Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Že lidé po dietě mají tendence velmi rychle a „snadno“ nabírat váhu zpět, víme už dlouho a podle obezitologů se s tímto problémem potýká dokonce většina jejich pacientů. Čím to ale je?
Autoři studie publikované minulý měsíc v časopise Nature se domnívají, že kromě životního stylu a genetiky by roli mohla hrát i takzvaná „paměť“ tukových buněk.
Může jít podle nich o další důvod, proč pacienti s obezitou potřebují dlouhodobou péči, aby mohla být léčba úspěšná.
Trvající „krize identity“
Pamětí tukových buněk v tomto případě myslí série vypozorovaných epigenetických změn (zjednodušeně řečeno změn v tom, jak buňka čte DNA), které mají vliv i na jejich funkci.
Vědci si jich všimli, když ve snaze rozklíčovat proces tzv. „jojo efektu“ zkoumali tkáň skupiny lidí s těžkou obezitou a porovnávali ji s tkání lidí, kteří nikdy v životě obézní nebyli. Došli ke zjištění, že ve skupině obézních lidí byly některé geny v tukových buňkách aktivnější a jiné zase méně aktivní než v kontrolní skupině zdravých jedinců.
Tím ale výzkum zdaleka neskončil.
Studie uvádí, že změny v tukových buňkách přetrvávaly i u lidí po bariatrické léčbě (léčba obezity chirurgickým zákrokem), a to i dva roky poté, co se díky zásahu jejich váha výrazně snížila.
Stejný vzorec následně vědci zaznamenali i při experimentu na myších, kterým váha nebyla snižována chirurgickým zákrokem, ale úpravou stravy.
O tukových buňkách bylo podle autorů už dlouho známo, že při obezitě prochází jistou „krizí identity“, kdy „zapomínají“ na své základní funkce a přestávají fungovat tak, jak by měly. Nová práce podle spoluautorky Laury Hinte ze Švýcarského federálního technologického institutu v Curychu ukázala, že tyto změny v myších zůstávají ještě dlouho po zhubnutí.
V lidských i tukových tkáních, a i v těch u myší, vědci vypozorovali, že geny aktivované při obezitě způsobují zánět a fibrózu, čímž vzniká tuhá, jizvě podobná tkáň. Geny, které se v tkáních obézních naopak deaktivují, obyčejně pomáhají buňkám fungovat normálně.
Experiment na myších následně také ukázal, že tukové buňky z tkání v minulosti obézních myší absorbovaly větší množství cukru a tuku než buňky zdravých myší. I samotní hlodavci, kteří už jednou obézní byli, nabírali na váze při další úpravě jídelníčku rychleji než kontrolní skupina.
Jak dlouho „paměť“ tukových buněk přetrvává, si autoři netroufají odhadovat. U myší nicméně přetrvala nejméně několik měsíců.
„To znamená, že potenciálně potřebujete větší pomoc. Není to vaše chyba,“ formulovala Hinte hlavní poselství studie pro pacienty s obezitou.
Kauzalita zůstává nejistá
Má to však háček.
Ostatní experti z oboru totiž upozorňují, že pro velké závěry je příliš brzy, protože studie nenabízí důkazy, že zmiňované epigenetické změny skutečně přímo způsobují, nebo alespoň značně podporují opětovné nabírání na váze.
I autoři studie ostatně sami přiznávají, že zatímco korelace je jasná, kauzalitu ještě potvrzenou nemají a na jejím ověření se zaměří v dalším výzkumu.
Mohlo by vás zajímat
Ozempic, Saxenda a další. O nových lécích na hubnutí slyší lidé v poslední době ze všech stran. Nadbytečných kil se díky nim zbavují i ti, kteří s hubnutím měli vždy potíže. Odborník ale upozorňuje, že nejsou pro každého.
Jeden z mnoha faktorů
Závěry studie jsou „zajímavé“ podle trojice oslovených českých obezitologů. I oni však upozorňují na omezenost jejích závěrů ve vztahu ke klinické praxi. Kromě neprokázané kauzality podle nich tato omezenost vyplývá i čistě z toho, že studie popisuje maximálně jeden z mnoha mechanismů, které se na takzvaném jojo efektu podílejí.
„Už dřív jsme tušili, že chování tukové tkáně je do jisté míry predisponováno například i tím, jak se člověk chová v dětství a mládí. Z klinických zkušeností víme, že lidé, kteří měli obezitu v dětství, a pak se jí třeba v pubertě zbavili, mají větší tendenci v pozdějším věku znovu přibírat,“ řekl Seznam Zprávám Martin Haluzík z pražského IKEM a dodal, že právě studií popsaný mechanismus může být jedním z důvodů, proč se tak děje.
Kontext
Studie z Velké Británie doložila na historických záznamech překvapivě pozitivní dopad nedostatku cukru na zdraví dětí narozených v době „cukru na příděl“. Pozitivní efekt se projevoval hluboko do dospělosti.
Podobně význam studie hodnotí i Jan Kopecký z Fyziologického ústavu AV ČR a Martin Prázný z 1. lékařské fakulty UK a Diabetologického a Obezitologického centra VFN.
„Všichni víme, že rozdíly mezi námi jsou dány i genetikou. Někdo má k obezitě sklony menší a někdo zase větší. Ty rozdíly nicméně prostupují mnoha úrovněmi. Zajímavé například je, že záleží i na tom, jak moc stimulují chuť k jídlu neurony v mozku. Jde tedy mimo jiné i o reakci celého centrálního nervového systému. A to není všechno. Jde o nastavení celého organismu,“ dodal Kopecký s tím, že studii přesto oceňuje, protože role tukové tkáně je důležitá a nové informace jen prospějí.
„Tuková tkáň je aktivním činitelem. Při obezitě není problém, že by tukové buňky byly moc velké. Zásadní je, že nedokážou tuky skladovat a ty se pak usazují a hromadí například ve svalech, játrech či jinde v těle, kde škodí,“ vysvětlil expert.
Podobných poznatků (jako těch, se kterými přichází studie), z nichž obezitologové nakonec skládají praktickou léčbu pacientů, jsou podle Martina Prázného „tisíce, ne-li statisíce“.
Trojice odborníků nicméně ve shodě uvedla, že i přes výše řečené je za značnou část jojo efektů zodpovědné chování pacientů, respektive jejich návrat k nezdravému životnímu stylu, k němuž dochází z různých důvodů.
Jako problém číslo jedna přitom obezitologové zmiňují špatný mindset hned na začátku diety, kdy se lidé soustředí spíš na rychlé zhubnutí dosažené až asketickým životním stylem, který je ale dlouhodobě neudržitelný.
„Jednou z hlavních příčin je fakt, že lidé, kteří hubnou, berou proces hubnutí spíše jako jednorázovou akci místo toho, aby vnímali snahu o úpravu nadměrné hmotnosti jako dlouhodobý, nebo dokonce trvalý úkol spojený s hlubokými a dlouhodobými změnami životosprávy,“ řekl Prázný.
Podle Kopeckého je klíčové, aby člověk, který chce zhubnout a vyhnout se jojo efektu, byl spokojený s pomalým hubnutím, protože boj s obezitou „nikdy není sprint, ale vždy běh na dlouhou trať“.
„Není až tak zásadní zhubnout rychle, ale spíš zhubnout tak, aby byl člověk schopen ten životní režim udržovat dlouhodobě. Myslím si, že když si lidé hledají informace o hubnutí na internetu, tohle důležité sdělení se k nim bohužel často nedostane,“ shodnul se s kolegy z oboru Haluzík a dodal, že k jojo efektu často přispívá i stres či špatný spánek.
Pozitivní zprávou nakonec podle Prázného je, že i přesto všechno není boj s obezitou nikdy beznadějný.
„Faktem je, že za vhodných podmínek může zhubnout každý,“ řekl Prázný s tím, že vhodné podmínky můžou znamenat u každého něco jiného. Někomu podle něj stačí „jen“ motivace a podpora okolí, zatímco někomu jinému nestačí ani odborný dozor a jídelníček, protože potřebuje léky (které mimochodem v poslední době vykazují dobré výsledky), nebo rovnou bariatrický zákrok.
