Žolík, kvůli kterému Írán tolik potřebuje izraelsko-palestinský konflikt

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když se před několika týdny opět rozhořel ozbrojený konflikt mezi Izraelem a palestinským hnutím Hamás ovládajícím Pásmo Gazy, začalo se čile diskutovat o tom, kteří zahraniční aktéři mohou mít v celé eskalaci prsty. Z těchto mezinárodních hráčů byl snad nejčastěji zmiňován Írán, a to z celé řady logických a racionálních důvodů.

Írán přece často aplikuje strategii boje přes prostředníky neboli proxies, konkrétně s Hamásem ho pak pojí dlouhodobě budované vztahy a poskytování finanční a vojenské podpory. Ač je stále otázkou, do jaké míry byl Írán zapojen do onoho krvavého vpádu Hamásu na izraelské území, jedna věc je z celé nastalé situace zřejmá: Izraelsko-palestinský konflikt a podpora Palestinců v něm je stále důležitým pilířem mezinárodní politiky íránského režimu.

Důležitost izraelsko-palestinského konfliktu pro současný íránský režim vychází z historických okolností a ideologického základu, který od roku 1963, tedy už 15 let před vypuknutím tzv. islámské revoluce, postupně formuloval významný islámský duchovní Rúholláh Chomejní, jenž se později stal revolučním lídrem a následně klíčovou osobností při formování islámského režimu.

Do té doby lze rovněž datovat ideologický základ nenávisti současného íránského režimu ke státu Izrael, neboť právě tehdy Chomejní konstatoval, že tragédie Palestinců má negativní dopad na celý muslimský svět. Izrael nebo přesněji sionistický či okupační režim města Quds (jedná se o arabskojazyčné označení města Jeruzaléma), jak jej tehdy různými způsoby označil Chomejní, může v tomto pojetí být existenční hrozbou pro muslimské státy regionu.

Během následujících let Chomejní zformuloval několik tezí, jejichž aplikace měla zajistit osvobození Palestiny:

Poprvé tyto teze nahlas zazněly v roce 1973 po tzv. jomkipurské válce, kterou sice Izrael vyhrál, ale jejíž dopady v podobě rapidně rostoucích tržních cen ropy kvůli omezení ropného vývozu některých arabských členských států OPEC negativně pocítily oba studenoválečné bloky.

Klíčový okamžik však představoval rok 1979, kdy byla završena tzv. islámská revoluce v Íránu a Chomejního ideje se staly inherentní součástí politického programu nového íránského režimu.

Již v létě 1979 Írán zavedl do svého oficiálního kalendáře tzv. světový den města Quds, a termínově jej situoval na poslední den posvátného měsíce ramadán. Chomejní chtěl prostřednictvím tohoto svátečního dne apelovat na světovou muslimskou obec, aby na Palestince nezapomněla a naopak vynakládala dostatečné úsilí pro jejich osvobození.

Podpora „spravedlivého boje utlačovaných“ byla dokonce zanesena do článku 154 íránské ústavy, přičemž poskytování takové podpory se neomezuje pouze na Palestince, ale na všechny národy napříč celým světem bojujícím proti svým utlačovatelům. Mimo řadu povstaleckých hnutí na Blízkém východě tak Írán v určitém historickém momentu podporoval třeba i bosenské muslimy během války v Jugoslávii. Írán se tak systematicky a programově stylizoval do role ochránce utlačovaných národů, zejména těch muslimských, přičemž Palestinci v celé této komplexní problematice hrají prim. Íránský důraz na svobodnou Palestinu nicméně není jen čistě idealistický, ale i pragmatický.

Ač se lze domnívat, že Chomejního původní vize svobodné Palestiny byla nezištná, do íránské mezinárodní agendy přinesla i praktická a hmatatelná pozitiva. Tím vůbec nejdůležitějším kladem je fakt, že vytváří určitou kohezi mezi íránským režimem a jinými státy regionu, které se od Íránu liší ideologicky, nábožensky či jinak. Ačkoli se tedy Írán se svými sousedy názorově mnohdy nepotkává, situace Palestinců, zejména ta negativní, představuje mobilizační faktor, který je schopen přimět k jednání i jinak vzájemně skeptické muslimské státy či změnit trend vývoje íránských vztahů s regionálními sousedy.

Takový efekt jsme mohli sledovat i během současné eskalace, která opět nastartovala sbližování mezi Íránem a Saúdskou Arábií. Přitom ještě nedávno toto sbližování mělo opačný trend, neboť íránská diplomacie byla hluboce znepokojena jednáními mezi Izraelem a Saúdskou Arábií zprostředkovanými Spojenými státy, která měla v konečném důsledku vést k navázání stabilních bilaterálních vztahů.

Nespokojenost, či spíše vztek a pomstychtivost na íránské straně dokonce vedly k roztržce, neboť na fotbalovém zápase Asijské ligy mistrů mezi domácím íránským Sepáhánem a saúdským Al-Ittihadem íránští pořadatelé nechali, a to pravděpodobně naschvál, u vstupu na hřiště busty generála Kásima Sulejmáního, který není v Saúdské Arábii zrovna v oblibě.

Zadrhávající se proces sbližování však nabral novou dynamiku právě po vpádu Hamásu do Izraele a během izraelského bombardování Pásma Gazy, kdy íránský režim vyjádřil neutuchající podporu Palestincům a vedle toho Saúdská Arábie přerušila jednání s Izraelem a naopak realizovala první telefonát mezi saúdským korunním princem Muhammadem bin Salmánem a íránským prezidentem Ibrahimem Raísímem. Až takovým způsobem byla tamní situace schopna promluvit do vývoje íránských vztahů s významným regionálním sousedem.

Dalším významným aspektem izraelsko-palestinského konfliktu pro Írán je tvorba spojenectví u různých skupin v regionu. Přes ideologický můstek podpory Palestině a následnou související materiální pomoc je Írán schopen získávat reálný vliv na různé názorově konvenující aktéry zejména nestátního charakteru, čímž vytváří svou známou síť prostředníků neboli proxies. Tito aktéři pak mnohdy ve zdání samostatného jednání bez explicitní vazby na Teherán, ale reálně v íránském zájmu vykonávají činnosti směřující k oslabení íránských nepřátel, mezi které spadá pestrá škála států jak ze Západu, tak z regionu. Mezi ně se do letošního jara fakticky řadila Saúdská Arábie. Již od počátku současného režimu před více jak čtyřiceti lety se tam stále řadí Izrael.

V jeho případě se zcela projevuje extrémnost íránského přístupu k celé záležitosti. Na rozdíl od mnohých regionálních sousedů íránský režim zcela pravidelně a otevřeně volá po zničení Izraele. Co se rétorické roviny týče, Írán je momentálně pravděpodobně tím nejzarytějším odpůrcem Izraele v rámci celého regionu na úrovni států: Íránští představitelé se k Izraeli často a negativně vyjadřují, na prorežimních demonstracích je možné vidět přeškrtnuté či hořící izraelské vlajky, v Teheránu je dokonce možné najít hodiny odpočítávající dny do zničení Izraele, k němuž má podle slov současného íránského nejvyššího vůdce Alího Chameneího dojít nejpozději v roce 2040. 

Měsíc palestinsko-izraelské války:

Tento konstantně radikální postoj je ovšem pro Írán v některých aspektech opět praktický. Pomáhá mu totiž získávat vliv u těch skupin, které zastávají podobně radikální stanoviska. Postupně rostoucí počet států regionu totiž volí odlišnou cestu v podobě normalizace vztahů s Izraelem, neboť pravděpodobně akceptoval, že zničení Izraele nejenže odporuje všem možným psaným i nepsaným konvencím, ale ani není politicky či vojensky realizovatelné.

Naopak se tyto státy domnívají, že situaci Palestinců budou moci ovlivňovat lépe, pokud budou mít současně dobré vztahy s Izraelem, a s jehož součinností budou moci efektivněji poskytovat Palestincům podporu. Írán tak ve svém neměnném antisionistickém radikalismu, který je spjat s ideologickou podstatou tamního režimu a myšlenkovým dědictvím Chomejního, zůstává sice mezi ostatními státy čím dál víc osamocen, což však současně vede k posilování íránského vlivu u těch aktérů, kteří celou záležitost vnímají podobně. V širším důsledku má toto přibližování vliv i na vnitřní politickou a bezpečnostní situaci v zemích jako Libanon nebo Sýrie, kde řada skupin (například Hizballáh) spojených s antisionistickou ideologií působí.

Pro íránský režim je tak jeho pozice v rámci izraelsko-palestinského konfliktu výrazným prvkem nejen jeho ideologické podstaty, ale i strategie budování vztahů se státy i různými nestátními aktéry. Zejména horký průběh konfliktu umožňuje Íránu vytvářet různá spojenectví a jejich prostřednictvím rozšiřovat svůj vliv napříč Blízkým východem.

Postupně se rozšiřující trend normalizace vztahů s Izraelem v zahraniční politice států v regionálním sousedství vnímá Írán velmi negativně a důrazem na situaci na palestinských územích se jej snaží zvrátit. Uvědomuje si totiž, že pokud se mu to nepovede, přijde o výraznou diplomatickou spojnici, na které se svými sousedy dosud byl schopen najít společnou řeč.

Naopak by se jednalo o další záležitost, v níž by íránské stanovisko bylo regionálně marginalizováno, přičemž pro současný režim z ideologických důvodů neexistuje v této věci žádná možnost názorové revize směřující k větší míře konvergence s íránskými regionálními sousedy s odlišnými postoji.

Prozatím však stále platí, že Írán má v izraelsko-palestinském konfliktu diplomatickou žolíkovou kartu, která mu pomáhá navazovat vztahy s různými aktéry či vytvářet tlak na své protivníky. O jejím budoucím významu pro Írán ovšem rozhodnou události nadcházejících dní, mezi něž patří například míra zkázy v Pásmu Gazy či potenciální větší zapojení Hizballáhu do konfliktu.