Malý arabský stát má klíč: Umí řešit konflikty napříč světem

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Cesta k návratu Izraelců, kteří i po třech měsících trvající války v Gaze zůstávají v zajetí Hamásu, vede zřejmě přes malý arabský stát. Katar se netají prominentními vztahy s teroristickou palestinskou skupinou, stejně tak ovšem udržuje diplomatické vazby s Izraelem. A to je kombinace, která má v dnešní době velkou cenu.

Během posledních tří měsíců si tak jeden z nejbohatších států na světě připsal spolu s Egyptem vyjednání dočasného příměří i návratu 17 rukojmích z Pásma Gazy. Vedle diplomatických úspěchů na blízkovýchodním poli došlo pod mediací Kataru také k repatriaci šesti ukrajinských dětí z Ruska, kam byly během invaze odvedeny. V září pak pomohl zajistit propuštění pěti Američanů zadržovaných Íránem.

Na první pohled nenápadný arabský stát ostatně není na poli vyjednávání žádný nováček. Přes deset let vlády emíra Tamíma bin Hamada Ál Tháního přispělo k rozkvětu zahraniční politiky a nepřímého zapojení v regionálních i vzdálených konfliktech. Stopy katarského vyjednávání tak sahají do Sýrie, Afghánistánu, ale i Venezuely nebo Myanmaru.

Jedná se přitom o pozici, kterou Kataru závidí kdekdo. Stát bohatý na nerostné suroviny se prezentuje jako neutrální a tomu svým způsobem dostává i přes vzájemně se vylučující politiku, kdy například hostí významnou americkou vojenskou základnu a zároveň udržuje otevřené komunikační linky a v některých případech i přímé vztahy se skupinami, proti nimž vojáci z této základny bojovali.

Pozice mediátora se tak odráží z dlouholetého budování komplexních vztahů se všemi klíčovými aktéry jak na Blízkém východě, tak i na globální úrovni.

„Katar využívá jakousi diskrétní a neideologickou diplomacii. Kataru nevadí hostit vůdce palestinského hnutí Hamás, ale nevadí mu ani hostit obrovskou americkou leteckou základnu na svém území. Když Západ tvrdí, že si nebude vyjednáváním s teroristy špinit ruce tak, aby něčeho dosáhl, holt potřebuje právě takové země, jako je Katar nebo Egypt,“ vysvětlil expert na Blízký východ Břetislav Tureček z Metropolitní univerzity v Praze.

Diplomatické mosty staví Katar mimo jiné na ekonomické spolupráci. Zatímco pro Spojené státy představuje významného dodavatele energie, stejně tak kooperuje i s Íránem, popsal časopis The Foreign Policy.

„Katar je schopný tuto roli hrát také, protože na to má peníze. Disponuje prostředky zejména z exportu zkapalněného zemního plynu a je tedy schopný některé z těch diplomatických dohod podpořit následně ekonomicky,“ vysvětluje nástroje Kataru Jan Daniel z Ústavu mezinárodních vztahů.

Sultan Barakat, který působí na katarské College of Public Policy, datuje začátek snah o větší vliv v zahraničí do roku 2000. První pokusy o mediaci pak vycházely z obav Kataru o vlastní bezpečnost. „Když Katar poprvé začal investovat do této své mediační role, tak to bylo částečně pragmatické řešení. Právě v první dekádě 21. století se hlavně snažil deeskalovat regionální tenze mezi Íránem a Saúdskou Arábií a snažil se tak snižovat potenciál konfliktu mezi těmihle dvěma zeměmi, který by mohl zasáhnout i jeho,“ popisuje začátky mediačních snah Daniel.

Podle Barakata ovšem přinášely tyto snahy až do roku 2011 spíše slabší výsledky. „Ačkoli výhody Kataru jako zprostředkovatele byly obecně úspěšné při přivádění stran k jednacímu stolu, tyto snahy byly úspěšnější při zmírňování krátkodobých krizí než při poskytování dlouhodobých řešení konfliktů,“ napsal ve své studii.

V průběhu let pak Katar vypiloval balancování mezi podporou teroristických skupin a diplomacií se západními státy. Dobrým příkladem je tomu právě i nynější rovina vztahů s Izraelem a Hamásem.

Pro palestinské hnutí představuje Katar jednoho z hlavních ekonomických partnerů. Do Pásma Gazy posílá tamní vláda miliony dolarů zahraniční pomoci ročně už od roku 2012 a zajišťuje dodávky elektřiny. Navíc vedoucí představitelé Hamásu jsou v katarském hlavním městě Dauhá hosty již řadu let. Katar pak zajišťuje hnutí i silnou podporu v zahraniční politice.

Na straně druhé nicméně udržuje diplomatické kontakty i s Izraelem, u nějž podobně stojí zejména na ekonomické spolupráci. Ačkoliv zůstává izraelsko-palestinský konflikt třaskavým tématem jejich vztahů, zdá se, že vzájemné vazby přetrvávají.

Diplomatické snahy zapadají do zahraniční politiky Kataru, který se dlouhodobě snaží posílit své globální postavení a odlišit se od regionálních rivalů skrze využívání tzv. měkké síly. V minulých letech se ji snažil utužit i skrze (nakonec kontroverzní) pořádání mistrovství světa ve fotbale.

„Katar je relativně geograficky malá země, má samozřejmě svůj vojenský potenciál, má svůj obrovský ekonomický potenciál, má jedny z největších nalezišť zemního plynu na světě. Ale na Blízkém východě, kde máme rivalitu mezi Íránem a Saúdskou Arábií, mezi proamerickým a proíránským blokem, je tohle všechno pořád málo,“ vysvětluje Tureček. V souvislosti s tím připomíná, že v zemi sídlí vlivná blízkovýchodní stanice Al-Džazíra.

Katar se této role ujímá, aby se i jako malá země stal nepostradatelným pro mezinárodní společenství. Utužuje zároveň i pozici mezi dalšími blízkovýchodními státy a zejména se tak vymezuje proti zásahům Saudské Arábie a Spojených arabských emirátů do jeho vnitřních záležitostí.

Právě schopnost zprostředkovat jednání, která nikdo jiný domluvit nemůže, dává Kataru rovněž jakousi toleranci ze strany západních zemí. Například USA, které by běžně odsoudily napojení na teroristické organizace, nadále udržují s Katarem kvůli výhodám dobré vztahy, upozorňuje deník The Washington Post.

Katar navíc mezi blízkovýchodními státy nemá úplně příznivou pověst. Po vlně protestů, známé jako Arabské jaro, se v roce 2011 dostal do konfliktu s některými arabskými sousedy poté, co podpořil protestující, kteří se snažili v těchto zemích svrhnout režimy.

Situace se pak ještě zhoršila v roce 2017, kdy Saúdská Arábie, Bahrajn, Spojené arabské emiráty a Egypt přerušily diplomatické styky s Katarem a obvinily zemi z podpory terorismu. K obnovení vztahů došlo až po několika letech.

Pozice Kataru tak nadále naráží na ambice dalších států na Blízkém východě, které usilují o obdobnou pozici mediátora a z ní plynoucí kýžené výhody. V nynějším konfliktu se jako mediátor nabídlo i Turecko, pokud o to obě strany požádají.

Zájem zasadit se o sjednání příměří má také Egypt, který navrhl pro válku v Gaze i mírový plán a má podle Turečka velmi dobré předpoklady.

„Egypt má jednak mírovou smlouvu s Izraelem a řekl bych, pragmatické, racionální bezpečnostní vztahy a zároveň má velmi dobré pracovní vztahy s palestinskými frakcemi nejen v Gaze, ale i na Západním břehu Jordánu,“ poznamenal Tureček.

Lepší pozici by chtěla získat i Saúdská Arábie, která nicméně ztratila určitou důvěryhodnost jako prostředník ve vztazích s Palestinci, neboť většinu své diplomatické energie v období před touto válkou zřejmě zaměřila na normalizaci vztahů s Izraelem.