Pro Putina cokoli, ale vojsko na Ukrajinu Lukašenko neposlal. I tak je agresor

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Bude válka, nebo nebude?“ Řečnickou otázku položil dne 28. ledna 2022 v projevu k parlamentu běloruský diktátor Alexandr Lukašenko. „Ano, bude,“ odpověděl si v zápětí. Konflikt s Ukrajinou následně podmínil dvěma okolnostmi - bezprostřední agresí Kyjeva proti Bělorusku nebo Rusku.

Ani jedna nenastala, válka přesto ani ne o měsíc později začala - ruská vojska překročila státní hranice Ukrajiny 24. února 2022.

Dnes trvá invaze už téměř tři roky. A zatímco si Moskva v loňském roce pro válku na Ukrajině pořídila posily v Severní Koreji, její nejbližší spojenec z Minsku s vysláním svých mužů otálí. I tak je pár okamžiků před tím, než bude běloruský vůdce v nedělních volbách již posedmé (od roku 1994) zvolen prezidentem, nutné připomenout, jak velký podíl na krveprolití má.

Bělorusko udržuje s Ruskem úzké politické a hospodářské vztahy od získání nezávislosti na Sovětském svazu v roce 1991. S ukrajinskou válkou se obě země zdají být si bližší než kdy jindy. S trochou nadsázky: Lukašenko svému protějšku Vladimiru Putinovi splní, co mu na očích vidí.

Již na konci listopadu 2021 prohlašoval, že Minsk nebude stát stranou, pokud „Ukrajina začne válku“. „Oni to dokonale vědí: pokud znovu začnou válku na Donbase nebo někde na hranici s Ruskem, Bělorusko nebude stát stranou. A je jasné, na čí stranu se postavíme,“ řekl tehdy.

Samozřejmě na stranu Kremlu, kam se Minsk postavil, ačkoli Ukrajina válku nezačala.

Putinovi jeho invazi usnadnil. Na Lukašenkovo pozvání totiž začalo v Bělorusku 10. února 2022 rozsáhlé vojenské cvičení, jehož se zúčastnilo 30 tisíc ruských vojáků, dva prapory protiletadlových systémů S-400 a několik stíhaček. To je dodnes rekordní nasazení ruských sil v bývalém sovětském Bělorusku od dob studené války.

Jen o dva týdny později se potvrdilo, na co s obavami upozorňovali různí analytici - celé cvičení bylo falešným manévrem, jak dostat ruské jednotky do bezprostřední blízkosti ukrajinských hranic a následně souseda napadnout.

Ruská vojska 24. února vtrhla na Ukrajinu i z běloruského směru. Z tamních základen startovaly bombardéry, stíhačky a rakety mířící na cíle po celé Ukrajině. Ačkoli se první dny po začátku války objevovaly informace o tom, že jednotky Minsku se rovněž operací přímo účastní, nikdy se nepotvrdily.

Právě do těchto první dní lze vystopovat počátky běloruské odpovědnosti za válku, přibližuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy Veronika Bílková, vedoucí Katedry mezinárodního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy. „Není pochyb, že od počátku současné fáze války na Ukrajině se Bělorusko na agresi Ruské federace podílí. Už jenom tím, že jí umožnilo, aby vstoupila na území Ukrajiny i ze svého území. Bělorusko tak lze považovat za někoho, kdo agresi napomáhá, respektive kdo se na ní přímo podílí,“ uvedla.

Bílková v této souvislosti odkazuje na Rezoluci Valného shromáždění OSN č. 3314 z roku 1974, která definuje skutkovou podstatu aktu agrese. „Zde se bavíme o odpovědnosti Ruské federace a Běloruska jako států. V obou případech je tato odpovědnost nesporná. Za jednu z forem agrese je označeno i propůjčení svého území pro realizaci agrese jiným státem,“ popisuje profesorka.

Komplexní zabezpečení ruských vojenských operací na Ukrajině - především v oblastech logistiky, signalizace, průzkumu a elektronického boje - navíc Bělorusko poskytuje i nadále. Chybí pouze přímé nasazení.

A Minsk se nadále řídí pokyny Kremlu na mezinárodní půdě. Hned v březnu 2022 stáhlo Bělorusko své lidi z velvyslanectví v Kyjevě. A hned v prvním hlasování o ruské agresi na půdě OSN z 2. března 2022 se Bělorusko stalo - vedle samotného Ruska, KLDR, Sýrie a Eritrey - jednou z pouhých pěti zemí, které byly proti odsuzující rezoluci.

Diplomatické a verbální projevy mají velký symbolický význam, ovšem Lukašenko poskytuje i hmatatelnější podporu. Největší zemi světa umožnil rozmístit v Bělorusku celou řadu vojenské techniky, a to včetně té jaderné.

Po referendu v roce 2022, jež opozice označila za neústavní, se Lukašenko domluvil s Putinem, že Rusové umístí v Bělorusku taktické jaderné zbraně.

Dne 26. března 2023 Putin oznámil, že Rusko rozmístí v sousední zemi taktické jaderné zbraně na základě dohody o sdílení jaderných zbraní a že do Běloruska byly převedeny odpalovací systémy raket 9K720 Iskander.

Mimochodem - rozhodnutí přišlo navzdory společnému rusko-čínskému prohlášení vydanému jen o několik dní dříve, které vyzývalo jaderné mocnosti ke stažení všech jaderných zbraní ze zahraničí.

Už od oznámení se běloruské jednotky začaly cvičit v používání systémů Iskander. V květnu Lukašenko oznámil, že přesun ruského arzenálu začal. Ruský velvyslanec v Bělorusku Boris Gryzlov pak naznačil, že jaderné zbraně budou umístěny na nezveřejněných místech na západě země.

Další techniku i lidské zdroje shromažďuje i samotné Bělorusko.

Loni v srpnu vyslalo k hranicím s Ukrajinou třetinu své armády, která má dle dostupných informací více než čtvrt milionu mužů. Ukrajinský server RBC-Ukraine s odkazem na prohlášení ministerstva zahraničí v Kyjevě psal o tancích, dělostřelectvu, raketometu i protivzdušné obraně. Údajně šlo znovu jen o cvičení.

Analytici však mají za to, že smyslem provokace bylo odvést pozornost Ukrajiny a ideálně ji přinutit stáhnout některé své jednotky z fronty. Tomu by odpovídala i skutečnost, že ve stejné době Kyjev prováděl ofenzivu v ruské Kurské oblasti.

Předmětem vyšetřování pak v budoucnu nepochybně bude podíl Běloruska na pronásledování a mučení ukrajinského obyvatelstva.

Reportáž ukrajinské a běloruské redakce RFE/RL a Běloruského investigativního centra loni v listopadu doložila, že v zemědělském areálu běloruského státního podniku Pripjaťská Aliance ve městě Naroulja stojí „filtrační tábor“, kde Ukrajinci žili v nelidských podmínkách a byli vystaveni mučení. Tábor se nacházel na pozemcích, za něž zodpovídá přímo běloruský stát.

„Je za to zodpovědný Lukašenko? Jsem si jistá, že ano,“ uvedla právnička Julija Polechinová z ukrajinské lidskoprávní organizace Sič. „Tyto filtrační tábory nemohly vzniknout bez souhlasu odpovědných vládních úředníků. A když tam bijí a mučí lidi, neposkytují jim lékařskou péči, jedná se o válečný zločin. To se nemůže stát bez souhlasu úřadů.“

Její tvrzení potvrzuje i profesorka Bílková, která sama v rámci OBSE pomáhala s vyšetřováním únosů ukrajinských dětí i zadržování ukrajinských civilistů Ruskou federací.

„Je nepochybné, že část těchto osob se v určitém okamžiku nacházela, někdy po delší dobu, na území Běloruska,“ komentuje. „Není úplně jasné, zda jsou tato zařízení, kde byly drženy, zapůjčena Ruské federaci, nebo se v nich přímo angažuje běloruský personál, například příslušníci tamní armády či policie. Nicméně pokud v těch zařízeních dochází - a všechno nasvědčuje tomu, že ano - k páchání různých zločinů, jako je špatné zacházení či mučení civilistů, a běloruští aktéři jsou do toho přímo zapojeni, nebo takové jednání na svém území tolerují, mohou být pohnáni k odpovědnosti i oni,“ dodává.

Když je Minsk pachatelem válečných zločinů, proč tedy rovnou na Ukrajinu nevyslal své vojáky?

Centrum pro východní studia ve Varšavě, polská vládní agentura, ve své analýze uvádí, že za více než dvě desetiletí spolupráce a následné postupné integrace s ruskými ozbrojenými silami se běloruská armáda podřídila svému dominantnímu spojenci. Promítlo se to i do její struktury: její pozemní síly a speciální operační síly, jež se mohou podílet na útočných bojových operacích po boku ruských jednotek, tvoří pouhou třetinu celkového stavu armády (16 tisíc ze 48 tisíc vojáků), její letectvo je řídké.

V praxi by tedy dle analýzy mohla běloruská armáda bez všeobecné mobilizace nasadit do bojových operací na Ukrajině pouze asi 5 tisíc vojáků. To by nemělo valný vojenský význam.

Lukašenko nepřítomnost svých vojáků v ruské válce vysvětluje tak, že samotný potenciál ruské armády je k porážce ukrajinských obránců dostatečný (prohlásil to například v říjnu 2022). Opakuje také, že jeho země provádí mírovou politiku a jedinou situací, kdy je připravena použít svou armádu, by byla obrana vlastního území.

Nadto: od počátku Lukašenkovy téměř třicetileté vlády je běloruská „neutralita“ jedním z trvalých prvků rétoriky státu. Bělorusko je sice členem Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti, kterou vede Rusko, ale k agresivním akcím Ruska v postsovětském prostoru je jeho prezident tradičně rezervovaný.

Nové znění běloruské ústavy z roku 2022 pak výslovně vylučuje možnost zahájení ozbrojené agrese proti jakékoli zemi. Lukašenko tím dle komentátorů vyslal signál, že by běloruská vojenská angažovanost v plném rozsahu nebyla oprávněná.

Významnou roli hraje i veřejné mínění. Bělorusové - ač masírováni státní proruskou propagandou - se ve všech průzkumech zatím jednoznačně vyslovili proti nasazení vlastních vojáků na Ukrajině. Podpora tohoto názoru se pohybuje nad 90 procentními body.

To je zřejmě velká páka i na tak zkušeného diktátora, jako je Lukašenko.

On sám je přitom za zločiny odpovědný. Vedle aktu agrese, který se týká státní úrovně (a o němž jsme psali výše), totiž mezinárodní právo zná rovněž tzv. zločin agrese, který se týká konkrétních jednotlivců. Je vázán na tzv. leadership clause - k odpovědnosti za něj mohou být hnáni pouze lidé ve vedoucím vojenském nebo civilním postavení v příslušných státech.

„Do této kategorie spadají prezidenti obou států, Putin a Lukašenko,“ říká Bílková. „Problémem ovšem je, že pro stíhání zločinu agrese neexistují dostatečné institucionální a procesní mechanismy. Mezinárodní trestní soud sice zločin agrese stíhat může, ovšem pouze za předpokladu, že s tím souhlasí všechny dotčené státy. Nelze přitom reálně očekávat, že by Rusko či Bělorusko se stíháním svých hlavních představitelů souhlasily,“ upozorňuje profesorka.

Lukašenka zjevně nečeká stíhání. Čeká ho další, už sedmá oslava vítězství v prezidentských volbách.