Článek
Cambridgeská univerzita v polovině prosince oznámila, že vrátí Nigérii 116 předmětů z uloupené kolekce beninských bronzů - část sbírky mosazných a bronzových artefaktů (lité plakety, pamětní hlavy, lidské a zvířecí postavy). Vznikaly minimálně od 16. století v západoafrickém království Benin na území dnešní jižní Nigérie.
Sbírku po zničení království v roce 1897 odvezli Britové do Evropy. Dnes je kolekce rozdělená po různých koutech Evropy a budí vášně nejen tam, ale i v Africe, a přitahuje proto pozornost světových médií.
Na první pohled je to pro Nigérii úspěch, protože dostala přislib návratu dosud největšího množství artefaktů odvezených v koloniálním období z Velké Británie. Zároveň je to povzbuzení pro další africké země, které by mohly být v podobných jednáních třeba ještě úspěšnější.
Zdání nicméně klame. Většina předmětů odvezených bez povolení totiž zůstává mimo africký kontinent. Kromě britských muzeí se v hojném počtu nachází i v dalších bývalých koloniálních velmocích.
Podle expertů, kteří se problematikou vývozu afrického umění v koloniální době zabývají, se jich mimo Afriku nachází 85 až 90 procent, odhaduje server Al-Džazíra.
Cesta tam a zpět
Na otázky Seznam Zpráv odpovídal archivář Náprstkova muzea v Praze Ondřej Crhák.
Jak se dostaly umělecké a kulturní předměty do Evropy?
Těch způsobů, jakým se předměty dostávaly do Evropy, je několik: vojenskými výpady a následným rabováním, vědeckými expedicemi nebo objevitelskými cestami koloniálních velmocí. Nesmíme také zapomínat na dlouhodobé působení koloniální správy, se kterou většinou spolupracovaly galerie a muzea.
Mimo tyto „oficiální“ cesty se hodně věcí vyvezlo samostatně díky překupníkům s uměním nebo zlodějům. Na každý pád pak tyto předměty často končily v muzeích jako symbolická kořist dokazující dominanci dané země nebo chcete-li evropské civilizace.
Jak probíhá jejich vracení do země původu?
Ve valné většině případů to zahrnuje jednání na vládní úrovni. Strana, která se chce domoci návratu artefaktu, vysloví své požadavky buď rovnou na vládu, nebo na instituci, kde jsou uloženy. Pak většinou následují zdlouhavá jednání.
Neexistuje ovšem jednotně stanovený postup. Každý stát k tomuto problému přistupuje trochu jinak. Někdy se tento problém řeší tím, že se exponáty navrátí do majetku země původu po právní stránce a v Evropě zůstanou fyzicky jako trvalá nebo dlouhodobá výpůjčka.
Příkladem - jen v belgickém Královském muzeu pro střední Afriku (RMCA) se nachází 180 tisíc předmětů, v německém Etnologickém muzeu 75 tisíc, v pařížském Musée du quai Branly téměř 70 tisíc, v Britském muzeu 73 tisíc a nizozemské Nationaal Museum van Wereldculturen sdružující několik muzeí v zemi jich eviduje 66 tisíc, vypočítává server Foreign Policy. Další tisíce předmětů se nachází v soukromých sbírkách.
Ve Spojených státech amerických se uměleckých artefaktů původem z Afriky nachází kolem 50 tisíc.
Afrika „žádá“ už desítky let
„Velká Británie a Francie jsou země, jejichž impérium bylo obrovské a samy cíleně budovaly muzejní instituce jakožto pomník vlastní nadvlády nad světem. U takových velmocí bylo běžné, že zacházení s kulturním dědictvím kolonizovaných národů byla cílevědomá a řízená činnost,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy archivář Náprstkova muzea v Praze Ondřej Crhák, který se mimo jiné zaměřuje i na africkou dekolonizaci.
Právě ve Velké Británii a Francii se artefaktů vyvezených bez souhlasu afrických zemi nachází nejvíce. Přístup k jejich vracení se ale liší.
Zatímco britská vláda je k procesu vracení zdrženlivá, Francie zvolila jiný přístup. Prezident Emmanuel Macron se vyslovil pro repatriaci afrického umění již v roce 2017. Podle Crháka šlo mimo jiné i o „politický nástroj, který používá ke zlepšení vztahů s africkými zeměmi“. Ani o pět let později se ale postoj Francie reálně o tolik nezměnil.
Odkud se umění vrací zpět do Afriky?
Do Beninu se z Francie navrátilo 26 ukradených kusů kulturního dědictví, které na konci 19. století ze země odcizila francouzská koloniální armáda.
Do rukou nigerijské vlády se z londýnského muzea Horniman Museum and Gardens vrátí 72 artefaktů.
Africké země přitom volají po navracení sbírek a významných uměleckých i duchovních artefaktů již desítky let. První požadavek prostřednictvím vlády vznesl v roce 1972 renomovaný nigerijský archeolog a vedoucí tamního Federálního ministerstva pro památky Ekpa Eya. Oběžník s žádostí o několik trvalých zápůjček beninských bronzů ale požadovaný výsledek nepřinesl.
Úsilí pokračuje v různých formách i v současnosti. Netradiční přístup zvolil například nigerijský digitální umělec Chidi Nwaubani. Ten upozorňuje na tuto problematiku vytvářením nezaměnitelných tokenů (NFT), jejichž prodejem podporuje další mladé africké umělce, jeho příběh přiblížila agentura Reuters.
A Nigerian project 'Looty,’ launched by Chidi Nwaubani, is turning looted works of African art into NFTs. It's a form, he says, of alternative repatriation https://t.co/qwzFFfTgj0 pic.twitter.com/ItXnXkMbAo
— Reuters (@Reuters) May 25, 2022
„Na jedné straně stojí ideový posun v samotném euroatlantickém světě. V rámci tzv. postkoloniální debaty se nazírá na období kolonialismu mnohem kritičtěji než dříve. Tento posun postupně doputoval do politiky a následně také do paměťových institucí. Změna přístupu u nás pak trochu nahrává těm státům, aby ty požadavky vznášely. V minulosti totiž byly podobné snahy odmítány nebo ignorovány,“ popisuje Crhák, proč evropské země možnost návratu umění aspoň připouštějí.
Nigérie, byť je z afrických zemí nejhlasitější, není jediná. Umělecké, kulturní a duchovní předměty, přístup do evropských archivů a katalogů nebo k existujícím nahrávkám zpěvů tradičních písní požadují i další africké státy, jako Senegal, Mali, Čad, Uganda nebo Madagaskar.
„Nic prokazovat nemusíme“
V roce 2021 se návratu 26 předmětů z části pokladu původem z Dahomejského království dočkal Benin. Prezident Patrice Talon je slavnostně převzal v Elysejském paláci od francouzského prezidenta Macrona se slovy: „Je to naše duše, pane prezidente.“ O den později pak dovezená díla vítali a oslavovali v ulicích Beninci, kteří se na ně přijeli podívat ze všech částí země.
Země, které se o repatriace snaží, většinou požadují navrácení předmětů s velkým kulturním či náboženským významem. Často se také jedná o lidské ostatky, které Evropané odnesli z pohřebišť a po svém návratu mají být znovu pohřbeny.
„Pro mnohé země je to forma satisfakce. Ty předměty v evropských muzeích jsou spojeny nejen s jejich kulturním dědictvím, ale jsou v podstatě symbolem koloniálního pokoření. Mnoho artefaktů bylo odvezeno v důsledku vojenských výprav a jiných násilných činů,“ objasňuje Crhák motivaci afrických zemí.
Kdo je další?
Belgie
- První symbolický krok udělala Belgie v prosinci 2022, uvádí server Politico. Premiér Alexander De Croo tehdy vládě Demokratické republiky Kongo, odkud pochází největší část v zemi přítomných artefaktů, předal soupis 84 tisíc konžských artefaktů z koloniálního období.
- Z právního hlediska je většina koloniálních sbírek uložených v muzeích majetkem státu, což znamená, že jejich vlastnictví nelze převést. To se snaží tamní vláda změnit. Přesto je cesta k reálnému vracení předmětů stále dlouhá.
Německo
- Stejně jako Belgie i Německo se desítky let vyhýbalo diskuzím o možných restitucích. To se ale změnilo v roce 2021, kdy se Němci dohodli s nigerijskou vládou a muzei na možném převodu vlastnictví. V červnu 2022 se pak obě vlády dohodly na návratu 1100 kusů beninských bronzů, píše německý server Deutsche Welle.
- V prosinci 2022 se do Nigérie z Německa vrátilo 20 bronzových sošek.
Na rituální a pohřební význam poukázal i významný kurátor a ředitel národní galerie v Zimbabwe Rafael Chikukwa. „Proč bychom měli dovolit, aby nám tato takzvaná muzea, která jsou ve skutečnosti místy činu a domy kradeného zboží, diktovala a říkala nám, že musíme prokázat, že nám předměty patří?“ řekl agentuře AP.
I Afrika může být moderní
Proč evropské země s návratem uměleckých a kulturních předmětů, které mají pro africké společnosti často nevyčíslitelnou hodnotu, otálejí?
Server Foreign Policy uvádí, že se vícero argumentů zúžilo na dva hlavní – západní muzea tvrdí, že musí provést zdlouhavý výzkum původu, aby prokázala, že byly předměty opravdu ukradeny, a zároveň si nejsou jistá, zda jsou africká muzea schopna artefakty bezpečně uchovávat.
Kulturní kurátorka Niama Safia Sandyová vidí hlavní důvod jasně. Pokud se vrátí předměty jedné zemi, budou se muset vrátit i třeba jiným, a to tak spustí řetězec, řekla v rozhovoru pro server OkayAfrica. Muzea se tak podle ní bojí, že by se mohla rychle vyprázdnit.
„Těch argumentů je nepřeberné množství. Často se zmiňuje případné ohrožení nebo to, že domovské státy nemají předměty kde vystavit a uchovat. Někdy se objeví také argument založený na tom, že tyto předměty jsou již kulturním dědictvím země, ve které se nachází, a mají proto velký význam,“ doplňuje Crhák.
Návrat jediného ostatku konžského bojovníka za nezávislost
Belgie letos v červnu při slavnostním ceremoniálu v Bruselu předala rodině zavražděného konžského hrdiny boje za nezávislost Patrice Lumumby jeho zlatý zub. Jedná se o jeho jediný známý ostatek, který se dochoval po kruté vraždě, ke které došlo před více než 50 lety.
Jaké podmínky v Africe panují, se nedá generalizovat, ostatně jako v jiných částech světa.
Benin například při přebírání 26 vrácených předmětů vystrojil slavnostní ceremonii za asistence zájemců z řad běžných lidí i vysokých představitelů. Na začátku roku pak byly umělecké a kulturní předměty vystaveny v prezidentském paláci ve městě Cotounu. Výstavu doplňovalo 34 děl současných umělců, informoval server The Kuwait Times. Jen od února do května 2022 si je přijelo prohlédnout 186 tisíc lidí.
Nigérie zase plánuje vystavit cenné artefakty v moderním Muzeu západoafrického umění Edo ve městě Benin City, plánuje ho dostavět v roce 2025. Jeho návrh připravil britsko-ghanský architekt a držitel řádu Britského impéria David Adjaye. Jak řekl v roce 2020 v rozhovoru pro americký deník The New York Times, slibuje si od něj „renesanci africké kultury“.
Palác, který se bude podobat tomu ze středověkého království Benin, se stane domovem asi 300 objektů zapůjčených z evropských muzeí a bude sloužit i jako komunitní centrum.
O tom, že se africké země dokážou o své umění a kulturní dědictví postarat, je přesvědčený i Crhák, přestože připouští rizika v podobě válečných konfliktů nebo jiných krizí.
„Pokud se na to podíváme neevropskou optikou, tak (odmítání vracení artefaktů) minimálně vytváří dojem, že Evropa si uzurpuje právo rozhodovat o kulturním dědictví jiných zemí, které navíc byly v minulosti jejími koloniemi. S ohledem na problematičnost a kontroverze koloniální minulosti je pak jasné, že takový postoj působí hodně povýšenecky,“ dodává závěrem.
