Proč tolerujeme homofobii? Následující řádky obsahují drastické detaily

Po dobu, kdy Evropě myšlenkově téměř monopolně vládlo křesťanství, byli homosexuálové považováni za odporné, nebo rovnou za smrtelné hříšníky. Společnost je zavrhovala, trestala, popravovala.

Ano, nebylo to tak černobílé, byli i středověcí intelektuálové, kteří se postavili na obranu homosexuálů – třeba Anselm z Canterbury, ale nebylo jich mnoho. A nemůžeme tu zacházet do detailů.

Podstatnější pro nás nyní je, jak se k homosexualitě stavěl a staví moderní svět, svět vědy. Kolem poloviny 19. století se začíná formovat okruh lékařů, které bychom mohli moderně nazvat sexuology. Termín homosexualita poprvé použil maďarský psychiatr Karoly Benkert v roce 1869. Nahradil tak dosud používané označení „sodomie “ či „pederastie“.

V roce 1886 vyšla kniha Richarda von Krafft-Ebinga „Psychopathia Sexualis“, v níž autor popisuje mužskou homosexualitu jako degenerující jev a homosexualitu ženskou považuje za duševní poruchu, kterou zapříčinila „mozková anomálie, která je projevem dědičného chorobného stavu centrální nervové soustavy a funkčním příznakem degenerace“.

Ano, byla to velká vykročení k osvícenému věku. Už to není smrtelný hřích, není to na popravu. Je to psychická choroba a degenerace.

Je to na léčení.

Od 19. století se homosexuálové stali předmětem seriózního vědeckého výzkumu. Zjednodušeně asi takto: tyhle degenerované, nenormální nemocné bytosti jsou mezi námi. A my jsme moderní tolerantní svět. Už je nechceme zavírat do věznic, natož popravovat. Zkusíme přijít na to, co za jejich úchylkou stojí. A zkusíme je vyléčit.

Zpočátku to mělo podobné rysy jako hypotéza italského vědce Cesara Lombrosa o „vrozené zločinnosti“. Lombroso byl přesvědčený, že „rodilého zločince“ je možno poznat podle některých tělesných prvků, především podle tvaru lebky.

Zkoumáním odlišností těl homosexuálů a heterosexuálů se zabýval například berlínský lékař Arthur Weil. Jeho hypotéza byla – podobně jako u Lombrosa – opřena o teorii, že psychické vlastnosti se odrážejí na vnějším vzhledu. Pokusil se tedy najít tělesné charakteristiky homosexuálů. Objevil, že u homosexuálních mužů jsou boky v poměru k ramenům širší. Tyto závěry ale další výzkumy nikdy jednoznačně neprokázaly.

Důležitější byla každopádně léčba. Podívejme se stručně na nejpopulárnější terapie. Pomineme přitom pokusy, které prováděli lékaři v nacistických koncentračních táborech. I tak je třeba upozornit, že následující řádky obsahují drastické detaily.

Metoda averzivní. Homosexuálním „pacientům“ se při sexuálních fantaziích podávaly léky vyvolávající zvracení, případně byly používány elektrické šoky.

LSD léčba. Metoda charakteristická pro 60. až 70. léta 20. století. V této době se usuzovalo, že příčina vzniku homosexuality pochází z nepříjemných zážitků prožitých v dětství. „Pacientovi“ se podávala droga LSD. Droga vyvolala fantazie, s jejichž pomocí se měl odreagovat a zbavit se nepříjemných pocitů ze zážitků z dětství.

Stereotaktická metoda. Chirurgický zásah do mozkových center řídících sexualitu. Při využití této metody bylo poměrně vysoké riziko úmrtnosti nebo poškození zdraví „pacientů“.

Kastrace.

Dörnerova metoda. Ženám byly během těhotenství podávány vědecky vyvážené dávky hormonů, které měly zajistit, že z plodu vyroste heterosexuál.

Stačí? Stačí!

Policejní razie v baru Stonewall v New Yorku začala brzy ráno 28. června 1969. A stala se jedním ze zlomových bodů v dějinách emancipace homosexuálů. Gayové a lesby toho teroru a té šikany už prostě měli dost.

Razie ve Stonewallu byly běžné. Podobně jako v jiných „gay and lesbian“ barech. Homosexuálové byli podle zákona a i vědy považováni za podezřelé a nemocné, slušná společnost se jich stranila, coming out znamenal pád na okraj společnosti, do prostředí občanů druhé kategorie. A tak bary, ve kterých se homosexuálové scházeli, většinou vlastnila mafie. Tahle „úchylka“ byla ještě v 60. letech vytlačena do sféry zločineckého světa.

Není tedy divu, že policisté byli v těchto barech častými hosty. Ale tehdy 28. června ve Stonewallu ten pohár už přetekl. Lidé, kteří se shromáždili kolem baru, začali protestovat. A potom se začali i bouřit. A policisty napadli.

Protesty pokračovaly několik dnů, pozornost jim věnovala celostátní média. Práva homosexuálů se stala podobně podstatnou součástí veřejné diskuze, jako práva Afroameričanů nebo protest proti válce ve Vietnamu.

28. června 1970 se v Los Angeles konal první pochod Gay pride.

„Přiznat homosexualitu před okolím znamenalo vystavit se četným potížím, opovržení, pracovně právním důsledkům. Utajovat ji zase přinášelo život v obavách. Člověk se mohl stát obětí vydírání,“ říká Adam Drda, autor scénáře dokumentu Život s cejchem.

Fotografka Libuše Jarcovjáková v dokumentu popisuje policejní zátah na homosexuály. „Pamatuju si úplně neskutečnou razii u Jiráskova mostu. Pracovní den, odpoledne. Most obsypaný čumily, nábřeží obsypané čumily,“ vzpomíná fotografka. „A pozorují, jak policisti vyvádějí ze záchodků skupinu asi osmi mužů. Byli to normálně vypadající chlapíci s aktovkami. A policisti je všechny perlustrovali. Ta demonstrace, jak tam všichni stojí, vyrovnaní v řadě, to bylo něco tak strašně ponižujícího. A s tímto účelem to taky bylo děláno.“

Homosexuálové tehdy neměli mnoho možností, jak se stýkat bez pocitu strachu a hrozby ponížení a odmítnutí. V Praze byly dva podniky, které sehrály roli předchůdců moderních gay barů. Restaurace U Petra Voka nedaleko křižovatky Anděl a T-club blízko Jungmannova náměstí.

„Jeden kamarád mě pozval k Petru Vokovi,“ vzpomíná Libuše Jarcovjáková, která později v baru nafotila unikátní fotografie ze života homosexuálů za normalizace. „Byla tam úžasná uvolněná atmosféra, moc se mi tam líbilo. Připadalo mi, že tam ani tak nejde o to, aby člověk přišel někoho sbalit. Ale o to, aby se mohl alespoň pár hodin chovat svobodně, aby mohl být sám sebou.“

Homosexuální pohlavní styk nebyl od roku 1961 v Československu trestný. Ale ideologové ho považovali za kaz, který do socialistické společnosti nepatří. A běžným lidem především chyběly informace. A zkušenosti. Homosexuálové byli z veřejného prostoru „uklizeni“ podobně jako hendikepovaní.

„Lidé nevěděli nic, prostě nic,“ říká v dokumentu František Bloudek. „Mysleli si, že žít jako homosexuál je osobní rozhodnutí, že si člověk může vybrat. Nerozuměli ničemu.“

A Jana Kociánová shrnuje: „Měla jsem celý život sen, že někam přijdu, třeba do zaměstnání, a všem řeknu: ‚Já jsem lesba.‘ A oni řeknou: ‚No, a co?‘ A dnes už se to děje a já z toho mám ohromnou radost.“

Ukázky z práce Libuše Jarcovjákové:

Sen Jany Kociánové se opravdu naplňuje. Tolerance společnosti vůči homosexuálům, respektive vůči LGBT+ lidem a menšinám obecně roste. Podle průzkumů CVVM například klesl za posledních 20 let počet lidí, kteří by nechtěli mít za souseda homosexuála, ze 42 % na 11 %. Ale…

Často vychází Česko v mezinárodních srovnáních jako „nejvíce ateistická země na světě“, nicméně manželství pro homosexuální páry uzákoněné nemáme. Takový zákon platí ve 34 zemích světa. Dokonce i v některých z těch, které jsou tradičně přísně katolické – ve Španělsku, Brazílii, Argentině.

V Česku po léta naráží „manželství pro všechny“ na odpor konzervativních politiků, především těch z KDU-ČSL. Ti prosazují, aby Ústava uznala jako jedinou možnost manželství svazek mezi mužem a ženou. Nejateističtější země světa.

Děje se to, ale v některých kruzích to jde zvláštně pomalu, nebo vůbec ne. Papež František, kterého i mnozí ateisté uznávají jako empatickou osobnost se sociálním cítěním, v nedávném rozhovoru prohlásil, že zákony, které postihují homosexualitu v některých částech světa, jsou „nespravedlivé“, nicméně opětovně potvrdil učení katolické církve, podle kterého je homosexuální chování hřích.

Oficiální stanovisko vatikánské Kongregace pro nauku víry zní, že Bůh sice nikdy nepřestává žehnat žádnému ze svých synů, hříchu ale žehnat nemůže.

Ano, už i církev a křesťanští politici se přiklonili k modernímu pojetí: Na popravu nebo na vězení to není.

Ale žehnat tomu?

Trochu zlobně, ale velice výstižně popsala problém tolerance nikoli vůči homosexuálům, ale vůči církvím americká spisovatelka a novinářka Kate Cohen v článku pro Washington Post. Sbor v jednom z kostelů v Albany nabídl jejímu dvanáctiletému synovi, aby zpíval během bohoslužeb. Byť vychován jako ateista, nebyl proti. Měl ale zásadní otázku: Je tato církev pro manželství homosexuálů?

Ukázalo se, že není a syn ve sboru nezpívá. A jeho matka se v komentáři zamýšlí nad tím, jestli nejsme vůči křesťanům příliš tolerantní. Jestli neoslavujeme každý malý pokrokový krůček, jako když František řekne, že homosexualita by neměla být trestná. Ale copak žijeme ve středověku? Proč tolerujeme tak vlivné instituci, že hlásá předpotopní názory? Je v nás tak hluboko uložená tradice, nějaká úcta, byť jsem třeba ateisté?

„Není to tak dávno, kdy mnohé americké křesťanské instituce obhajovaly otroctví. Citovaly z bible, z Listu Efezským: Otrok slouží svému pánu,“ píše Cohen. „Bojovaly tehdy proti integraci černochů, proti smíšeným manželstvím a tvrdily, že je to přání Boha… Politika homofobie je stejná – snad jen s tím rozdílem, že ji lidé ještě stále přijímají.“

Podle autora tohoto textu má Kate Cohen pravdu. Tu perspektivu je třeba otočit. Moderní společnost by spíše než otázky tolerance vůči LGBT+ lidem měla řešit otázky tolerance vůči středověkým názorům vlivných náboženských institucí.