Podezřelý „skok ke svobodě“ z okna. Pozapomenutý případ ruské učitelky

Dvaapadesátiletá učitelka chemie Oksana Kasenkina skočila z okna ve třetím patře sovětské ambasády v New Yorku. Nohy se jí zapletly do telefonního kabelu, který její pád zmírnil. Přežila.

Americká média se shodla na tom, že to byl „skok ke svobodě“. Že Kasenkina se rozhodla za každou cenu uniknout ze sovětského zajetí. Byl srpen 1948 a „Případ Kasenkina“ se stal jedním ze symbolů začínající studené války, dominantní mediální a politickou kauzou.

Sovětská strana tvrdila, že psychicky labilní učitelka Kasenkina se pokusila o sebevraždu. A že předtím, než se uchýlila na ambasádu, byla unesena antikomunistickými ruskými emigranty spolupracujícími s americkými tajnými službami.

Obě vyprávění měla značné trhliny. Obraz nepřítele se budoval podobnými metodami na obou stranách „železné opony“.

A „Případ Kasenkina“ sehrál ve vytváření toho obrazu zásadní roli.

Kdy začala studená válka? Churchillovým projevem z roku 1946, ve kterém popsal „železnou oponu“ rozdělující kontinent? Nebo o rok později, kdy se svou řečí snažil zmobilizovat Američany prezident Harry Truman? Mluvil o světě rozděleném mezi svobodu a otroctví a vyzýval k ochraně svobodných lidí. V osmnáctiminutovém projevu použil slova „svoboda“ a „svobodný“ čtyřiadvacetkrát.

Nebo jako první vyhlásili studenou válku Sověti? Konkrétně vysoký stranický funkcionář Andrej Ždanov, když v roce 1947 mluvil o světě rozděleném na demokratický a imperialistický tábor. Ten druhý vedený Spojenými státy a usilující o válku.

Podle americké historičky Susan Caruthers naplnil tyto nepřátelské proklamace konkrétním obsahem až „Případ Kasenkina“. Alespoň z pohledu americké veřejnosti.

Trumanova „studenoválečnická“ mobilizace totiž nefungovala. Američané byli válkou unaveni. Chtěli se vrátit k osvědčenému pohodlnému izolacionismu. Nechtěli řešit problémy Evropy, problémy celého světa. Natož prostřednictvím dalšího ozbrojeného konfliktu. Vůči posedlosti politiků bojem proti komunistům byli zpočátku zdrženliví, skeptičtí.

Navíc, proč by měli tomu vyprávění o Sovětském svazu věřit? Ještě před několika lety to byl hlavní spojenec ve válce proti Hitlerovi. A podle toho o něm také média referovala. Žili tam stateční lidé, veselí, řešili podobné problémy jako Američani. Ještě krátce po válce například New York Times přinesly nadšenou reportáž o tom, jak dobře se žije v Moskvě a jak se město prudce rozvíjí. A najednou, během roku, dvou, jsou to otrokáři ohrožující svobodu nejenom svých vlastních občanů, ale celého světa?

A pak přišel „skok ke svobodě“.

Na místo se včas dostali novináři, a celý národ tak mohl vidět polámané tělo křehké ženy. Konkrétní bytosti, které nezbylo nic jiného než skočit, aby uprchla svým věznitelům. Byl to důkaz. Nikoli vědecký, racionální. Důkaz podepřený obrazem a pocitem, ideální materiál pro reklamu a propagandu. Opravdu to tam takhle vypadá: vězní a týrají ženy. Dohánějí je k zoufalství. Berou jim svobodu. A stalo se to dokonce u nás doma, v New Yorku. Jsou všude. Je třeba se jich bát. A hlavně je odhalit. A zničit.

Ani Churchill, ani Truman, ani masivní státní propaganda nedokázali Američany otřást natolik jako Oksana Kasenkina.

V roce 1948 ve studené válce přituhovalo. Západní spojenci sjednotili své okupační zóny v Německu. A Spojené státy nabídly Evropě Marshallův plán, který se měl mimo jiné stát bariérou proti šíření komunismu. Sovětský svaz reagoval blokádou Západního Berlína.

Za této situace rozhodly sovětské úřady o zavření školy v New Yorku, kam chodily děti diplomatů. Všichni zaměstnanci školy se měli vrátit domů na palubě lodi Paběda, která vyplouvala z New Yorku 31. července 1948. 

Na palubě nebyl bývalý ředitel školy Michail Samarin se svou manželkou a jejich třemi dětmi. 9. srpna požádal Samarin pro sebe a pro rodinu o politický azyl. Úřady mu vyhověly.

Na palubu lodi se nedostavila ani Oksana Kasenkina. V roce 1998 odtajnila vláda Spojených států dokumenty, které se týkají jejího zmizení. 50 let jim náleželo označení „přísně tajné“. Podle těchto svědectví oslovili Kasenkinu tři dny před odjezdem dva rusky mluvící muži na lavičce v parku. Svěřila se jim, že nechce odjet domů. Doporučili jí, aby se obrátila na redakci novin Nový ruský svět, kterou vedli antikomunističtí emigranti.

Redaktor deníku odvezl Kasenkinu na farmu, kterou vedla Alexandra Tolstá, dcera spisovatele Lva Tolstého. Farma poskytovala azyl ruským emigrantům.

Po pěti dnech si na farmu pro Kasenkinu přijel sovětský velvyslanec Jakov Lomakin.

Tvrdil, že mu Kasenkina napsala pětistránkový dopis, ve kterém ho prosila, aby ji nenechal na farmě zemřít. A vyjádřila oddanost diktatuře proletariátu. Dopis odeslala po řidiči, který projížděl kolem farmy.

Lidé z farmy se snažili odjezdu Oksany Kasenkiny zabránit. Dvanáct mužů z farmy obstoupilo Lomakinův černý buick a snažilo se překazit to, co považovali za únos. Ustoupili, když Kasenkina prohlásila, že odjíždí na základě svobodného rozhodnutí.

Následovala tisková konference na ambasádě. Lomakin přečetl úryvky z dopisu a tvrdil, že Kasenkina byla na farmu unesena, únosci ji omámili drogami. Kasenkina byla na tiskové konferenci přítomna, souhlasila.

Alexandra Tolstá oponovala, že na farmu přijela učitelka o svobodné vůli, a unesl ji naopak Lomakin. Média Lomakinovi nevěřila a dopis považovala za podvrh.

Napsala Kasenkina dopis Lomakinovi? Unesli ji „bílí“, nebo „rudí“? Ve kterém „zajetí“ se cítila svobodná? A vůbec někde? Chtěla emigrovat? Nevěděla si rady? Byla psychicky labilní?

Na ty otázky neexistuje jednoznačná odpověď. Jisté je, že po pěti dnech na sovětské ambasádě vyskočila z okna.

A kritické zvažování faktů se v amerických médiích proměnilo ve „skok ke svobodě“.

Ostatně v 50 let utajovaných dokumentech je i posudek grafologa FBI, který tvrdí, že dopis Lomakinovi psala opravdu Kasenkina.

Hlas Ameriky vysílal zprávy o „Případu Kasenkina“ několik týdnů, Sovětský svaz reagoval rušením vysílačů. Novináři chodili za Oksanou Kasenkinou do nemocnice a s jejími strohými zmatenými slovy nakládali po svém.

Ať řekla, co řekla, vyšel z toho „skok ke svobodě“.

Kauza vrcholila tvrdou diplomatickou roztržkou, Jakov Lomakin byl 20. srpna 1948 vypovězen ze Spojených států. Kasenkina po uzdravení v Americe zůstala.

V roce 1956 získala občanství, o čtyři roky později zemřela na srdeční selhání.

Případ má ale ještě jednu tragikomickou a pro ideologii a propagandu studené války příznačnou a podstatnou linku. Je to angažmá amerického politika a soudce Samuela Dicksteina, který byl ve Spojených státech známý jako „otec mccarthismu“. V době, kdy byla Kasenkina na sovětské ambasádě, požadoval Dickstein z pozice soudce Nejvyššího soudu státu New York její předvedení. A tedy v principu její „osvobození“.

Samuel Dickstein se narodil v roce 1885 v Litvě, rodina brzy poté emigrovala do Spojených států. V Americe vystudoval práva, pracoval jako advokát, ve 20. letech se stal kongresmanem. Byl zapřisáhlý antifašista a v roce 1934 prosadil vznik Výboru pro neamerické činnosti. Výboru, který po válce „proslavil“ senátor Joseph McCarthy jako instituci zaměřenou na odhalování komunistů a sovětských špiónů.

V roce 1934 byl McCarthy ještě neznámý právník z Wisconsinu a výbor se zaměřoval především na hrozbu, kterou představovali fašisté. Samuel Dickstein nicméně zavedl základní metodu, podle níž výbor postupoval i později: veřejně skandalizoval podezřelé, aniž by proti nim měl silné důkazy, natož aby inicioval běžný soudní proces.

V roce 1937 měl Dickstein první kontakt se sovětskou tajnou službou NKVD, navštívil ruskou ambasádu a nabídl informace o ruských fašistických skupinách. Dohodli se. Na výplatní pásce NKVD byl do roku 1940. Jeho řídící důstojníci ho považovali za bezskrupulózního člověka, kterému jde především o peníze.

V roce 1948 neměl Dickstein s NKVD už nic společného. V „Případu Kasenkina“ nevystupoval jako sovětský agent. Do konce života své zemi sloužil jako loyální soudce Nejvyššího soudu. A dodnes je po něm pojmenována krátká ulice v New Yorku.

Po odtajnění dokumentů o jeho minulosti se aktivisté pochopitelně snažili o přejmenování ulice. Zatím se to nepovedlo. Ani Samuel Dickstein, ani ta ulice nejsou zjevně dost významní.

Reportéři magazínu Politico zjišťovali názory lidí, kteří v ulici žijí.

„Bydlím tady celý svůj život, ale o tomhle chlapíkovi jsem nikdy neslyšel,“ řekl jim muž středního věku. Když mu vysvětlili, kdo Samuel Dickstein byl, zamyslel se a řekl: „Mě se to nijak nedotýká, ale jestli bylo prokázáno, že byl špión, tak bych ten název asi změnil.“

Docela rozumný příspěvek na téma „přepisování dějin a strhávání pomníků“.

„Případ Kasenkina“ je dnes zapomenutý, zabývá se jím málokdo, několik profesionálních historiků. Nepřipomíná ho ani název ulice.

Ale poslání, které po něm zbývá, je důležité i dnes. Jednoduchá otázka: nakolik svobodný bývá „skok do svobody“?