Proč to Putin dělá? Chce velké Rusko a dát lidem „dárek“, říká historik

Proč se ruský prezident Putin rozhodl brutálně napadnout Ukrajinu? Se sílící agresí, přibývajícími civilními oběťmi, výhrůžkami atomovými zbraněmi nebo ostřelováním jaderné elektrárny v Záporoží se zdá, že šok celého světa se jen prohlubuje a odpovědět na tuto otázku je stále těžší.

Podle historika a filozofa Petra Hlaváčka, který se vztahem Ruska k Evropě zabývá řadu let, je nutné interpretovat Putinův režim s ohledem na tradice ruského imperiálního myšlení, nejen na sovětskou éru. „Je třeba poslouchat, co Putin skutečně říká, co tím sděluje obyvatelům Ruské federace i nám na Západě,“ říká odborník v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Bezpečnostní analytici podle něj chybovali, když Putinovu historizující rétoriku považovali za floskule. K pochopení Putinových kroků je podle Hlaváčka potřeba zkoumat ideové zdroje, z nichž tento „nový Hitler“ vychází.

Putinovo myšlení se podle vás opírá o tradice ruského imperialismu. Co to vlastně znamená?

Běžně se mluví o americkém nebo britském imperialismu a obecně o západním kolonialismu, ale ruský imperialismus je v určitých kruzích zleva i zprava poněkud vynecháván. Přitom má velkou tradici, napájí se z různých zdrojů a svobodný svět ohrožuje až dodnes. Jeho základním kamenem je bezpochyby to, že se Moskevská Rus dostala ve 13. století pod nadvládu Zlaté hordy, která byla součástí brutální mongolské veleříše. Jako křesťanská země s převážně slovanským obyvatelstvem si sice uchovala evropské mimikry, ale ve skutečnosti se stylem vládnutí stala Asií.

Když v 15. století padla Zlatá horda, začala Moskva napodobovat a rozvíjet její agresivní a expanzivní styl. Navíc si po pádu Konstantinopole čili „druhého Říma“ v roce 1453 přisvojila úlohu „třetího Říma“. Pravoslavní Rusové se začali považovat za „vyvolený národ“, který je svou výjimečností předurčen k vítězství nad špatnými křesťany na Západě i muslimských Orientem. Zkrátka ke světovládě.

Jak se ta imperiální expanze projevovala?

Jedním z ruských imperiálních triků bylo „sbírání ruských zemí“ v okolí. Moskevský velkokníže se prohlásil carem a nakonec imperátorem. K tomu došlo v roce 1721 za Petra Velikého, kdy stát dostal i nové oficiální jméno – Ruské impérium. Už nikoliv Rus, ale Rusko („Rossija“) se rozrůstalo prostřednictvím expanzí, anexí a okupací, zotročováním národů Sibiře a Kavkazu. Záhy ukrajovalo i z území polsko-litevského státu a Osmanské říše. Vrcholem bylo panování Kateřiny Veliké, která směrem k Černému moři vybudovala takzvané Novorusko a po vítězné válce s Turky anektovala roku 1783 Krym. A také se aktivně podílela na dělení Polska. Eurasijské koloniální impérium bylo dotvořeno.

Koloniální a imperiální představa, že Rusko plní civilizační misi vůči Asii a zachraňuje nebo pohlcuje dekadentní Evropu, se rozvíjela i v 19. a 20. století. Zatímco Puškin ironicky hlásal, že Rusko je součástí Evropy jen díky omylu geografů, Dostojevskij označoval Evropu pohrdavě jako hřbitov. Eurasijské Rusko mělo být „kontinentem“ budoucnosti. Panslavismus byl jen takticky skrývaným ruským imperialismem a Sovětský svaz se choval jako původní impérium v marxistickém převlečníku.

Následky spojení těchto tradic v putinismu sledujeme v přímém přenosu v podobě války Ruska proti Ukrajině.

Proč vůbec tato idea přežívá i dnes, tři desítky let po rozpadu SSSR?

Už jsem to naznačil. Sovětský svaz se sice formálně hlásil ke komunistické ideologii a internacionalismu, ale brzy se proměnil v maskované Ruské impérium. Když se roku 1941 rozpadla Stalinova družba s Hitlerem a nacistické Německo napadlo sovětského spojence, kremelský tyran obnovil velkoruskou šovinistickou rétoriku. Všechny národy Sovětského svazu byly v nějaké míře vystaveny rusifikaci, a to i Bělorusové a Ukrajinci. Ztráta sovětsko-ruských gubernií ve střední Evropě v roce 1989 a rozpad Sovětského svazu v roce 1991 byl největším geopolitickým zázrakem 20. století – Pro Čechy, Slováky, Poláky, Maďary, pobaltské národy a další.

Jenže podle Putina to byla katastrofa – pro imperiálně smýšlející Rusy. Rusko cítí „ponížení“, a tak se Putin už před lety vydal na válečnou stezku, aby k Moskvě připoutal někdejší gubernie. Právě této jeho brutální snaze nyní Ukrajinci statečně čelí.

Hlásil se k tomu Putin otevřeně už od počátku nástupu k moci, nebo šlo o postupný proces?

Počátky Putinovy vlády byly rozpačité, Rusko bylo v roce 2000, kdy se stal prezidentem, velmi slabé. Mělo sice jaderné zbraně, ale ekonomicky i vojensky to byl chaos. Putin nastavoval Západu laskavou tvář, konsolidoval Rusko, likvidoval oponenty a utahoval šrouby.

Myslím, že se jeho politický profil přiostřil v čase čínského koronaviru, kdy se tento letošní sedmdesátník dostal do izolace. Už zde není vládce obklopený kremelským gangem, občas přezdívaným „politbyro“. Putin se stal osamoceným tyranem, jemuž ani nejbližší okolí ze strachu neříká pravdu.

Samozřejmě o tom víme jen málo, dění v Kremlu je zastřeno oponou. Ale podle ruského historika Andreje Zubova, s nímž jsem v pravidelném kontaktu, se izolovaný Putin, trpící obavou z covidu, až příliš začetl do nejtemnějších spisů ruských politických myslitelů 19. a 20. století. Snad uvěřil tomu, že je nový ruský imperátor, který musí zaútočit na Ukrajinu a vyhlásit válku Západu. Je v tom něco děsivého!

A proto dobře poslouchejme, co Putin říká. Bezpečnostní analytici chybovali, když Putinovu historizující rétoriku považovali za floskule. Putina je třeba chápat jako někoho, kdo v sobě spojuje snad všechny tradice ruského imperiálního myšlení, nejen toho sovětského. Putin není velký státník ani geniální vojenský stratég, je to eklektický ideolog.

Takže šlo útok Putinova Ruska na Ukrajinu předvídat?

Nechci působit jako rozumbrada, ale jakmile se během obsazování Krymského poloostrova objevily řeči o Krymu jako kolébce ruského pravoslaví, bil jsem na poplach, zatímco mne různí diplomaté přesvědčovali, že jde jen o psychologickou válku a k anexi Krymu Ruskem nedojde.

Když se loni na jaře začala kolem Ukrajiny rojit ruská vojska a Putin publikoval text o historické jednotě Rusů, Ukrajinců a Bělorusů, bylo mi jasné, že nejde o rétorické cvičení. Znovu jsem byl umravňován, ať se chovám jako historik, nikoliv hysterik. Západní veřejnost si pak ani nevšimla, že Rusko v podstatě pohltilo Bělorusko. A v únoru letošního roku zazněly Putinovy výroky zpochybňující národní svébytnost Ukrajinců a ukrajinskou státnost. Bylo jasné, jak chce Putin postupovat.

On sám byl nejspíše přesvědčen, že šokovaný Západ bude reagovat liknavě. Už teď ale můžeme říct, že se přepočítal, protože neočekával tak tuhý odpor Ukrajinců.

Bylo možné vnímat náznaky Putinovy agresivity a expanzivnosti už před anexí Krymu v roce 2014?

Jistě! Třeba druhá válka v Čečensku, vlastně na území Ruska, se za premiéra a posléze prezidenta Putina stala v roce 2000 genocidou. Fotografie vybombardovaného Grozného obletěly celý svět.

Klíčový zahraničněpolitický signál přišel v roce 2008. Tehdy na summitu NATO v Bukurešti doufaly Gruzie a Ukrajina v akční plán přípravy jejich vstupu do Aliance, což bylo reálné. Jenže na souběžném setkání NATO–Rusko proti tomu Putin silně protestoval, takže se Gruzii a Ukrajině zavřely například kvůli Německu dveře. Kremelský vládce pochopil, že může konat, a ještě téhož roku podnikl invazi do Gruzie a ruská vojska obsadila Abcházii a Jižní Osetii.

Francouzský prezident Nicolas Sarkozy, jehož země tenkrát předsedala Radě EU, se rozjel do Moskvy, aby vyjednal mír. Přistoupil na to, že se tiskovka s Putinem konala bez vlajky EU, jako by žádná EU, jíž Francie předsedala, neexistovala. Spolu oznámili dohodu, kterou Rusko dodnes nedodrželo. Putin pochopil, že plán na rozval Ukrajiny je také možný. Jenže Ukrajina je velké sousto. Po anexi Krymu a válce na Donbase následovaly sankce, které kdekdo zejména v Evropě obcházel.

Vysvětlili jsme si, v čem spočívá ruský imperialismus. Mám ale pocit, že tady zůstává nezodpovězená otázka, proč Rusko expanduje i v případě, kdy mu to přináší víc problémů než zisků. Proč to Putinovi nevadí?

Naše západní logika, že se některé věci nedělají, když se takzvaně nevyplatí, v Rusku, nejen v časech putinismu, neplatí. Rusko má samozřejmě obrovské ekonomické problémy, zcela závisí na světových cenách ropy a plynu. I proto Putin servíruje Rusům „dárky“, které většině společnosti dělají radost, protože slouží představě o velkém Rusku jako globální velmoci. Jásat nad tím, že „máme Krym“, „máme Donbas“ nebo „děláme pořádek v Sýrii“ bylo bohužel spontánní.

Putin tak navazuje na ruskou imperiální tradici, když přemýšlí teritoriálně – nechce šířit jen ruský vliv, chce zabírat území. Nárok Ruska na Ukrajinu zněl jasně v Putinových projevech před invazí.

Pokud na začátku války vyhlásil, že cílem je „demilitarizace“ a „denacifikace“ Ukrajiny, připravme se na to, že dosud vlastně neúspěšné Rusko bude stále brutálnější. Pravdou je, že onu „demilitarizaci“ a „denacifikaci“ by potřebovalo především Rusko. Jenže je těžké odhodit tradici pěstovanou stovky let.

Ruské školství, které se také mentálně militarizuje, vtlouká dětem do hlavy, že Rusko je historicky nejúspěšnější světovou velmocí, která nikdy nebyla poražena. A lidé tam tomu věří a jsou na to hrdí – nechme stranou intelektuály a akademiky. Také u nás na Západě panuje přesvědčení, že na Rusko si nelze troufnout, a proto jej nesmíme provokovat. Jenže jak nedávno upozornil diplomat a můj kolega Jaroslav Kurfürst, ruské dějiny jsou ve skutečnosti spíše sledem prohraných válek než vítězství. Samotní Rusové, ať už fandí Putinovi, nebo ne, jsou nyní diví z toho, co se děje na Ukrajině.

Ten útok měl být pravděpodobně jen vyvrcholením ruské informační války proti Ukrajině – do země se nahrne masa vojáků a vojenské techniky a ukrajinské vedení a obyvatelstvo se hrůzou složí. A to se nestalo. Z ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, herce a komika, se v těchto dnech stal státník a lídr, zatímco z Putina, který si hrál na drsňáka krotícího šelmy, je naopak tragikomická postava.

Hodně se mluví o tom, že Putin je ve stále větší izolaci, také vy jste to zmínil. Co to může znamenat pro další vývoj ruské války proti Ukrajině?

Putinovi bude letos 70 let, což možná urychluje jeho snahy, jak se zapsat do ruské historie jako válečný hrdina a velikán. Jenže vyděsil i Rusy a pro většinu světa je válečným zločincem. Z Ruska se mu vytvořit nové impérium nedaří, země na to prostě nemá ani ekonomicky, ani demograficky. Rusko vymírá a za rohem číhá jeho jediný „spojenec“, komunistická Čína. Putin se bojí o své zdraví a možná i o svůj život – proto ty zvláštně dlouhé stoly.

Nejsem psycholog, ale záznamy Putinových vystoupení v Kremlu už připomínají paranoidního Hitlera z berlínského bunkru. Historie se samozřejmě nikdy neopakuje a vést různé paralely je sice možné, ale ošidné. Jenže když jsem viděl video, na němž Putin oznamoval rozkaz k uvedení jaderného arzenálu do pohotovosti, zdálo se, že šokován není jen okolní svět. Ministr obrany Sergej Šojgu a náčelník generálního štábu Gerasimov se tvářili podivně, snad ani netušili, že takový příkaz přijde a co by v Putinově pojetí mohl znamenat.

Putin se projevuje jako „nový Hitler“, ovšem s tím rozdílem, že má jaderné zbraně. A ruská vojenská doktrína počítá i s použitím takzvaných taktických jaderných zbraní, pokud by byla, jak říkají, ohrožena existence Ruska jako takového. A to lze v krizové situaci interpretovat různě. Naštěstí to není tak, že by Putin někde mačkal červené tlačítko, ten proces je složitější. V jeho okolí jsou pragmatici, kteří milují luxus a moc, tak doufám, že selže tradiční ruská poslušnost. Stát se však může cokoliv. Taktická jaderná bomba nezničí svět, ale z povrchu zemského vymaže třeba jedno velkoměsto.

Odpovědnost Putina, jeho okolí, ale i ruské společnosti je v těchto okamžicích obrovská. Útokem na jadernou elektrárnu v Záporoží navíc ruská armáda ukázala, že se neštítí vůbec ničeho. Musím jen připomenout, že ve všech ruských tancích a stíhačkách nesedí Putin, ale konkrétní ruští vojáci. Pokud mají aspoň trochu svědomí, měli by se vzbouřit, byť jim za to bude hrozit válečný soud a kulka. Líto mi jich není, stejně jako Rusů ve frontách u bankomatů. Náš soucit by měl mířit k ukrajinským civilistům, ženám a dětem. A náš obdiv ke statečným ukrajinským vojákům.

Myslím, že je třeba bombardovat Rusko – informacemi. Aby se co nejvíce Rusů dozvědělo, co se děje. Je totiž odporné, jak v posledních letech informovala třeba ruská státní televize o Ukrajincích, které v „diskusích“ líčila jako „nacistická monstra“, a tak je v očích příslovečných „obyčejných Rusů“ odlidšťovala. Je nutné, abychom Rusům pomohli k probuzení z jejich tradičních imperiálních snů.

Jak moc je Putin mimo, když říká, že ukrajinský národ neexistuje a že ukrajinština je jen dialekt ruštiny?

Je to sprostá lež, která je ovšem součástí té ruské imperiální tradice, která hlásá tezi o trojjediném velkoruském národě, jehož jádrem jsou Rusové a k němuž jako svého druhu folklorní skupina patří i Ukrajinci a Bělorusové. Tato lež je i součástí útoku na Ukrajinu. Putin de facto anektoval Bělorusko, a teď se snaží srazit na kolena Ukrajinu.

Je to trochu podobné tomu, jako kdyby Poláci tvrdili, že Češi a Slováci nejsou samostatné národy, a protože kdysi byli pod žezlem polských Jagellonců, musí být připojeni k velkému Polsku.

Co se týče jazyků, tak ukrajinština i běloruština zní víc jako polština než ruština. Nejde ale jen o jazyky. Na Ukrajině žijí i ruskojazyční Ukrajinci, ale drtivá většina z nich se považuje za Ukrajince. Jazyk prostě není jediným identifikačním znakem národa. Například většina Irů ani neumí irsky a hovoří anglicky, ale nejsou to Angličané. Anebo připomeňme Švýcarsko, kde se oficiálně užívají čtyři jazyky, ale všichni jsou prostě Švýcaři.

Stejné je to i na Ukrajině. Mám kamarády z Donbasu, kteří mluví rusky, ale považují se za Ukrajince. A řada z nich se ukrajinštinu i nově naučila. Jestli se Putinovi něco pozitivního povedlo, tak je to jeho přispění k tomu, že se Ukrajinci dotvořili jako skutečný politický národ bez ohledu na jazyk.

Národy přece nevznikly geologickým vrásněním ani nějakým Božím úkonem, každý národ je umělý, jeho vznik je procesem a rozhodnutím nějaké komunity být národem.

Ukrajinci jako národ mají kořeny už ve středověku a stejně jako Bělorusové se několik staletí vyvíjeli mimo vliv Moskvy. Ukrajinská národní, politická a občanská emancipace akcelerovala v 19. století. Více v rámci Rakouska-Uherska, konkrétně v Haliči, než v Ruském impériu, kde bylo ukrajinské národní hnutí pronásledováno. Pokus o ukrajinský stát z roku 1917 sice skončil prohraným bojem s Rudou armádou, ale o to více si Ukrajinci váží své obnovené státní samostatnosti po rozpuštění Sovětského svazu v roce 1991.

Je v tématu Ruska a Ukrajiny něco, co v Česku ve velkém přehlížíme nebo nechápeme?

Ano, bohužel. Řada Čechů totiž stále žije blábolem o zvláštní spřízněnosti všech slovanských národů, což je nebezpečný panslovanský blábol. Ukrajinci jsou nám blízko nikoliv proto, že mluví slovanským jazykem, ale proto, že mají mnoho společného s evropským příběhem a chtějí být Evropany a vlastně i Zápaďany.

Pokud hovořím o Západu, připomínám, že nejde o světovou stranu, která se píše s malým písmenem, ale o civilizační okruh, k němuž my Češi patříme tisíc let. Jsme spolu s Ukrajinci součástí příběhu, k němuž patří i pluralita křesťanských tradic, včetně zkušenosti s fenoménem univerzity, reformací, osvícenstvím.

Rozlučme se s představou, že jsou nám Rusové nějak blízcí jen proto, že také mluví slovanským jazykem. Jejich příběh je odlišný. My jsme Západ, oni Východ. Představa literáta Jana Kollára o „modle“ sjednoceného Slovanstva, před níž jednou poklekne „celá Europa“, je obludná. Stejně jako básnická rozlučka Svatopluka Čecha se Západem: „Buď sbohem, Západe, sbohem buď! Hle, Východ v záři krásné již teplým vánkem celuje mi hruď.“ Rozvod se Západem Češi realizovali po druhé světové válce a byla to katastrofa.

Co ruská válka proti Ukrajině znamená pro Česko?

I my jsme ve válce, protože Putin to tak vnímá, když mluví o „nacistickém Západě“, který ohrožuje Rusko.

Je dobře, že Česko dodává Ukrajině humanitární i vojenskou pomoc. Snad tento brutální projev ruského imperialismu přispěje i k tomu, že už konečně i u nás zmizí trapná nostalgie po časech komunismu i nekritická hejslovanská rusofilie. Doufám také, že konečně přispěje i k zásadní kontextualizaci historického bádání o časech komunistické totality v Československu. Nelze prostě jen náruživě objevovat projevy údajné modernizace a emancipace komunistického režimu a odhlížet od toho, že naše země byla zároveň gubernií sovětsko-ruského impéria, navíc v letech 1968 až 1991 okupovanou.