Rusko sabotážemi testuje Západ, o hlavním cíli ale není pochyb

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

V posledních měsících v podstatě nemine týden, kdy by některá z evropských zemí neohlásila sabotáž, pokus o ni, nebo nevyhlašovala pohotovost kvůli zvýšenému riziku. Incidenty, které jsou tu s vyšší, tu s nižší jistotou připisovány Rusku, mají velmi různé podoby. Proto může být složité je jednotně pojmenovat, pochopit.

„Pozorujeme vzorec kampaně, která je organizována ruskými bezpečnostními složkami, aby páchala nepřátelské akce proti členským zemím NATO. Jde o pokusy o sabotáže, kybernetické útoky, žhářství a další druhy nepřátelských činností. Cílem této kampaně je samozřejmě zastrašit členy NATO a odradit je od podpory Ukrajiny,“ zní vysvětlení jejich možného účelu od generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga.

Jestli ale jde o Ukrajinu, proč tyto akce zahrnují i incidenty, jakými byly například zapálení autobusů v pražské garáži, požár v nákupním centru Ikea v litevském Vilniusu nebo sérii vniknutí do finských vodohospodářských zařízení?

Nejen tuto otázku položila redakce Seznam Zpráv několika expertům z oboru bezpečnostních studií a hybridní války.

Z odpovědí vyplývají dva hlavní závěry. Za prvé: O oslabení podpory Ukrajiny nemusí Rusko vždy usilovat napřímo, ale v podstatě jakoukoliv činností, která má potenciál destabilizovat spojence Kyjeva. Za druhé: Je pravděpodobné, že podpora Ukrajiny není jediným zájmem, který Moskva sabotážemi v Evropě sleduje.

Ještě než se k dalším zájmům dostaneme, je na místě zdůraznit, že nejpravděpodobnějším hlavním cílem skutečně je snaha o podkopání podpory Ukrajině ve válce proti Rusku či ochoty k ní.

U řady sabotáží je to zjevné. Například ve Velké Británii došlo k útoku na sklad, který přímo obsahoval pomoc pro Ukrajinu. Polsko zadrželo několik lidí kvůli podezření ze špionáže prostřednictvím instalace kamer na železniční trase, kudy často proudí dodávky na Ukrajinu. Německo a USA údajně zmařily atentát na ředitele německé zbrojovky Rheinmetall, která dodává zbraně Ukrajině. A takhle bychom mohli pokračovat ještě hodně dlouho.

Ani analytici nevidí žádný důvod, proč pochybovat o tom, že Stoltenbergovo vysvětlení je v zásadě správné.

„V obecné rovině je z mého pohledu hlavním cílem snaha zvyšovat náklady spojené s podporou Ukrajině a kroky proti Rusku,“ řekl k tomu Seznam Zprávám Vojtěch Bahenský, výzkumný pracovník Peace Research Center Prague na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd UK a analytik Asociace pro mezinárodní otázky.

Souhlasí s ním i analytička Viktorija Rusinaitéová z evropského centra pro čelení hybridním hrozbám Hybrid CoE. Podle ní je potřeba si uvědomit, že tato ruská kampaň je vedená se záměrem zastrašit obyvatele i vlády, což jen přispívá k její výše zmiňované různorodosti.

Roger Hilton z bezpečnostního think tanku Globsec nepochybuje, že v posledních měsících sledujeme snahu Ruska o oslabení podpory Ukrajiny Evropou nejen prostřednictvím útoků na lidi či zařízení přímo spojené s Ukrajinou, ale i pokusy o širší destabilizaci evropských národů.

„Fyzické i kybernetické útoky vytváří tlak na národní politiky, kteří často nemají dostupné zdroje pro to, aby mohli všem hrozbám čelit. Ruská invaze na Ukrajinu trvá už víc jak 900 dní a není divu, že Moskva nyní ve snaze omezit podporu Ukrajiny sáhla po v zásadě beztrestném přístupu a sází na únavu z války a atraktivitu návratu ke statu quo,“ řekl Hilton.

„Můžeme o tom uvažovat trochu analogicky k tomu, jak někdy mluvíme o sankcích proti Rusku nebo o ukrajinských akcích v Rusku, kdy hovoříme o tom, že ruské veřejnosti musí být připomenuto, že se jí válka týká. Ruské sabotáže jsou myslím primárně vyjádření ruského pokusu udělat to samé evropským státům. Tedy minimálně vytvořit dojem, že za podporu Ukrajiny platíme snížením vlastní bezpečnosti,“ rozvedl vysvětlení Bahenský.

Jak už jsme avizovali v úvodu článku, tímto „užitečnost“ sabotáží na území evropských zemí nejspíš nekončí.

Nejrůznější druhy nepřátelských činností totiž podle analytiků mohou sloužit i pro rozšíření představy o tom, do kdy se sabotáže ještě pohybují v „šedé zóně“ a není potřeba se bát nějaké zásadní odvety. Zároveň si Rusko zkouší, jak náročné je různé druhy záškodnictví v Evropě provádět.

To by podle části expertů mohlo být součástí přípravy pro případ, kdy by došlo k další eskalaci či dokonce válce a Rusko by chtělo způsobit co největší škody.

„Ruská hybridní kampaň proti evropským zařízením a infrastruktuře je přehlíženou hrozbou pro NATO a jeho vojenskou mobilitu. Většinou se ve spojení s nimi hovoří jen o bezprostředních dopadech na životy dotčených lidí. Může jít ale o experimenty a sondy, které testují tuto strategii pro případné využití proti vojenské infrastruktuře,“ řekl k tématu v nedávném rozhovoru pro článek Seznam Zpráv o vojenské mobilitě analytik Sean Monaghan z think tanku Centrum pro strategická a mezinárodní studia (CSIS).

S Monaghanem souhlasí i Hilton. „Lenin říkal: ‚Když narazíš na kaši, zatlač. Když na ocel, stáhni se‘.“ Tento citát velmi vystihuje způsob, jakým Rusko podniká své zpravodajské, výzvědné a sabotážní akce v Evropě. Hraje si na to, jak by vypadal plnohodnotný konflikt s NATO a snaží se získat obrázek o tom, jak by se situace v takovém případě vyvíjela. Vzhledem k celkové převaze NATO je to pro Rusko nesmírně cenné. Není to přelomové, ale Rusko tomu zjevně dalo vyšší prioritu,“ řekl.

S tím, že se informace a zkušenosti, které Rusko díky své sabotážní kampani získává, mohou hodit i pro případnou válku, souhlasí i Bahenský. Spolu s Rusinaitéovou nicméně namítá, že tyto aspekty nejsou černobílé a že není vůbec jisté, co si z toho Rusko zatím odneslo.

Pokud jde o zjišťování, jak by na podobné sabotáže země NATO reagovaly v případě další eskalace, je výpovědní hodnota už z podstaty omezená. „Nejsem si jistá, co si protivník z dosavadních reakcí může vzít. Může to pro něj být těžké, protože pokud chce prozkoumat reakce států NATO, musí vědět, že v nějaké extrémní situaci by ta reakce mohla vypadat úplně jinak než teď,“ řekla Rusinaitéová.

Navenek to podle ní sice může vypadat, že Rusko mohlo zjistit, že kritická infrastruktura v Evropě není vždy dobře chráněná a že může být „poměrně jednoduché“ dostat se například do finských zařízení pro zásobování vodou (k otrávení zdrojů nedošlo, ale vniknutí byla úspěšná) a že se v Evropě dá díky verbování přes sociální sítě efektivně sabotovat a vyzvídat i bez vlastních agentů.

Jak je ale Rusko doopravdy efektivní, kolikrát jeho snahy selhaly, a jestli je najímání civilistů naverbovaných na internetu za úplatu dostatečnou a ekonomicky výhodnou náhradou za množství vyhoštěných diplomatů (mezi nimiž jistě byli agenti) z evropských států, se z otevřených zdrojů hodnotí jen velmi těžko.

„Můžeme jen spekulovat. Dalo by se čekat, že lidé, co pro vás pracují dlouhodobě, práci odvedou systematičtěji. Naverbovaní lidé ji zase asi udělají levněji a snáz se v jejich případě můžete zbavit zodpovědnosti,“ řekla analytička.

Skutečnost, že v oblasti tajných služeb jsou „neúspěchy veřejné a úspěchy tajné“, navíc podle Bahenského znemožňují i odpověď na otázku, jak velkou hrozbu ruské sabotáže reálně představují. Je podle něj nicméně jisté, že cenné zkušenosti z vlastních operací nezískává jen Rusko, ale i napadané země.

„Není tak jednoznačné, že se Rusko díky zkušenosti naučí realizovat útoky o tolik lépe, než se my naučíme jim díky stejné zkušenosti čelit,“ podotkl Bahenský.

Někteří analytici včetně například uznávaného experta na Rusko Marka Galeottiho současnou situaci v Evropě přirovnávají k počáteční fázi studené války, kdy se teprve definovala nepsaná pravidla „války špionů“ mezi Sovětským svazem, USA a jejich spojenci.

Podle Bahenského je ale důležité nezapomínat na jeden velký rozdíl, na který ostatně už výše upozornil Hilton –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ celkový poměr sil je nyní na rozdíl od dob studené války výrazně vychýlený ve prospěch západní Aliance.

Rusinaitéová namítla, že to však platí jen v případě celé Aliance a nikoliv v případě, že se bavíme o jednotlivých menších členských státech. Proto by se podle ní evropské země měly v boji proti nové ruské hrozbě snažit co nejvíc využívat mezinárodní spolupráce v rámci NATO nebo EU.