá a dál hodlá tulaneský establishment konfrontovat. Může se ostatně spolehnout na podporu pedagogů z katedry historie.

Ti v létě roku 2020, když Amerikou otřásaly protesty hnutí Black Lives Matter, vyvěsili z oken svých kanceláří banner, kterým budově neoficiálně přiřkli název Gwendolyn Midlo na počest této v New Orleans narozené historičky otroctví a africké diaspory (její práce o Afričanech v Louisianě tu má bezmála kultovní status), jež sama na Tulane studovala a také jako mladá politická aktivistka ve městě organizovala meziuniverzitní a mezietnický odpor proti segregaci.

Jako protiváhu k Hébertovi lze sotva vymyslet vhodnější jméno.

Zároveň se to potkává s voláním po větším důrazu na připomínání odkazu otroctví v New Orleans.